Cíl: Čestmír Drozdek, místo: Český Rudolec, vzdálenost: 50 km, předpokládaný čas cesty: 60 minut. Cesta od pana Vladimíra Nováka byla lemovaná rybníky, takže o tom, že jsme na Třeboňsku, nebylo pochyb. Pohled na vodní hladinu společně s předešlým občerstvením v nás vyvolal malou potřebu, takže jsem zastavil u krajnice mezi dvěma rybníky, kde jsme si vyhlédli každý svůj statný strom a v jeho těsné blízkosti jsme se kochali pohledem na okolní krajinu. Po dokončeném kochání jsme pokračovali dále v jízdě, při které jsme si ujasnili, že bude zřejmě vhodná ještě jedna takováto zastávka před naší návštěvou.
Projeli jsme oblast rybníků a začali jsme projíždět členitou krajinou luk, polí a lesů a pomalu jsme se blížili k našemu cíli. Já se snažil během cesty z Karla vyloudit nějaké informace o Čestmíru Drozdkovi, jelikož naše zvědavost byla umocněna i tím, že oba předchozí chovatelé Zdeněk i Vladimír pana Drozdka znali a potvrdili nám, že tam již něco uvidíme. Ale Karel byl neoblomný a jen se usmíval, nechtěl nic prozradit a pouze uvedl, že je tam vše podřízeno ptákům, a že se brzy dočkáme a nemáme být pořád zvědaví, takže jsme jej poslechli, jelikož byl z nás nejstarší, a již jsme se na nic nevyptávali a byli jsme po zbytek cesty napjati z očekávání, co nás čeká. Jakmile jsme vjížděli do Českého Rudolce, spatřil jsem po pravé straně něco, čemu jsem zprvu nechtěl věřit. Bizoni, zvolal jsem a ihned odstavil auto u krajnice, abychom si mohli fascinující stádo prohlídnout a zároveň vykonat naši plánovanou a již také potřebnou malou potřebu.
Při našem již druhém kochání a zároveň při pohledu na stádo, jsem se trošku zasnil a zavzpomínal si na svá mladá léta, kdy jsem rád chodíval do kina na tzv. „kovbojky“, ve kterých se po prériích proháněli indiáni mezi mnohohlavým stádem bizonů, které lovili pro maso a kožešiny na zimu, a také jsem si vybavil film oceněný několika Oscary, a to „Tanec s vlky“, kde se po dlouhé době dočkali migrujícího stáda bizonů. Jak může být rozzuřený bizon (tatanka) nebezpečný, bylo také ve filmu patrné a k zastavení rozezleného býka bylo zapotřebí přesné střely z opakovací pušky. Ovšem nebylo mi jasné, co by zastavilo případného žárlivého býka, kterého by vyvedlo z míry to, že mu okukuji jeho krávu s potomkem. Začal mi běhat mráz po zádech, když jsem v dáli za stádem spatřil jen dřevěné sloupky chabého průměru, na kterých byla přichycena pouze bílá páska. O tom, že by mě měla ochránit před případným útokem, jsem silně zapochyboval. Přejížděl jsem po zmíněné pásce pomalu očima kolem celé ohrady, až jsem s hrůzou zjistil, že tahle páska (ohradník pod napětím) je také natažena přede mnou, a to nedaleko od místa, kde jsem právě vykonával kochání. Proběhla mi hlavou scénka o velebnosti, která si krátila cestu přes ohradník, a následné obklady paní Kelišové. Bleskurychle jsem dokončil kochání, polknul slinu a přiškrceným hláskem jsem vyzval Karla a Zamba k nasednutí a k pokračování v cestě. Vjížděli jsme již do Českého Rudolce a Karel začal vzpomínat a pomalu si vybavovat, kde pan Čestmír bydlí, a díky jeho skvělé orientační schopnosti (ale především na základě navedení jednoho kolemjdoucího) jsme jeho dům brzo našli. Já jsem po vysednutí z auta z cesty tak trošku obhlížel chovatelovu zahradu, kde jsem marně hledal voliéry. Nic jsem neviděl a vůbec se nám zdálo, že není nikdo doma. Karel duchapřítomně vytáhl mobil a ujistil nás, že je to opravdu stavení chovatele, kterého jsme přijeli navštívit, a že hned dá vše do pořádku, což jsme mu také se Zambem doporučili se slovy, že na naší návštěvě u tohoto chovatele již trváme. Po ukončeném krátkém rozhovoru nám Karel vysvětlil, že jsme správně, ale že Čestmír má ptáky jinde a že máme chvilku počkat, že pro nás přijede. Během chvilky se také tak stalo. Z auta vysedl od pohledu pohodový muž, který se přivítal nejdříve s Karlem, se kterým se již znali řadu let, a pak se představil i nám a vyzval nás, abychom jej následovali za jeho autem, že pojedeme na místo, kde má ptáky, na které jsme se přijeli podívat.
Zakrátko jsme již vjížděli do areálu, ve kterém se nacházelo několik budov, a u jedné z nich jsme také zastavili. Karel sdělil panu Čestmírovi, že jsme již navštívili dva chovatele, od kterých si vezeme i nějaké ptáky, a pan Drozdek nás vyzval, abychom přepravku nenechávali v autě a vzali ji raději dovnitř. Ptáky si také prohlédnul a pochválil nám je, což mi přidalo na výšce asi tři centimetry. Z budovy vyšla přítelkyně pana Drozdka, se kterou jsme se také přivítali, a byli jsme pozváni dovnitř. Hostitel nám navrhl, že první bude následovat prohlídka ptáků a jeho zařízení a potom bude posezení a rozmluva s občerstvením. Takže jsme v první místnosti, kde bylo posezení, nechali přepravku a společně jsme následovali pana Drozdka do vedlejší místnosti, což byla vlastně dlouhá chodba, o které jsem si původně myslel, že se jedná o spojovací chodbu do místnosti další, kde uvidíme ptáky. Vstoupili jsme do chodby a tady to všechno začalo. Spatřil jsem spoustu voliér a spoustu ptáků, ale jakých! Tak to byl teda pro mne takový fičák, že mi z toho spadla brada, já byl z toho celkem úplně vedle a nevěřícně jsem koukal. První, kdo si toho všimnul, byl Karel, který do mě drknul a tiše mi zašeptal, že mám při tom koukání aspoň zavřít pusu, že to vypadá nevhodně. Tedy jsem ji zavřel. Co vám mám povídat. V jedné z voliér rozverně skotačila a na větvi poskakovala samička dvojzoborožce žlutozobého, v další se zase proháněli turakové různých druhů. Spatřil jsem tangary, korunáče vějířové, mandelíky modrobřiché, exotické sojky a spoustu jiných druhů.
Prostě něco nádherného. Já jsem z toho byl tak vedle, že jsem zapomněl i fotit. Tak tomu se u nás na Moravě říká mazec. Něco takového jsem doposud neviděl a už mi bylo jasné, proč se někteří zmiňovali, že u tohoto chovatele je vše „long“ a „big“, protože všechny chodby byly opravdu dlouhé a prostory velké. Ve voliérách bylo hodně ptáků, které jsem viděl poprvé, a také jsem si nevěděl s některými rady, kam je mám vlastně zařadit. Spousta papoušků, hmyzáků a plodožravých. Nechal jsem promluvit můj fotoaparát a doufal jsem, že mi vydrží baterky. Jedna místnost střídala druhou a v jedné bylo možno vidět samou drobotinu a v další zase toka, tukany, zoborožce, papoušky – prostě paráda. Všude panovala neskutečná čistota. Všechny voliéry byly vnitřní a potřebné množství světla zajišťovaly rozměrné stropní světlíky a zářivky, některé s UV spektrem. Všechny voliéry byly vybaveny účelně a také dekorativně větvemi, pařezy a kmeny a také rozvodem vody s tryskami, které zabezpečovaly mlžení, zřejmě automatické. Přecházeli jsme z jedné místnosti do druhé a viděli různé zástupce z ptačí říše a skvěle vybavené chovné zařízení.
Po ukončení prohlídky všech místností nám byla předvedena velká (big) hala obrovských rozměrů, která byla před dokončením. Po prohlídce jsme společně usedli ke stolu a Čestmírova přítelkyně nám nabídla kafe a občerstvení, které mi velice bodlo, protože pro mě, jako nic netušícího zvědavého návštěvníka a především začátečníka v chovu hmyzáků, byla prohlídka ptáků a chovného zařízení obrovským zážitkem, který rozhodně předčil všechna má očekávání a po kterém jsem si musel oddechnout … Kafe mi velice bodlo. U občerstvení nám náš hostitel pověděl, že to, co jsme zhlédli, je možné díky tomu, že je relativně zdráv a umí také vydělat peníze a tím pádem si může dovolit splnit si svůj velký sen, a to chov ptáků, který je mu životním koníčkem. S chovatelem a jeho družkou jsme probírali mimo jiné i pestrost a množství krmení, jak hmyzu, tak veškerých druhů ovoce, což bylo pro mne až neuvěřitelné. Svědčila o tom i přítomnost mnoha mrazicích boxů a přípraven krmiva. Vedlo se i povídání kolem chovu různých druhů zoborožců, tukanů a turak, což je velmi zajímavá skupina ptáků. Všude přítomná čistota v chovatelském zařízení musela být dle mého názoru rozhodně důsledkem přičinění ženských rukou a myslím si, že ty samé ruce nám také uvařily kávu a přichystaly občerstvení.
Tak jako u předešlých chovatelů nastala i zde chvíle, kdy jsme se museli rozloučit. Přepravku jsem dal do auta a v kufru jsem našel zapomenuté květiny určené pro přítelkyni pana Drozdka, takže rozloučení bylo i s předáním květin. Panu Drozdkovi jsem při podání ruky poděkoval za to, že nám umožnil prohlídku jeho chovného zařízení, a také jsem jej informoval o tom, že se mu podařilo srazit mé sebevědomí hodně nízko a díky této návštěvě budu muset svůj dosavadní náhled na chov hmyzožravého ptactva celkově přehodnotit. Po rozloučení jsme nastoupili do vozu a následovala naše cesta domů. Všichni jsme si z naší cesty od třech chovatelů odváželi spoustu dojmů, nových poznatků i zážitků. Já i Karel ještě něco navíc, a to své vysněné ptáky. Závěrem bych chtěl poděkovat chovatelům: Zdeňku Krlínovi, Vladimíru Novákovi a Čestmíru Drozdkovi za to, že díky jejich svolení mohlo dojít k sepsání tohoto článku, a také za to, že nám věnovali při naší návštěvě toliko času.
Tak jako u předešlých chovatelů nastala i zde chvíle, kdy jsme se museli rozloučit. Přepravku jsem dal do auta a v kufru jsem našel zapomenuté květiny určené pro přítelkyni pana Drozdka, takže rozloučení bylo i s předáním květin. Panu Drozdkovi jsem při podání ruky poděkoval za to, že nám umožnil prohlídku jeho chovného zařízení, a také jsem jej informoval o tom, že se mu podařilo srazit mé sebevědomí hodně nízko a díky této návštěvě budu muset svůj dosavadní náhled na chov hmyzožravého ptactva celkově přehodnotit. Po rozloučení jsme nastoupili do vozu a následovala naše cesta domů. Všichni jsme si z naší cesty od třech chovatelů odváželi spoustu dojmů, nových poznatků i zážitků. Já i Karel ještě něco navíc, a to své vysněné ptáky. Závěrem bych chtěl poděkovat chovatelům: Zdeňku Krlínovi, Vladimíru Novákovi a Čestmíru Drozdkovi za to, že díky jejich svolení mohlo dojít k sepsání tohoto článku, a také za to, že nám věnovali při naší návštěvě toliko času.