Kůň je zvíře, které dokáže u většiny dětí vzbudit zájem. Koně figurují v pohádkách, dobrodružné romány se jimi jen hemží, jsou samozřejmou kulisou historických příběhů. Které dítě ve svém snění nepádí na svém věrném oři prérií jako Vinnetou nebo neprojíždí zasněženou krajinou jako Popelka na Juráškovi? Kůň v sobě ukrývá sílu, kterou smí člověk ovládnout, dává člověku k dispozici svou rychlost k využívání a elegantní krásu k obdivování.
Pro někoho zůstane kůň jen pojmem z pohádky, jiný si svůj dávný sen splní tím, že se občas na koni povozí, další se bude učit na koni skutečně jezdit nebo se mu kůň stane třeba i součástí jeho pracovního života. Někdo si pořídí koně do svého vlastnictví. V tu chvíli se nejen stává zodpovědným za zajištění dobrých životních podmínek pro koně, ale také bude tím, kdo určí, čím se kůň stane. Někdo si pořizuje koně, aby s ním dosáhl sportovního úspěchu, někdo v něm vidí pomocníka v práci, ale stále víc majitelů koní jsou „hobíci“, ti, co mají koně jen tak pro radost, pro vlastní potěšení a rekreaci. Ať už je využití koně jakékoliv, je potřeba dát koni určité vychování a výcvik k tomu, aby byl schopen dobře vykonávat svou roli, kterou mu člověk určil. Kůň není věc, která by jednoduše fungovala tak, jak ji někdo naprogramoval, ale je to zvíře s velmi citlivým smyslem pro společenské chování a z každého setkání s člověkem si dokáže odnést nějakou zkušenost, kterou neváhá při nejbližší příležitosti využít – a my máme tedy při každém setkání s koněm šanci jej něco dobrého naučit nebo jej utvrdit v jeho dobrých návycích. Proto je výchova a výcvik koně nikdy nekončící proces, a vůbec nezáleží na tom, zda je to kůň na špacíry do lesa nebo sportovec.
Pokud si pořídíme koně, měli bychom vědět, co od vlastnictví koně očekáváme a čeho bychom s koněm rádi dosáhli. Tyto cíle je dobré si co nejvíc zkonkretizovat, pokud jich chceme skutečně dosáhnout. Řekneme-li si například, že chceme mít „spolehlivého koně“, neříkáme tím prakticky nic (spolehlivý kůň může být takový, který se venku třeba ničeho neleká nebo také kůň, který se vždy spolehlivě vrátí do stáje, byť by svého jezdce zanechal na půli cesty). Jestliže nedokážeme říct, čeho vlastně chceme dosáhnout, těžko najdeme cesty a prostředky, jak se k cíli dostat. Naopak pokud dokážeme zcela přesně říct, co je naším cílem, vždycky se dá najít cesta, jak tohoto konkrétního cíle dosáhnout. V tu chvíli se však objevuje ještě jeden faktor, který podmiňuje splnění cíle, a tím je rozhodnutí jít si za svým cílem a nenechat se odradit překážkami, které se určitě na cestě objeví.
U koní je hodně cest ke splnění cílů náročných na čas, jen málokteré změny se dají nebo je vhodné provádět rychle. Koně formujeme jak po psychické, tak po fyzické stránce, a bylo by pošetilé očekávat, že velkých a trvalých změn dosáhneme během krátké doby. Chceme-li po koni sportovní výkon, musíme věnovat čas postupnému rozvoji jeho pohybového aparátu, pokud jej nechceme poškodit. Každý, kdo zkusil sportovat nebo si třeba jen vylepšit kondičku, ví, jak dlouho trvá, než si svaly uvyknou na zvýšenou námahu, a že je potřeba dávkovat pohybové aktivity postupně, pokud nechceme, aby nás po sportování bolel celý člověk. Kůň je na tom podobně, nemůžeme čekat, že bude bez postupné a pravidelné tělesné přípravy předvádět velké sportovní výkony. Pozor – i obyčejná vyjížďka a prakticky každá lekce představuje pro koně určitý sportovní výkon, vždyť musí nést na hřbetě zátěž, a to v tempu, které si neurčuje sám! Proto by si měl každý, kdo koně využívá k ježdění, rozmyslet, jak bude svého koně udržovat v řádné kondici, aby byl koník vůbec schopen plnit svou roli jezdeckého koně. Jestliže je kůň fyzicky dobře připravený, není pro něj velkým problémem naučit se vykonávat pohyby, které po něm člověk požaduje, za předpokladu, že člověk zvolí pro koně dobře pochopitelný způsob, jímž mu svůj požadavek vysvětlí. To platí jak pro prvky využívané ve sportu, tak třeba pro cirkusové kousky, které jsou nyní u tolika majitelů „hobby koní“ v oblibě.
Neustálé vzdělávání nám pomáhá se přiblížovat našim vysněným cílům. V současné době máme již spoustu dostupné literatury, seminářů a kurzů, které se zabývají různými metodami, jak dosáhnout konkrétních cílů. Ať už máme sny a cíle jakékoliv, jejich plnění a dosažení vyžaduje naše úsilí a čas. Nestačí vědět jak, ale také dokázat najít v sobě vůli vytrvat a sen si splnit. Proto je dobré mít u sebe někoho, kdo vás při snaze jít si za svým snem podpoří. Při práci s koňmi je výhodou, pokud máte u sebe někoho, kdo ví, jakého cíle chcete dosáhnout, a zná i způsob, jakým má být cíle dosaženo. I když nemáte nikoho takového přímo po ruce, je výhodou, když vás čas od času někdo při práci s koněm nafotí nebo nafilmuje, abyste se viděli a uvědomili si chyby, kterých se při práci s koněm dopouštíte.
Některé cíle se zdají být velmi těžko splnitelné, ale zpravidla jen do té doby, než se člověk pustí do jejich naplnění. Příklad z praxe: kdysi jsem viděla někoho, jak jezdí na holém koni – nepotřebuje mít na hřbetě koně sedlo, ani žádnou pomůcku na hlavě koně, kterou by jej ovládal. Tenkrát mi takové ježdění připadalo jako vrchol jezdeckého umění – ta volnost, ta souhra jezdce a koně! Bylo to motivující, ale pro mě jako člověka, který s koňmi neměl mnoho zkušeností, zcela nepochopitelné. Časem jsem si však splnila jeden svůj sen – pořídila jsem si vlastního koně, a postupně jsem si s ním začala plnit dílčí cíle, až jsem se jednou mohla projet na koni stejně svobodně, jen tak. A přitom třeba dospět k zjištění, že člověk nemusí umět zas až tak dobře jezdit, aby se mohl takto s koněm prohánět, neboť při jízdárenských lekcích u sebe nacházím obrovské množství jezdeckých nedostatků, jejichž odstraňování mě nyní zaměstnává na cestě k aktuálním cílům. A to je jedna přirozená vlastnost vytyčených cílů, že při jejich splnění se objeví další, snad ještě lákavější cíle, pro které má smysl obětovat svůj čas a úsilí, a to, co mi přináší potěšení, je sama cesta, kterou se k cílům propracovávám, tedy samotná „práce“ s koněm.