Konipas horský Motacilla cinerea Tunstall, 1771
Když jsem před časem uviděl konipasa horského sedět ve výstavní kleci na jedné velké výstavě na západ od nás, hodně to potěšilo moje oko. Bylo to jako léčivé kapky, které mi vyjasnily zrak, bohužel však ne paměť. Proto mohu vzdát hold jen anonymnímu chovateli, který dokázal odchovat tyto ptáky, jejichž odchov je bezpochyby mistrovským kouskem v tomto oboru. Tohle neuvidíte každý den, i když jen málokdo to dovede ocenit.
Bohužel se mi tenkrát vůbec nepodařila fotka, nemohu ji proto jako doklad předložit, i když bych chtěl. Mám k těmto úhledným ptákům zvláštní vztah, protože v okolí, kde bydlím od dětství, se nikdy nevyskytovali. Byli pro mne v dobách, kdy jsem býval ještě dorostencem, ptáky zvláštními, téměř exotickými. Poprvé jsem je viděl na školním výletě někde na říčce Kamenici nebo Suché Bělé před Pravčickou bránou, kam jsme pochodovali od Hřenska. Bohužel jsem zavinil zmar jejich hnízda, které ptáci měli na balvanu kousek od břehu. Ve scéně jako z Macha a Šebestové se několik nezvladatelných Horáčků a Pažoutů naší třídy jalo ruče šplhat na ten balvan, přičemž některý z nich to hnízdo rozšlápnul. Nemaje utrženého sluchátka, abych jejich zločin mohl napravit, nezbylo nic jiného než jejich zlotřilosti upřímně litovat. A vydržela mi ta lítost dodnes, což vysvětluje můj zvláštní vztah k těmto ptákům.
Autorovo pokání
Je tedy tento článek i tak trochu autorovým pokáním. Kromě toho chci do textu zamontovat i něco o fotografování. V poslední době jsem byl na některé věci, jak se to vlastně dělá, s odzbrojující lehkostí tázán. Dříve bych na takové dotazy neodpověděl vůbec, protože však cítím, že sám již toho moc nenafotím, proč bych tedy nenaznačil, jak na to? Poprvé na mne vyrukoval s takovou otázkou známý fotograf zvířat Erich Tylínek. Na výstavě v botanické zahradě mi řekl: Jak fotíte ty malé ptáky? Ale, pane Tylínek, těžko, těžko! Pochopil to hned. Další jeho věta proto zněla: Já od vás koupím tři diáky, které potřebuji. Proč ne? Zaplatil královsky, přičemž sám musel dostat mnohem víc. Všechny fotografy na oplátku zajímalo, jak dokáže vymámit na nakladatelích svoje císařské honoráře. Nemusím snad říkat, že tohle svoje tajemství si také vzal s sebou do věčných lovišť. Já musím říci, že napsat naprosto přesný návod na to, jak vyfotit třeba takového konipasa horského, neexistuje. Je to mnohem složitější než uvařit svíčkovou omáčku, na kterou poměrně přesný návod existuje, přičemž ji ani opravdový mistr nedokáže udělat tak jako maminka. Každá fotka je jiná, dříve to však bývalo o mnoho těžší. Dneska je doba digitální, která mílovými skoky uhání dopředu. Je to lehčí po všech stránkách, v první řadě pak doslova. Dnešní fotoaparát je o tolik lehčí, že byste to cítili na každém kroku. Kdysi jsem musel na zádech vláčet objemnou horskou tornu, dnes stačí malý batůžek. Další ohromnou výhodou pak je, že s dnešním fotoaparátem můžete být od fotografovaného objektu mnohem dále, než tomu bylo dříve, a když máte dostatečně drahý aparát, nemusíte dokonce ani stavět kryt. Jste již tak daleko, že se ptáci nebojí, což znamená, že je nijak nerušíte. Zákon to totiž zakazuje. Z různých změn, odlišností, postupů, výhod nebo nevýhod by se dal sestavit katalog. Proto se dá říci, že nějaký přesný návod, jak to udělat, ani existovat nemůže. Je jenom výsledek a ten může být buď dobrý, nebo špatný. Pokusím se proto ke každé fotce připojit poznámku.
Popis
Konipasovití – Motacillidae jsou menší čeledí hmyzožravých pěvců, kteří s velkou oblibou sbírají svoji potravu na zemi a na zemi si také většinou staví i svoje hnízda. Čeleď zahrnuje na 63 různých druhů ptáků. Rodů této čeledi jsem napočítal jenom pět, přičemž čeština pak používá jen tři rodová jména. Konipas, linduškovec a linduška. Pro pozorovatele je význačným znakem skutečnost, že všichni tito ptáci po zemi chodí, neskáčou. Nejvíce konipasovitých je řazeno do rodu Anthus, česky linduška. Ty mají krátké ocasy a jsou většinou vrabcovitě zbarvené. Opravdový vzhled konipasa, štíhlého ptáka s dlouhým ocasem, mají ptáci rodu Motacilla, kterých je 12 druhů. Některé tyto druhy jsou však rozšířeny na velkém území a vytváří množství poddruhů neboli zeměpisných forem. Některé takové poddruhy se mohou svým vnějším vzhledem výrazně odlišovat. Nejvíce forem je popsáno u konipasa lučního, a to až 18. U nás se vyskytují 3 druhy konipasů, lindušky tentokrát nepočítaje.
Konipas horský
Nejběžnějším druhem je konipas bílý. Druhým nejčastějším druhem konipasů u nás je pak právě konipas horský, o kterém je dneska řeč. Jméno horský je dnes malinko zavádějící, protože ptáci nijak vázaní na hory nejsou, mají rádi prostředí okolo tekoucí vody. Okolí potoků, menších říček, v blízkosti lesa. Jenže tomu tak bývalo dříve jen na horách. Proto tedy horský. I němčina tohoto ptáka zná pod jménem Gebirgsstelze, tedy horský. Krajiny pod horami bývaly u nás v podstatě bezlesé, zemědělsky intenzivně obdělávané. To dnes již neplatí. Druh se šířil od poloviny 19. století ze středoevropských hor do nížin, a to nejen u nás, ale přes severoněmecké nížiny a severovýchodní polské nížiny se dostal až do Holandska, Dánska, Švédska, Norska, Lotyšska, Estonska a Finska. Konipas horský je rozšířen v téměř celé palearktické oblasti, ale jeho oblast výskytu je dělena na dvě části. Vyskytuje se jako hnízdící pták v severozápadní části severní Afriky, v Maroku a odtud v celé západní a jižní Evropě až po spojnici, kterou bychom vedli od polského přístavu Gdaňsk ke Krymu a odtud po Kavkazu asi po západní střed Kaspického moře. Na Uralu začíná druhá oblast výskytu, která sahá na východě až po Japonsko. Ptáci žijí i v horách Střední Asie. V severních oblastech jsou ptáci tažní, i u nás, zimují však poměrně blízko, ve Středomoří, severní Africe nebo na Blízkém východě. Přilétají na jaře brzy, někteří již v březnu, takže je často zastihne mrazivý nečas. Takovou situaci zobrazuje fotka Petra Langa ze západních Čech. Je to digitální fotografie pořízená „dlouhým sklem“, pták je na zasněženém jezu. Je nabíledni, že fotograf musel být na břehu, poměrně daleko. Od nás pak ptáci odlétají na zimoviště od konce září, nejvíce v průběhu října. Řada ptáků u nás však i přezimuje, Dr. Mlíkovský odhaduje, že může jít o 500 až 1 000 jedinců. U nás hnízdící ptáci táhnou většinou jihozápadním směrem a na podzim byli zastiženi až v Tunisku a na úplném jihu Španělska. Potom i na Sicílii a samozřejmě na trasách v tomto směru. Výsledky kroužkování ukazují na věrnost ptáků k místu narození, ale i k místu zimování. Mláďata z prvních hnízd se dávají do pohybu již někdy v červenci, létají na zkušenou, na vandr. Nejvzdálenější nález u nás kroužkovaného ptáka je uváděn 2 344 km vzdušnou čarou. Nejstarší věk zjištěný kroužkováním je 7 let a 7 dní. Zajímavé je parazitování hnízd konipasů horských kukačkou. Ještě Jirsík uvádí konipasa horského jen jako příležitostného hostitele. Jestliže víme, že stavy těchto konipasů začaly růst v níže položených oblastech až v devatenáctém století, zcela pochopitelně nemohli být tito ptáci parazitováni, když tady nebyli. To se však změnilo a konipas horský postoupil na žebříčku četnosti parazitování mnohem výše. Nezabýváme se však dnes kukačkou, ale konipasem horským. Ačkoliv stavy těchto ptáků jsou v celoevropském měřítku uváděny jako stabilizované, druh není na své existenci ohrožen, můžeme pozorovat na úsecích, které dobře známe, viditelné kolísání jejich početnosti. To může souviset i s početností jejich nejbližších příbuzných, totiž konipasů bílých. Když jsem začátkem osmdesátých let začal pravidelně navštěvovat okolí Chřenovic na Ledečsku, vyskytovali se podél řeky Sázavy a do ní ústících potoků prakticky jenom konipasové horští. Konipasové bílí byli až nahoře ve vesnici a dále do kraje. Na přelomu tisíciletí již byli ti bílí i dole u řeky s horskými tak půl na půl. Horských znatelně ubylo. Současný stav již bohužel neznám.
Hnízdění
Konipasové horští začínají hnízdit asi v polovině dubna. Nejoblíbenějšími stanovišti pro stavbu hnízda jsou všelijaké dutiny mezi kameny. Pod můstky, ve stěně budov nad vodou a podobně. V dutině po nějaké vypadlé cihle ve zdi chřenovického mlýna bývali každoročně, stejně tak jako ve stěně železničního mostku v Podhradu. Odtud pocházejí tři fotografie. Jsou dělány Pentaconem–six na diapozitivy formátu 6×6. Teleobjektiv Sonnar 300 mm s mezikroužky. Tahle sestava vážila asi 4 kg a v ruce se to nedalo, až na malé výjimky, udržet. Mezikroužky vám seberou spoustu světla, takže se to muselo svítit bleskem. S předsazeným bleskem. Tak dlouhý kabel k dostání nebyl, ale naletoval jsem koncovky na normální dvoulinku a fungovalo to. Mezikroužky přináší také výrazné snížení hloubky ostrosti. Protože však největší hloubka ostrosti je při zaostření na nekonečno, je nejvýhodnější mít takto zaostřeno vždy a pohybovat kupředu a dozadu celým fotoaparátem. Moderní fotoaparáty, které samy zaostřují, přináší s sebou jistou nevýhodu při fotografování ptáků. Nestačí správně zaostřit. Musíte si vždy najít předpokládaný bod, kde bude pták sedět, na ten zaostřit, a když se tam pták objeví, exponovat. Je to lov, buď se trefíte, anebo ne. Mláďata konipasů na hnízdě jsou fotografována výjimečně z ruky, ovšem za plného a ideálního světla. Samec u hnízda byl fotografován v Hřešihlavech na Berounce, kde mně o jejich hnízdě řekl majitel chaty. Chata byla posazena vedle skály, částečně odsekané. Byla tam mezera asi 1,5 metru, na čele mezery byla kadibudka. Kdykoliv někdo otevřel dveře toho zařízení, jeho „vůně“ protahovala tou mezerou průvanem silným jako v metru. No a právě v té mezeře měli konipasové hnízdo, u kterého jsem měl postaven úkryt a číhal, až přiletí nakrmit mladé. Létali často, ale než jsem udělal pár fotek, vytrpěl jsem si svoje. Polovinu toho času jsem pak strávil s prsty zastrčenými do nosu. To fotografie samice konipasa je z jiného prostředí. Ještě v nedávné době musel být na fotografii každý detail i ve skutečnosti. Třeba pozadí. Muselo být i ve skutečnosti, což však neznamená, že muselo být skutečné. Stačila kulisa. Na fotografii samice není v pozadí les, ale jenom fototapeta. Tu samici jsem kdysi chytil při kroužkování na Zbirožském potoce. Posadil ji do „fotobedny“, což bylo zařízení postavené na principu divadla. Jeviště a hlediště. Svítit tak, aby stín dopadal mimo záběr. Rozměry byly zvoleny tak, aby odpovídaly zvolenému aparátu. Tím byl zase Pentacon–six, tentokrát s objektivem Sonnar 180 mm a zase mezikroužky. Přestavět tohle zařízení na současný digitál tak, aby to spolehlivě fungovalo, se mi dosud nepodařilo. Ale abych byl upřímný, zatím jsem tomu nevěnoval příliš času. Nejdřív totiž musím vyřešit přídavný blesk, který vyžaduje značnou investici, a přitom není žádná jistota, že se to nějak vyplatí. Dneska je pohodlnější doplnit pozadí až v počítači. Fotomontáž byla známa samozřejmě již dříve, právě tak jako nějaká retuš, ale nebyla považována za umění, ačkoliv se to muselo setsakramentsky umět. Aby taková fotografie splnila svoje základní poslání, totiž na malinkou chvíli potěšila oko, musíte s něčím vždy počítat dopředu, jak to narafičit, abyste toho dosáhli. Dříve to bývalo složitější. Třeba někde pták měl ve stresu příliš otevřený zobák, bylo to vidět, tudíž to bylo špatně. Dneska? Prostě si sednete k počítači a ten zobák mu zavřete. Kdyby to tak šlo i ve skutečnosti, nejen virtuálně. Adeptů by se našlo, jejda!
Mláďata
Mláďata na hnízdě musí někdy vydržet i dlouhou dobu bez zahřívání a o hladu, přesto takovou zkoušku vydrží. Jednou jsem pozoroval hnízdo konipasů postavené ve stěně propusti jezu, v dutině po vypadlém kamenu, kryté malým keříkem kapradí. V podstatě bylo nedostupné, ale byla v tom zrada. V krásném letním počasí byl jez obsazen po většinu dne opalujícími se lidmi. Staří ptáci se nemohli k hnízdu přiblížit, jak jim velela jejich opatrnost. Jenom brzy z rána a pozdě večer. Trochu jsem mláďatům přilepšil, když jsem na sobě plácnul dotěrného ováda. Přesto bylo hnízdo zdárně vyvedeno, jak jsem nakonec zjistil. Mláďata na fotografii z hnízda po vypadlé cihle měla méně štěstí. Byla silně napadena parazity, nějakými čmelíky nebo co to bylo za potvory, a nejslabší z nich jsem našel uhynulé pod hnízdem. Vůbec musí být mláďata konipasů horských otužilá, protože hnízda bývají často postavená na místech, kde jejich okolí je vlhké a chladné i v horkých letních dnech. Najít hnízdo konipasů, ale i jejich příbuzných, totiž lindušek, bývá skutečně obtížné. Jsou to opatrní ptáci, kteří ke svému hnízdu nikdy nelétají přímo, ale poslední úsek vždy chodí pěšky a někdy i dlouhou oklikou. Pozorujete-li tedy konipasa s plným zobákem hmyzu, můžete soudit, že má někde v blízkosti mladé. Někde přistane, chvíli vás pozoruje, popojde, zmizí, najednou je o kus jinde. Snaží se vás oklamat. Musíte se obrnit trpělivostí a snažit se vypozorovat, odkud vylétne s prázdným zobákem. Jsou to sice mazaní ptáci, ale zase ne natolik, aby i od hnízda chodili pěšky. To již vyletují přímo.
Nové české názvosloví
Takzvané nové české názvosloví uvádí šest různých poddruhů, bez pojmenování. Makatsch uvádí jen čtyři, také bez pojmenování. Literatura je skoupá proto, že celou západní část území výskytu obývá nominátní forma Motacilla ceinerea cinerea – konipas horský evropský. Další formy obývají atlantické ostrovy. Forma Motacilla cinerea patriciae Vaurie žije na Azorských ostrovech uprostřed Atlantiku. Forma M. c. schmitzi Tschusi žije na Madeiře. Další forma M. c. canariensis Hartert se vyskytuje, jak již její pojmenování napovídá, na Kanárských ostrovech. Od Uralu směrem na východ a jih až po Írán a Himálaj, východním směrem po Zabajkalsko a Jakutsko se vyskytuje forma M. c. melanope Pallas. Od spodního toku Amuru přes Mandžusko, severní Koreu a Přímořský kraj až po Kamčatku a severní japonské ostrovy Hokaidó a Honšu žije forma M. c. robusta Brehm.
Buďte v přírodě pozorní
Tento příspěvek by mohl ve Fauně vyjít do konce dubna. Bylo by to právě v příhodné době, abyste si při jarních procházkách podél vody mohli lépe všimnout drobného žlutého ptáka s dlouhým ocasem, který létá v hlubokých vlnovkách nebo čile pobíhá po břehu. Proto jsem vám jej dneska představil. Možná, že vám takový pohled i vyjasní náladu. Vždycky to stojí za to.
