Před několika roky jsem na stránkách časopisu Fauna popisoval své počáteční úspěchy s odchovem zoborožců rodu Tockus, a to konkrétně toků Deckenových (Tockus deckeni). V mém chovu mají tito ptáci své místo dodnes, stejně jako tokové rudozobí (Tockus erythrorhynchus), o kterých jsem se tehdy zmínil pouze okrajově. Dnes tedy doplním další informace.
Tito malí zoborožci mi dělají velikou radost a v uplynulých pěti letech mi jeden chovný pár vyvedl již 27 mláďat. Dnes nahlížím na jejich chov jako na absolutně bezproblémový, ale začátky takové určitě nebyly.
V publikacích o chovu exotického ptactva (mám na mysli knížky, které jsou nabízeny na českém trhu) se prakticky žádné informace o chovu zoborožců neobjevují. Světlou výjimkou jsou novější publikace „Encyklopedie ptáků chovaných v klecích a voliérách“ (David Alderton) a „Kapesní atlas exotických ptáků“ (Martin Smrček). I zde se ale autoři omezují na všeobecné informace, popřípadě publikují částečné zkušenosti některých zoologických zahrad. Nejvíce poznatků jsem načerpal z anglické publikace (název si nepamatuji, ale jednalo se o jakýsi podrobný atlas zoborožců). Knihu mi laskavě zapůjčil přítel Drozdek a zájmové pasáže mi přeložily mé děti.
Ptáky chovám po páru ve venkovních zastřešených voliérách rozměrů 250×150×220 cm (dך×v). V každé voliéře jsou nainstalovány různě silné větve i s pahýly asi 5 až 10 cm dlouhými, o které si ptáci čistí vnitřní duté části svých mohutných zobáků, miska na krmení (těžší, aby při dosednutí ptáka nedocházelo k jejímu převrácení) a dále i miska na vodu. Dle dostupných pramenů zoborožci vodu nepijí, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se ptáci minimálně snaží vodu pít nebo si alespoň namáčejí kousky potravy do vody a pak je polykají. Pokud tuto možnost nemají, po krmení neúnavně buší zobákem do bidla (jako datli), aby se zbavili zbytků potravy. Ptáci nelibě nesou smáčení vodou, ať již při dešti nebo postřikem z hadice. Vzhledem k tomu, že se jedná o obyvatele otevřených afrických savan, nedoporučuji ani hustě zarostlé voliéry (na rozdíl od jedné nejmenované zoo). Na malém prostoru voliéry by mohlo vzniknout vlhké mikroklima, které těmto ptákům rozhodně neprospívá. Z hygienických důvodů je celé dno voliéry pokryto vrstvou suché mulčovací kůry, jejíž kousky ostatně tokové používají i k výstelce hnízdní dutiny. Neměla by chybět ani větší nádoba (nebo nízká bednička) s jemným pískem, v němž se ptáci s oblibou popelí, stejně jako slepice.
Zoborožci jsou velice důvěřiví a brzy přilnou ke svému ošetřovateli. Mají i vynikající postřeh. Dokáží bez problémů chytit do zobáku hozeného červa na vzdálenost i několika metrů. Můj sameček toka rudozobého mi po čtrnácti dnech bral moučné červy z ruky a na zavolání „Tokóó“ se ozývá typickým „kvokáním“. Po letitých zkušenostech se krmná dávka v mém chovu toků skládá z následujících komponentů: drobné granule pro dospělé psy malých plemen (libovolné značky), granule pro tukany (T 16) – mohou být nahrazeny granulemi BEO, míchanice sestávající z nahrubo nastrouhaného vařeného vejce, vařené rýže, nastrouhaného jablka nebo hrušky, vše doplněno zeleným krmením a strouhankou s přídavkem sypké směsi pro hmyzožravé ptactvo a trochou drcených převařených vaječných skořápek. Nesmí samozřejmě chybět ani živočišný podíl stravy – mouční červi, zophobas, cvrčci, sarančata, švábi, holátka myší apod. Velmi se mi osvědčilo i zkrmování pokrájených syrových kuřecích srdíček. Vitamínové preparáty prakticky nepoužívám. Uvedený seznam je samozřejmě pouze výčtem těch druhů krmiv, které jsem ve svém chovu vyzkoušel a které ptáci celkem ochotně přijímají, a nejsou tedy každodenní součástí krmné dávky (vyjma granulí). Skladbu krmné dávky samozřejmě upravuji. V období hnízdění převažuje živočičná složka, v mimohnízdní době je tomu naopak.Zimu tokové přečkávají v temperované sklepní místnosti s celodenním osvětlením, v klecích 150×60×60 cm (dך×v) pro každý pár, při teplotě 10 až 12 °C.
Ptáci hnízdí v přírodní kmenové budce (kaštan) o rozměrech asi 60 cm výška, průměr dna 35 cm, vletový otvor 15 cm nade dnem, oválného tvaru a rozměrů 10×7 cm. Dno budky je vysypáno směsí rašeliny, hoblovaček a říčního písku v poměru 1:1:1 ve vrstvě asi 10 cm. Pro zazdívání dutiny předkládám na samostatné misce silně zvlhčený jíl.
Pokud příznivé jarní počasí dovolí ptáky do venkovních voliér vypustit již v březnu, stihnou zahnízdit dvakrát (hnízdní cyklus trvá asi 70 až 80 dní dle počtu mladých v hnízdě). První kontrolu hnízda provedu v den, kdy samice dutinu opustí a mláďata se začnou sama znovu zazdívat. V loňském roce jsme se pokusili o umělý odchov mláďěte, které bylo odebráno ve stáří asi tři týdny. Mládě (samička) bylo bez problémů odchováno k samostatnosti v malé kleci při pokojové teplotě. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že po každém krmení se mládě snažilo vlastním trusem “zazdívat“ mezery mezi dráty a v okolí klece byl tudíž soustavný nepořádek (má milovaná manželka se chovala velmi velkoryse a tento svinčík několikrát za den uklízela). Ještě poznámka pro případné šťouraly – mládě jsme odebrali proto, že jeho sourozenci se již dávno proháněli ve voliéře a samice se připravovala na další hnízdění. Nevzletné mládě by určitě vypuzovala z budky a mohla by mu i ublížit.
Pohlavní dimorfismus je patrný již u mláďat. Samečci jsou obvykle větší a mají mohutnější zobák s náznakem tzv. hřebenu, což je v podstatě jakési výraznější klenutí svrchní hrany horní čelisti zobáku. Společný chov s jinými druhy ptáků jsem nezkoušel (výjimkou bylo pouze jedno společné zimování mladých toků ve voliéře s většími druhy křepelů). Co dodat závěrem? Po zvládnutí základů chovu malých zoborožců je už jenom krůček k chovu středních anebo i velkých druhů těchto impozantních ptáků. Ale to už je zase jiná kapitola …