Z malajského deníku – rok 1998

(pokračování) K večeru se vracím zpět do Kuala Lumpur a vidím, že parkoviště, které bylo přes den zaplněno auty, se mění na ohromnou restaurační plochu. Mobilní stánky, na kterých každý vaří svou specialitu, se rozestavěly po okrajích a doprostřed byly umístěny stoly a židle, kam si každý šel sníst, co si na stánku koupil. Dva mladí Malajci mě pozvali ke svému stolu, právě když jsem si odnášela večeři, že se někde usadím. Rozebrali jsme světovou situaci a šli každý po svých.

Nepřesný průvodce

Nazítří se mi opět zkomplikovaly plány, protože v průvodci jsou nepřesné údaje. Vstala jsem už v šest ráno, abych se dostala co nejdřív do vesničky Dabong, z níž jsem měla naplánovaný výlet do džungle za orangutany a zamýšlela návrat k večeru, abych se mohla podívat na kulturní program tanců a her. Když jsem totiž o půl deváté dorazila do městečka, odkud bylo třeba nasednout na loďku do Dabongu, bylo mi sděleno za prvé – že jede jen jedenkrát denně a to jen směrem tam a ne zpět, za druhé – že nevyplouvá před jedenáctou hodinou. Bylo mně jasné, že buď zmeškám kulturní představení nebo nepoznám své předchůdce. 

Zvědavé opice

Potřeba překonat trauma ze své poslední expedice, kdy jsem se v džungli ztratila, byla silnější a další dvě hodiny po řece byly příjemnou projížďkou. Na okolo stojících stromech poskakovaly opice a přes mělčinu si to hasil varan. V Dabongu jsem se dozvěděla, že jestli chci do džungle, musím opět naproti přes řeku, pak asi pět kilometrů autobusem a teprve potom se dostanu na pěšinu vedoucí džunglí. Dvakrát jsem se musela přebrodit a člobrda vycházející z džungle mi řekl, že ty dvě hodiny času, které mi zbývají, pokud nechci v džungli přespat, mi stačí tak akorát na výlet k vodopádům a zpět. Z čehož jsem usoudila, že tygři jsou zalezlí po obědě a spí a žádné větší nebezpečí mi tam nehrozí, poněvadž by mě snad byl upozornil. Sotva jsem však vstoupila dovnitř, ucítila jsem, že jsem pozorovaná, aniž bych sama kohokoliv viděla. Z praskotu větví a šustění listů na zemi v křovinách jsem usuzovala na něco většího. Snažila jsem se zrakem proniknout houštiny vedle cesty, ale marně. Je to sice pitomý, ale člověk se v takové chvíli neubrání fantazii a hned si představuje kdoví co. Koukala jsem, jestli tam nezahlédnu něco chlupatého, žluto–černě žíhaného. V té chvíli jsem si uvědomila, že bych naprosto nevěděla, jak se zachovat a stejně by mi asi jakákoliv reakce byla k ničemu. Ale radši své fantazírování natahuji a pokračuji dál. Kdo jiný mě může sledovat, než zvědavé opice, jistě proto, aby se mohly případně včas zdejchnout. Pokřikují a skáčou z větve na větev, ale prales je tak hustý, že rozeznávám jen pohyb větví. Zastavuji se, abych je lépe viděla a ti šašci na mě hází jakési plody podobné kaštanům, aby mě zastrašili. K vodopádu se sunu s vyplazeným jazykem a s nadějí, že se v něm vykoupu. Jenže se mi naskýtá úplně jiný pohled. Zde voda nepřepadává přes nějaký útes dolů, ale džungli vyrval vegetaci široký kamenný splaz a po něm voda klouže. Navíc je ode mě hrozně daleko.

Na džungli nezbyl čas

Zklamaně jsem odtáhla, ale umínila si to napravit v dole tekoucí říčce. Voda je v ní průzračná, dno písčité, takže to dělám jako domorodci, vyslíkám se a rochňám blahem. Kousek ode mě sedí opička a drží v náruči jakýsi smotek trav a kolíbá ho, jako by chovala miminko. Orangutany jsem tedy nakonec neviděla, poněvadž bych za nimi byla musela jít ještě aspoň dvě hodiny dál do džungle, na což jsem, vzhledem k dopravnímu spojení, už neměla čas.

Kuala Lumpur na mě udělalo dobrý dojem

Vracím se trochu otráveně do Kota Baru a jdu si koupit jízdenku na zítra ráno do Kuala Terrenganu. Budu teď sjíždět podél východního pobřeží směrem k jihu. Po cestě míjíme rýžoviště a po pravé ruce zůstává pásmo hor. Učím se v autobuse pár malajských slovíček, což vždy otevírá dveře a vyvolává na tváři domorodců úsměv. Zřejmě nejen ta snaha, ale i má výslovnost. Město Kuala Lumpur na mě udělalo velice dobrý dojem. Je hezké, čisté, upravené, sestříhané trávníky v parcích a bohatá květinová výzdoba. Zřejmě si zde dávají záležet kvůli turistům, kteří se odsud vypravují na protilehlé ostrovy, ležící nedaleko, na kterých je prý nádherně průzračná voda, krásné korály a spousty barevných ryb. Na ostrově Kapas prý dokonce žije pták, který umí zpívat dvacet různých melodií.