Čau Čau

Nejstarší z nejstarších. Bezesporu se jedná o jedno z nejstarších plemen, jaká dnes máme. V Číně byl znám již před více než 3000 lety, což nám sdělují čínské kroniky z 11. stol. př. n. l. Rozhodně není možné si myslet, že by na svém počátku čau čau vypadal jako dnes. Přesto popis vystihuje nejdůležitější znaky čaua, které ve svém celku nemá jiné plemeno. Tedy nemůže být pochyb o tom, že se o čau čaua jedná. Z doby minimálně 2000 let zpět pocházejí hliněné figurky – sošky velmi podobné dnešnímu čau čauovi. Tyto prvky minulosti můžeme vidět v Louvru.

Původ a historie

Zaslechneme-li, že čau čau je spíše medvěd než-li pes, nemusí to hned vyvolat úsměv na tváři. Totiž malí medvědi z Tibetu a Mandžuska mají také krátký čenich, modrý jazyk, širokou hlavu a čtvercový formát těla. Aby toho nebylo málo, je potřeba přidat fakt, že v rodokmenu šelem se jako poslední oddělily skupiny šelem psovitých a medvědovitých. Je to doba nepředstavitelně daleká, pravděpodobně více než 28 miliónů let zpět. A přibližně v tu dobu se objevil Hemicyon, tvor považovaný za přechod mezi psem a medvědem. Protože se tito tvorové dostali i například do Mongolska, a povaha čaua se v některých prvcích vymyká běžnému chování psa, pořád se nabízí souvislost s touto pradávnou a prazvláštní historií. Nálezy však také hovoří o tom, že jejich předkové by mohli být mastinové, ale i severská plemena psů. Také by se dalo říci, že je přechodnou formou mezi špicem a dogovitými plemeny. O příbuznosti se hovoří i ve spojitosti s lajkami, samojedem, šarpejem. Vše je možné, ovšem s jistotou zatím neprokazatelné. Konrád Lorenz prohlásil, že na čau čauovi se nejvíce projevuje příbuznost k vlku. Jak vidno, historie nabízí ještě mnoho otázek. Původ čaua byl přiřknut Číně. Většina lidí považuje čau čaua i ze spousty jiných důvodů za ryze čínské plemeno. Ovšem nejstarší z čínských rukopisů o něm hovoří jako o zvířeti cizokrajném, tedy se ke vzniku čaua v Číně nehlásí. Nejvíce pravděpodobné je, že se toto plemeno vyvinulo v oblasti dnešního Mongolska nebo v lesnaté části oblasti Mandžuska. Pravlast čau čaua je velmi rozsáhlá nebo je toto plemeno ještě mnohem starší, než se domníváme. Možná, že se první čau–čauové dostali do Číny během vojenských nájezdů či obchodních vztahů mezi Mandžuskem a Čínou. Například v Pekingu byl tento pes oblíben již před dvěma tisíci lety. Když čau čau stál při boku Normandů, jeho hlavní náplní byl lov. Jeho lovecké pudy byly podporovány a rozvíjeny. Avšak před touto dobou, ale i po ní, byl využíván všestranně. V Číně a přilehlých státech byl velmi rozšířený a i když patří mezi velmi málo štěkající plemena, byl využíván ke hlídání. Zastával práci tažných psů a psů nosičů nákladů. Údajně sloužil i jako pes pastevecký. To však má souvislost s faktem, že byl často viděn u stád lam. Pravděpodobně nejčastěji byl využíván k hlídání stád lam ve vysokohorských klášterech tibetských buddhistů. A právě v těchto tibetských klášterech byl čistokrevný chov výborných kvalit. Je známo, že na dvoře mandžuské dynastie se čau čauů chovaly doslova tisíce. Ovšem zda po celou dobu byl chován pouze jako pes lovecký, nebo jen pro potěšení, je velkou otázkou. Copak je zapotřebí k lovu takové velké smečky? Nabízí se proto i jiné zdůvodnění, jakým je chov tohoto psa „pro maso“. Určit však, za jakým účelem například v 7. stol. n. l. choval čínský císař za panování Dynastie T´ang 2 500 čau čaů je nemožné a pravděpodobně zůstaneme navždy jen u dohadů. Jsou zastánci toho názoru, že třeba právě v 7. stol. n. l. si čau čau žil královsky. Byl uctíván, zbožňován, hýčkán. Prý byli nejvzácnější jedinci s modrou barvou srsti a občas dokonce dostávali tituly např. Kai Fu, tedy v překladu „místokrál“. Později však obliba tohoto psa u císaře opadla a psi se přestěhovali zejména do klášterů v Tibetu. Není žádným tajemstvím, že v Číně se maso čau čauů po staletí jedlo. Doslova byl „jatečním zvířetem“. Že se psi v Číně jedli a pravděpodobně i dál jedí je jisté. V Natural History of Selborne z roku 1802 se píše o psech, dle popisu jednoznačně čau čauech, že jsou vykrmováni výhradně k jídlu. Možná i tento pro nás nepochopitelný fakt, společně s fialovým jazykem a zvláštním pojmenováním plemene, udržuje čau čau v podvědomí Evropanů a to i mezi nekynologickou veřejností. Jsou zastánci i odpůrci této prokazatelné skutečnosti. To, že minimálně v chudých dobách sloužili psi jako jídlo, není pochyb. Avšak jsou zprávy, že psí maso, a to i čau čaů, je v dnešní době delikatesou na čínském trhu. Ovšem právě toto může být příčinou sporů a bouřlivých diskusí chovatelů i nechovatelů tohoto plemene.

Čau čau dobývá svět

První zvěsti ve svých zápiscích o zvláštním psovi se zvláštním jménem „chow–chow“ do Evropy přinesl italský mořeplavec Marco Polo už ve 14. století našeho letopočtu. První čau čauové se však do Evropy dostali až o čtyři století později. V druhé polovině 18. století byli přivezeni lodí Východoindické obchodní společnosti do Velké Británie jako rarita. Putovali však rovnou do londýnské zoologické zahrady, neboť byli pokládáni za nejen zvláštní druh psa, ale i za divoká, velmi zuřivá zvířata. V roce 1865 dostala několik čau čauů královna Viktorie. Tito jedinci byli chováni v kleci ve Windsdorském paláci, přesto se dostávali do podvědomí veřejnosti. První čau se na veřejnosti objevil v roce 1880, respektive byl vystaven na přehlídce Kennel Klubu. Byla to fena Chinese Puzzle a přihlásil ji M. W. Tauton. V roce 1881 poprvé vystavil princ z Walesu čau čau čínského chovu jménem Chang a zároveň jako majitel začal aktivně toto plemeno propagovat. V roce 1894 zapisuje English Kennel Club prvního čaua do plemenné knihy. O rok později je ve Velké Británii založen Čau čau klub a ještě téhož roku se koná ve Westminsteru první klubová výstava. Zpočátku byla krátkosrstá varianta čau čau přibližně stejně početná jako dlouhosrstá. V tu dobu mezi nimi kromě délky srsti byl pramalý rozdíl. Jakmile se však začal objevovat na výstavách, lidé bůhvíproč enormně upřednostňovali dlouhosrstou variantu. Čau čau, kterého chtěli před asi 150 lety využívat výhradně k lovu, byl křížen s anglickými pointery. Cílem bylo prohloubit jejich loveckou vášeň. Tito kříženci ve své době slavili úspěch a byli vyhledávání pro svou odolnost a zároveň náruživost k lovu. Čistokrevný čau čau tak byl k lovu používán méně a méně. V roce 1902 dostala královna Alexandra od siamského krále Čilulang-Korna dva bílé slony a psa čau čau, což opět pozvedlo zájem veřejnosti o toto plemeno.
Do USA se první čau dostal až v roce 1905. V roce 1906 vznikl Americký klub chovatelů psů čau čau a roku 1924 následoval Francouzský klub pro chovatele čau čau.
Modrými čaui se pyšnily zejména kláštery. Byli nejen krásní svou zajímavou barvou, ale celkově velice vyrovnaní, povahově i exteriérově. Do klášterů se nedostal skoro nikdo, kdo nebyl věřící. Tedy o vzhledu těchto psů se moc nevědělo. Hovořilo se však o nich jako o dokonalých a legendárních. Krásně popsaný odkaz nám zanechal Holanďan Dr. K. H. Abshagen, který se v padesátých letech 20. století dostal do lámského kláštera ve vnitřním Mongolsku. Mimo jiné napsal: „… velká smečka psů se vyřítila ven, asi na padesát nádherných, neuvěřitelně krásných, modrých čau čaů! A byli modří, modřejší než nejkrásnější angorská kočka této barvy; myslím si, že tato barva se nejvíce blíží barvě divokého holuba … Nejnápadnějším na těchto nádherných psech, nehledě ke krásné barvě, byla harmonie jejich zjevu, nezkaženost jejich tělesné stavby, jejich vitalita, jejich mrštné pohyby. Měli velmi ponurý výraz, bez jakékoliv stopy vrásek bladhaunda, nejmenší myslitelé, poněkud šikmo stojící, velmi tmavé, daleko od sebe stojící oči; dosti zřetelný přechod od čela k hřbetu čenichu, ovšem bez dogovitě hlubokého stopu… Musím dodat, že nikdo v tomto klášteře, ani nikde jinde v Číně nikdy neslyšel o entropiu“. (Citace z knihy Plemena psů, H. Räber, 1993, Vydavatel a nakladatel Blesk). Až do období mezi světovými válkami byli čau čauové velice drazí. Avšak jakmile byli chováni ve velkém počtu, cena klesla natolik, že si jej mohl pořídit téměř kdokoli. V současné době jsou čau čau oblíbeni ve Velké Británii i v USA. U nás je také několik chovatelských stanic, ale stejně jako v okolních zemích je krátkosrstých jedinců zanedbatelné minimum. Přesto je krátkosrstá forma blíže „původním čau čauům“ a je zdravější. Vystavovatelům bohužel tato varianta připadala méně atraktivní a tak trochu obyčejná. Tím, že je krátkosrstá varianta tak ojedinělá, někteří rozhodčí se bohužel domnívají, že krátkosrstá forma je „špatně“. A tak jsou krátkosrstí čau čauové stále více a více vystrkáváni z chovu. Díky hlubokým kožním záhybům v obličeji, typu čumáku, modrému jazyku a úhlení končetin, nezapře příbuznost se šarpejem. Přesto asi nejblíže má k plemeni eurasier. Chovatelé se od počátku snažili podpořit jeho zamračený výraz, který je znám pod názvem „scowl“. To však vedlo ke zkrácení čenichu a nadměrné tvorbě vrásek, povolené kůži a někdy i výskytu ektropia a entropia. K výraznému zvrásnění a zkrácení čumáku došlo až v posledních patnácti letech. Odborníci doporučují a nabádají chovatele i rozhodčí, aby přestali upřednostňovat přehnané vráskování, volné pysky, přehnaně výrazné čelní rýhy a laloky. Ozývají se hlasy, že právě přehnané upřednostňování těchto proporcí vedlo ke vzniku eurasiera, který vypadá jako čau čau před sto lety. Pojem Scowl má znamenat vážný obličej, nikoli stařecký. Je to exteriérový charakter, ale s povahou – charakterem to nemá nic společného.

Proč tak zvláštzní název plemene

Říkalo se mu různě. Třeba medvědí pes, vlčí pes, černohubý pes … V ranných čínských písemnostech je zmiňován jako tatarský pes či pes barbarů. Anglicky se nazývá také Chinese Spitz, Edible Dog, Food Dog, Chinese Edible Dog (čínský jedlý pes) apod. Jak ke svému pojmenování přišel, se doposud nepodařilo s jistotou prokázat. Možností se nabízí hned několik. Kořeny tohoto názvu však mohou být i v čínském slově chao–chao, který znamená něco jako velmi šikovné, velmi chytré, ostražité. Zvoláním chow–chow dálněvýchodní námořníci označovali každou kuriozitu. Kantonský výraz „chow“ znamená „jídlo“. A čínský pozdrav ve volném překladu pojmenování čau čau je něco jako: „Jed jste dnes rýži?“ „Čau“ je možné v pietin–english jazyku možné přeložit i „a tak dále“, či „další drobnosti“. Nákladu z Orientu, který přivážely lodě, se údajně říkalo také „čau čau“. Písemnost pocházející ze 12. století napsaná Shuo Wenem se zmiňuje o černých psech typu „Chiao“.

Jak ho jen pochopit?

Jeho povaha je prazvláštní. Někomu může učarovat, jiný by byl z takového chování psa nešťastný. Proto, než se pro tohoto zvláštního, oči přitahujícího psa rozhodnete, je potřeba se o něm dovědět co nejvíce a nepřivírat oči nad tím, co by vám mohlo v budoucnu bytostně vadit.
Čau čau je velice nezávislý a rád si o všem rozhoduje sám. Je svéhlavý, uzavřený, důstojný a velký individualista – introvert. Má svůj svět, do kterého skoro nikoho nepustí. Nejen že se nerad poddává, on se nikdy nepoddá. Milují samostatnost, jsou samostatní a nikdy tomu nebude jinak. Majitelé čau čauů s úsměvem rádi říkají, že tvrdohlavost je považována za hrdost, neposlušnost za nezávislost a samostatnost. Tedy každý se můžeme na stejné chování dívat jinak. Jsou pánem sami sobě.
Čau–čau si myslí, že je schopen se o sebe postarat lépe, než se o něj postará člověk. Protože však nechce svému pánu kazit radost, alespoň občas se snaží vyhovět. Jeho důvěru si člověk musí pracně získat, ale koho si oblíbí, tomu je bezmezně oddán.

Čau čau a lidé

Má rád svou rodinu, ale k ostatním lidem je zcela nevšímavý a nedůvěřivý. Neváhá na ně ani bafnout či zavrčet, pokud jsou příliš dotíraví. Dokáže tolerovat přátele rodiny, ale musí k tomu být veden. Doslova nesnáší doteky cizích lidí.
Čau čau miluje svobodu a jeho chování připomíná spíše perskou kočku, než-li psa čekajícího na hru se svým pánem. Je povznesený nad všechny a všechno. Je neúplatný a kromě prvního svého pána již nikdy k nikomu tolik nepřilne. Ve svém srdci má po celý život místo jen pro jednoho člověka. Má-li být prodán v dospělosti někomu jinému, už si nikdy zcela nepřivykne. Říká se, že štěně si v novém domově vybere dominantní osobu ke které přilne a té zůstane za každou cenu věrné až do konce svého života.
Z jeho majitele musí vyzařovat přirozená autorita. Chybí-li autoritativní člověk v rodině, může mít tendence tuto roli přebrat sám. Je vhodný pro klidnou rodinu, neboť i on má rád klid.
Není to poddajný pejsek, který udělá co na očích svého majitele vidí. Jeho majitel by měl být vyrovnaný, rozhodně ne přecitlivělý a se sklonem k rozmazlování. U tohoto psa je nutná důslednost a zároveň porozumění zvláštnostem jeho povahy.

Domácí zvířata, psi, lesní zvěř

Má-li žít ve společné domácnosti s kočkou, je lepší, když je kočka doma dříve, než-li štěně čau čaua. Nebo je nutné velmi dobře socializovat psa s jinými („rozumnými“) kočkami, aby se předešlo možným problémům. Pokud je to alespoň trochu možné, je lepší jiného domácího mazlíčka než psa s čau čauem nevlastnit. Jeho lovecký instinkt mu radí lovit, bez ohledu na to, že člověk má ostatní chovaná zvířata také rád.
Rád loví a sleduje stopu. To je potřeba mít při socializaci a výchově na paměti a nelze ani doporučit v problematických místech mít psa na volno, bez připnutí na vodítko.
Jindy tichý pes, pronásleduje-li jakoukoli lovnou zvěř, štěká hlubokým a silným hlasem téměř bez přestání. Potlačit u něj lovecký instinkt je takřka nemožné. Pokud zvíře vyžene na strom, může se jednat třeba i o kočku, není ho možné ani po delší době přivolat. Člověk si pro něj musí zajít.
Je odmítavý k jiným psům a dostatečně to z něj vyřazuje. Proto také většina psů s ním kamarádit nechce. Především dospělí jedinci netouží po hrách s jinými psy a k cizím psům se chovají značně rezervovaně. Většina čau čauů si jiných psů nevšímá, ale mohou se najít dominantnější jedinci, kteří neustoupí ani o krok.

Kolik pohybu je „dostatečné množství“?

Je to velice klidný pes, který netouží po přemíře pohybu. Dokáže být pěkný lenoch, který se nejraději válí v posteli nebo v křesle u televize. Nerad běhá a rozhodně nikdy nepobíhá nervózně sem a tam. Nikdy nedělá nic zbytečně a na všechno má spoustu času. Nestojí o sportovní aktivity, ale procházky má rád.
Je to pes, který je rád doma i venku, ale pohyb zrovna nevyhledává. Šťastně se mu žije ve městě, ideálně se staršími lidmi, kteří však dokáží čau čaua důsledně vychovávat a dávat mu najevo, že nebude tím nejhlavnějším tvorem v rodině.
Je-li s dětmi od štěněčího věku, zvykne si na ně a je spolehlivý. Je pro ně přítelem, avšak rozhodně ne hračkou. Nerad si hraje a už vůbec ne, je-li do toho nucen. Stejně tak nerozumí škádlení. K dětem je tedy spíše zdrženlivý, a protože nemá rád rozruch, často si odejde na klidnější místo, než je dětský pokoj.

Je výchova vůbec možná, když výcvik nepřipadá v úvahu?

To, že je nevycvičitelný ještě neznamená, že nepotřebuje výchovu. Je pravdou, že o ni příliš nestojí. Ovšem bez výchovy a důslednosti by to nešlo, i když se to majiteli zpočátku může zdát bezvýznamné a bez výsledků.
Patří k nejsložitějším povahám psů a již při výchově je potřeba počítat s povahovými zvláštnostmi, které nejsou zanedbatelné. Pochvala za dobře provedený cvik pro něj nic neznamená a pamlskem či dokonce hračkou zcela pohrdá. Motivace psa je tak značně složitá. Výchova tedy musí vycházet z přechytračení psa a majitel se musí stát psychologem a vyjednavačem. Musí chápat význam povelu. Rozhodně zbytečně nic dělat nebude. Například nechápe, proč má na zavolání přijít, když jeho páníček jde stejným směrem a tedy jej časem dojde. V tomto případě je vhodné využít fantazie (i kompromisu) a namísto „ke mně“ raději využít odložení na dálku, zavolat „stůj“. Je to pes, který potřebuje sice pevné, ale zároveň laskavé zacházení.
Nesnese tresty či tvrdé jednání, proto ani nemají žádný význam. Nerad se podřizuje. Je to vyhraněná osobnost s velkou rozvážností, důstojností a hrdostí.
Rozhodně se nehodí k lidem, kteří chtějí se svým psem cvičit, nebo hledají poslušného psíka ochotného si kdykoli hrát. Čau čau se učit nechce. Nepovažuje to za potřebné. Ano, není vhodný pro výcvik. Povely, které jiní psi s radostí plní, čau čau zkrátka ignoruje. Dalo by se říci, že k uposlechnutí povelu psovoda dochází u čauů pouze nedopatřením. Může se totiž stát, že vydaný povel jeho pánem se v daném okamžiku shoduje s tím, co se právě čau chystal udělat sám, bez povelu.
Přestože je velmi ostražitý a zcela rezervovaný a nedůvěřivý k cizím lidem, nehodí se coby hlídač. Štěká minimálně a spoléhá na svůj „odstrašující“ vzhled. Je naprosto nebojácný, rozvážný, pevných nervů a oplývá až neuvěřitelným sebevědomím.

Čím je ještě zvláštní?

Má zvláštní končetiny. Nejenže má velmi široký hrudník a tak klade přední končetiny výrazněji dál od sebe než-li zadní, ale má nezvykle strmý postoj všech končetin. Také tlapky má dalo by se říci – širší než delší. Což u žádného jiného plemene není.
Má modrý jazyk různé intenzity. Ze známých plemen jej můžeme spatřit už jen u eurasiera a šarpeje. To, že mají modrý jazyk, je zapříčiněno zvýšenou pigmentací celé ústní dutiny. U čaua se pigmentace rozšířila nejen na dásně a pysky, ale právě také na jazyk.
A na závěr citace jedné legendy: „Strážcem klášterů a chrámů jsem se stal hlavně proto, že moje černá tlama odhání zlé duchy. Barvu jazyka jsem získal při stvoření světa, to když jsem slízal kousky noční oblohy, která spadla na zem, aby uvolnila místo hvězdám.“

Srst, chov a nemoci

Již od štěněte je nutné čau čaua zvykat na manipulaci a klidné stání či ležení při česání. Zejména u dlouhosrsté varianty je péče o srst velmi náročná a zabere poměrně dost času. Srst se musí pravidelně kartáčovat a pročesávat. I horší krmivo může mít až fatální důsledky na kvalitu a délku srsti. Srst čau čaua prochází různými stupni vývoje. Do konečné zralosti dojde až mezi druhým až čtvrtým rokem stáří psa. Pozitivní na této husté srsti je, že postrádá typický psí zápach.
Díky přešlechtěnosti plemene může snadno dojít k přehřátí. Horko nemá rád, nejraději si užívá teplot kolem 10 až 15 °C. V létě by měl mít možnost schovat se do stínu nebo ještě lépe na nějaké chladné místo a nikdy se nesmí zapomenout na vodu k pití.
Čau čau se nesmí překrmovat. Má velké sklony k tloustnutí. Dospívají pozvolna a plné dospělosti se dočkají nejdříve ve čtyřech letech. Běžně se dožívají 14 až 15 let.
Klub sdružující chovatele a přátele plemene čau čau nabádá chovatele, aby své čau čaui nechali vyšetřit na dysplazii kyčelních kloubů a entropium. Rentgen DKK zatím není podmínkou pro zařazení psa či feny do chovu, ale zodpovědní chovatelé své chovné jedince nechávají v zájmu zdraví odchovávaných štěňat vyšetřit. Vyšetření na dysplazii se provádí od jednoho roku věku. Chovatelé, kteří při přihlašování vrhu doloží, že oba rodiče štěňat mají v normě vyšetření na dysplazii a negativní vyšetření na entropium, jsou zproštěni poplatku za štěňata.
Plemeno čau čau sdružují dva kluby. Jedním je Klub Exotik (spolu s dalšími plemeny, např. šarpejem) a druhým je klub určený jen pro čau čau. Tím je Klub chovatelů a majitelů psů čau čau. Tento klub byl založen před čtyřiceti lety a momentálně sdružuje okolo 150 řádných členů.
Chov čau čauů není jednoduchý. Je provázen zdravotními těžkostmi a je veřejným tajemstvím, že mohou mít kožní problémy, dysplazii kyčelních kloubů, ektropium či entropium. Někteří jedinci se potýkají s luxací čéšky, problémy s dýcháním a s alergiemi.

Standard plemene

Krátkosrstý čau má stejný standard, až na srst, která je u něj krátká.
Země původu: Čína.
Patronát: Velká Británie.
Publikace platného standardu: 24. 06. 1987.
Použití: hlídací a společenský.
Klasifikace FCI: skupina 5 Špicové a primitívní plemena. Sekce 5 Asijští špicové a příbuzná plemena. Bez pracovní zkoušky. Všeobecný vzhled: živý, kompaktní, krátký a uzavřený, především ale velmi harmonický, lvího vzhledu, hrdý, důstojného postoje, pevné tělesné stavby. Ocas nesen dobře přes záda.
Chování a charakter: klidný, velmi ostražitý pes s modročerným jazykem, jedinečný svou chůdovitou chůzí. Svévolný, věrný, avšak zdrženlivý.
Lebka: plochá a široká, pod očima dobře vyplněná.
Stop: nevyjádřený.
Nosní houba: velká a široká, vždy černá (vyjma krémově a téměř bíle zbarvených čauů, u kterých smí být nos zbarven světleji, jakož u modrých a skořicových čauů může být nos stejné barvy).
Čenich: mírně dlouhý, od očí až ke konci čenichu široký (nikoli zužující se jako u lišky).
Pysky: pysky a patro černé (modročerné). Černým dásním je dána přednost.
Jazyk: modročerný.
Čelisti a zuby: zuby silné a souměrné, čelisti silné s perfektním pravidelným a úplným nůžkovým skusem, přičemž horní řada řezáků bez mezery dosahuje spodní a zuby stojí v čelisti kolmo.
Oči: tmavé, oválného tvaru, středně velké a souměrné. U modrých a skořicově zbarvených čauů jsou oči téže barvy přípustné. Souměrné, entropia prosté oko, nesmí být jen na základě své velikosti méně hodnocené.
Uši: malé, silné, na špičkách lehce zaoblené, pevně vzpřímeně nesené, daleko od sebe nasazené, avšak lehce k sobě nakloněné, dobře kupředu nad oči směřující, dodávají plemeni tak charakteristický, zamračený výraz (Scowl). Tento výraz není nikdy dosažen pouhým faldováním kůže na hlavě.
Krk: silný, plný, ale nikdy ne krátký, lehce vyklenutý a dobře na ramena nasazený.
Hřbet: krátký, rovný a silný. Bedra silná. Hrudník široký a hluboký; žebra dobře zaoblena, avšak ne sudovitý.
Ocas: vysoko nasazený, dobře přes záda nesený.
Končetiny hrudní: rovné, mírně dlouhé, se silnými kostmi. Ramena: osvalená a šikmo položená.
Končetiny pánevní: svalnaté. Hlezno nízko nasazené, s minimálním úhlením, nezbytným pro charakteristickou chůdovitou chůzi. Hlezenní klouby se nesmí nikdy přetáčet dopředu. Nárt od hlezenního kloubu dolů rovný.
Tlapy: malé, kulaté, podobné kočičím, dobře stojící na prstech.
Chod: krátký a chůdovitý. Hrudní a pánevní končetiny se pohybují paralelně k sobě a dopředu.
Osrstění a srst: dlouho nebo krátkosrstý. Dlouhá srst je hojná, hustá, rovná a odstávající. Krycí srst je hrubé struktury s jemnou, hustou podsadou. Zvlášť hustá je okolo krku, kde vytváří hřívu nebo límec. Výrazné je osrstění na zadních stranách stehen. Krátká srst je hojná, hustá, rovná, odstávající a ne položená. Plyšové struktury. Každé umělé zkracování srsti, které změní přirozené obrysy nebo výraz, má být negativně hodnoceno.
Barva: jednobarevná, černá, červená, modrá, skořicová, krémová nebo bílá, často stínovaná, avšak ne s ohraničenými skvrnami nebo strakatá. Spodní strana ocasu a osrstění stehen často světlejší barvy.
Velikost: výška v kohoutku – psi 48 až 56 cm, feny 46 až 51 cm.
Vady: Každá odchylka od uvedených bodů musí být považována za chybu, posouzení musí být v přesném poměru ke stupni odchylky.
Psi musí mít patrná dvě normálně vyvinutá varlata plně nacházející se v šourku.