Starokladrubský bělouš a vraník

Starokladrubští koně dostali pojmenování podle Kladrub nad Labem, kde se chovají již 430 let a bělouši jsou živoucí národní kulturní památkou. V dobách své největší slávy osmispřeží tahala kočáry s králi a císaři, dnes je vidíme zejména v soutěžích spřežení.

Zakladatel Rudolf II.

Kladrubský hřebčín založil v roce 1579 císař Rudolf II., ale Polabská nížina byla proslulá chovem koní již za předchozích majitelů, pánů z Pernštejna. Prvotním úkolem hřebčína byla produkce kočárových koní pro potřeby císařského dvora. Tomuto účelu nejlépe vyhovovali importovaní koně španělští a později italsko-španělští většího rámce, kteří byli šlechtěni jako karosiéři – tedy koně pro tahání těžkých karos (kočárů.) Největšího rozmachu dosáhl hřebčín za vlády Karla VI. Za sedmileté války při oslavě vítězství nad pruskými vojsky hřebčín vyhořel (koně byli naštěstí již dříve evakuováni do Kopčan a Enyedu), ale popelem lehly cenné chovatelské záznamy. Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, ale protože chovu se jinde nedařilo, z popudu Josefa II. došlo k jeho obnovení a v majetku císařské rodiny zůstal až do roku 1918. Po vzniku samostatného Československa se potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie.

Předkové byli ze Španělska

Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), otec bělouše Imperatore (1775), který se posléze stal otcem bělouše General (narozený v Kopčanech v roce 1787). Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale (založena 1787) a Generalissimus (založena 1797) ve čtyřech rodinách. Zajímavé je, že dva kladrubští hřebci se stali zakladateli kmenů lipických – a to kmene Maestoso a Favory. Ačkoli dnes chováme starokladrubské koně pouze ve dvou barvách, měli dříve barvy různé, často velice atraktivní, jak odpovídalo tehdejší módě. Od konce 18. století však převládly jen dvě barevné varianty – bílá a vraná, přičemž bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, zatímco vraníci pro církev. Zúžená krevní základna byla po 1. světové válce rozšířena arabským hřebcem Shagya X., po 2. světové válce pak byli využiti orlovští klusáci (Barzoj, Mikrob a Legion). Chov starokladrubských koní stojí na šesti původních kmenech: Generale (1787), Favory (1779), Sacramoso (1800), Solo (Sacramoso XXXI–1927), Napoleone (1845 – ten bohužel vymřel rokem 1922) a Generalissimus (1797). Další kmeny přibyly později. Chovatelům je v ČR k dispozici čtyřicet plemenných hřebců (polovina běloušů a vraníků) a přibližně čtyři sta plemenných klisen (polovinu stáda tvoří bělky, druhou vranky) Od roku 2002 je populace koní uzavřena přílivu krve jiných plemen, počet jedinců je asi tisíc pět set.

Vraníci téměř vyhynuli

Vraníky ministerstvo zemědělství kvůli údajné degeneraci a dalším pseudoproblémům odsoudilo k zániku. V roce 1924 byl poslán plemeník Napoleone Sola v plné životní síle na jatka a zbytek koní byl buď rozprodán, nebo utracen. V roce 1939, kdy se již schylovalo ke 2. světové válce, se znovu nad osudem běloušů vznášela Nerudovská otázka „Kam s nimi?“ Zatímco ředitel hřebčína ing. Jaroslav Matějček všemi silami bojoval o jejich zachování, v tisku se objevovaly články, které chov odsuzovaly k zániku. Část stáda vraníků byla předána arcibiskupskému statku v Červené Řečici u Chrasti a dalším subjektů a stádo se v podstatě rozptýlilo – zánik byl započat … Nádherní starokladrubští vraníci byli minulostí, ovšem tato neblahá událost nedala spát muži, odborníkovi na slovo vzatému, který po celý svůj život usiloval o zachování původních českých plemen – Prof. PhDr. et MUDr. Františku Bílkovi, DrSc. Stal se zakladatelem československé zootechniky a hipologie, díky němu máme jedinečné Hipologické muzeum ve Slatiňanech. V roce 1940 započala téměř čtyřicetiletá mravenčí práce, na jejímž konci jako Fénix z popela znovu povstal starokladrubský vraník. Tento výjimečný čin dodnes obdivují genetikové na celém světě. A přesto to zpočátku vypadalo jako utopie - profesoru Bílkovi se podařilo shromáždit jen deset koní z původního stáda. Regenerační proces byl zahájen v roce 1939 v Průhonicích a později (v roce 1945) stádo přešlo „po kopytě“ do stájí ve Slatiňanech. K obnově plemene byli použiti koně dalších plemen, včetně starokladrubských a lipických bělek, dále vraný lipický hřebec Siglavi Pakra, fríský hřebec Romke (oba vytvořili nové kmeny) a dále se podařilo regenerovat kmen Sacramoso, z něhož se odštěpila linie Solo. Zázrak se podařil a starokladrubští koně opět mohli začít doufat v lepší zítřky.

Standard plemene a jeho využití

Karosiér určený k ceremoniálním účelům byl nejprve chován v různých barvách, atraktivní zbarvení byla v baroku velmi oblíbená. Od konce 18. století však byli žádáni pouze bělouši a vraníci. Do 30. let 19. století bylo v Kladrubech chováno také stádo hnědáků, to však zaniklo. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům (vynikaly na nich zlatě ozdobené postroje a navíc to byly barvy císařské.) Bílá varianta starokladrubského koně je chována v Kladrubech nad Labem a to v kmenech – Generale, Generalissimus, Sacramoso, Favory (zakladatel byl lipicán) a Rudolfo (zakladatel lusitano). Vraníci jsou chováni ve Slatiňanech v kmenech – Solo, Sacramoso, Siglavi Pakra (zakladatel byl starokladrubský bělouš) a Romke (zakladatel byl fríský kůň).
Pojmenování dostali podle místa chovu. Jedná se o mohutného harmonického koně s velkým rámcem. Bělouši náleží mezi vybělující bělouše, tzn., že se hříbata rodí tmavá a postupně vybělují. Jsou pozdní, dospívají kolem pátého až sedmého roku života, jsou však dlouhověcí. Hlava je klabonosá (bělouši mají obvykle klabonosou čelní i nosní část, vraníci mají častěji nosní, bývá výraznější, někdy až příliš), oko výrazné, uši malé. Krk je delší, klenutý, kohoutek nevýrazný, horní linie je delší, záď skloněná. Hrudník je široký, má přiměřeně dlouhou strmější lopatku, umožňující typickou vysokou akci nohou. U vraníků se projevují rozdíly v exteriéru, jsou o něco méně harmoničtí, trup je válcovitý, krk někdy obrácený, záď sráznější či naopak příliš rovná, objevuje se i těžší hlava. Přesto byli velmi oblíbení jako koně pro zemědělství - byli konstitučně tvrdí, dlouhověcí, měli vysokou výkonnost a dobrý charakter.

Využití

Starokladrubští koně jsou dnes využíváni jako koně pro zápřahový sport, úspěchy s nimi získal např. Petr Vozáb (čtyřspřeží) a v poslední době také otec a syn Jiří Nesvačilovi. Stále atraktivnější a oblíbenější barokní ježdění se starokladrubskými koňmi předvádí vynikající německý jezdec Richard Hinrichs, a to včetně levády, piafy a dalších prvků vysoké školy drezurní. Uplatnění našli i jako koně pro hipoterapii. Úspěšně splňují náročné požadavky jízdní policie, a tak se s nimi můžeme potkávat i ve městech a v parcích. Pomalu se dostávají do povědomí lidí i jako koně pro rekreační ježdění a společníci pro volný čas.

Zajímavosti

Dva páry běloušů byly ustájeny na Pražském hradě a sloužily T. G. Masarykovi. Mimo jiné jej bělouši dvakrát vezli k vykonání prezidentského slibu (v letech 1927 a 1934). Mezi slavné tradice patří pravidelné pořádání Velkých jezdeckých dnů, při kterých jsou k vidění snad všechny typy zápřeží. V roce 2008 zapřáhl Petr Vozáb rekordních 22 koní, což je zapsáno i v české knize rekordů. V roce 2009 usiloval Národní hřebčín Kladruby o zařazení mezi památky UNESCO.