Bourges, Haras du Pompadour. Pondělí 14. září se nese v duchu přesunu přibližně o 350 km blíže k Pompadour. Cestou máme naplánované zastavení v městečku Bourges, které je proslulé katedrálou Saint – Étienne. Na místo přijíždíme hodinu před polednem. Parkujeme na poloprázdném parkovišti, které je ovšem od centra města vzdálené dvacet minut. Procházíme uličkami a snažíme se najít nejkratší cestu ke katedrále.
Katedrála Saint – Étienne (neboli sv. Štěpána) je monumentální, nádherná stavba z konce 13. století. Dominantou chrámu je masivní loď se vznosnými pilíři, které spojují pět kaplí s kněžištěm. Loď katedrály je 37 metrů dlouhá, 20 metrů vysoká a 15 metrů široká. Uvnitř na středním portálu je jako příklad sochařství 13. století znázorněn Poslední soud. Kolem kůru a apsid si všímáme krásných vitrážových oken. Za poplatek je možnost navštívit i kryptu. Některé z nás, v čele s panem docentem Misařem, dáváme přednost výšlapu na North Tower, tzv. „máslová věž“ – v roce 1506 se zhroutila a byla znovu postavena díky odpustkům. Čeká nás 396 schodů a pak nádherný výhled do okolí z výšky 66 metrů. Trochu se nám z toho pohledu dolů na nádvoří zamotala hlava – nebo to možná bylo ještě z toho točitého schodiště … Od roku 1992 je katedrála zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Nádherný výhled na katedrálu se naskýtá z přilehlé Arcibiskupské zahrady. Tato zahrada byla vytvořena v letech 1923 až 1930 ve stylu Art Deco se zvláštním důrazem na umělecké tvarování keřů. Na chvíli jsme se zastavili, posadili se a vychutnali si příjemné prostředí mezi růžovými keři, vodotrysky a sochami.
V Bourges se ještě zdržíme na oběd a po patnácté hodině vyrážíme směr Limoges na středozápadě Francie, kde nás čeká předposlední nocování. V Limoges v supermarketu utrácíme naše skoro poslední eura a chystáme se užít si večera. Vzhledem k tomu, že poslední den nás čeká brzké ranní vstávání a cesta domů dlouhá 1400 km, prohlašujeme tento večer za poslední a řádně náš parádní výlet slavíme. Slavíme i to, že nám vychází program na poslední den – Le Haras national de Pompadour.
V úterý 15. září vyrážíme už v osm hodin z Limoges, asi 70 km do Pompadour. Když se řekne Pompadour, tak se většině z nás hned vybaví madam de Pompadour. Markýza de Pompadour se narodila jako Jeane–Antoinetta Poisson a byla dcerou pařížského měšťana. Mladá a velmi krásná Jeane-Antoinetta Poisson zaujala v únoru 1745 samotného krále. Každá žena, která se měla stát součástí královského dvora, se musela nejprve podřídit formální proceduře a stát se dvorní dámou královny nebo některé z princezen. Podmínkou byla příslušnost k vyšší šlechtě. Král vykoupil tehdy uvolněný titul a jméno de Pompadour a od prince de Conti odkoupil i zámek Pompadour. Vše pak daroval své milence Jeane-Antoinettě a udělil jí titul markýza de Pompadour. Nedaleko samotného zámku sídlí S.I.R.E (Systeme d'Informations Relatif aux Equidés) – zde evidují všechny equidy chované ve Francii. Každý ročník má své písmeno podle abecedy a podle něj se pojmenovávají všechna hříbata v tom roce narozená. Ve Francii je uznáno 51 plemen koní. Na počátku roku 2009 bylo ve Francii registrováno 2 694 000 equidů. V roce 2008 zaregistrovali bezmála 8500 koní dovezených do Francie a 53 000 hříbat.
Le Haras national de Pompadour je znám především chovem angloaraba. Návštěva začíná na zámku, kde je centrální ředitelství Haras, které spravuje pět podředitelství pro jednotlivé oblasti. Zámek obklopuje krásná zeleň, mnoho budov a stájí. Okolí zámku je z jedné strany obklopeno rozsáhlým závodištěm pro závody spřežení, obvod lemuje dostihový ovál a naproti je areál se zázemím pro parkurové a drezurní závody. Celková rozloha Haras je 25 ha včetně pastvin. Dříve zde bylo ustájeno přes tisíc hřebců, v současné době jich je zde kolem osmi set.
Devět chladnokrevných plemen chovaných ve Francii má statut genové rezervy a čerpá tedy dotace na chov ze státních zdrojů. Jedná se o plemena: ardenský kůň, auxois, bretaňský kůň, buloňský kůň, comtois, percheron, poitevin, merénský kůň, normanský cob. Nahlížíme do stájí z dob madam de Pompadour – už se tu jen uklízí po víkendových závodech. V připouštěcí sezóně zde bývají ustájeni nejlepší plemeníci místních chovatelů. Po sezóně zůstává v areálu jen pár koní v majetku samotného Haras jako „ukázka“ pro návštěvníky, ostatní jsou zpět u majitelů. V „ukázkové“ stáji nás nejvíce zaujalo plemeno comtois – ryzák se světlou hřívou. Percheroni se chovají jen v barvě černé a bílé. Chladnokrevníci jsou opravdu velcí, nádherní koně s velkým „K“. I ve Francii se objevila móda strakatých koní. Samozřejmě je tu i zástupce plemene angloarab.
S trochou smutku opouštíme brány závodního areálu – poslední den ve Francii. Ještě přijímáme pozvání na poslední skleničku šampaňského na zámku, užíváme si pohostinnosti francouzů, dostáváme propagační materiály. Poslední loučení, poslední Haras. Byl to krásný, jedinečný a nezapomenutelný výlet, na který budeme opravdu ještě hodně dlouho vzpomínat, ale domů už se taky těšíme.