Canicross a spol. – díl 9.

Psi mají dar působit lidem radost. Oplácejme jim stejnou mincí… „Ten, kdo se ptá, proč miluješ, sám nikdy nemiloval. Jen běžci a milenci vědí proč, ale nejsou s to své vnitřní pocity popsat těm, kdož stojí mimo.“ Joe Henderson – redaktor časopisu Runner's World (Svět běžce)

Bát se, či nebát

V předcházejícím díle jsme hovořili o kynologické sportovní disciplíně – scootru čili koloběžce. V podvědomí poučené veřejnosti je tato kategorie k vidění především na spritových závodech (rozuměj na distanci 5–8 km). Proto také fenomenální norská šampionka Lena Boysen Hillestadová preferuje od svých psů „posedlost rychlým během“. „Když mí psi uvidí, že chystám scooter a postroje, začnou šílet,“ vysvětluje usměvavá Lena. „Jsou to fanatičtí sportovci, kteří milují řítit se ze všech sil vpřed. Člověk si musí trať dopředu sám projít a zafixovat si do paměti všechna nebezpečná místa: např. záludné kořeny, kameny, výčnělky atd. Při rychlosti, kterou psi vyvinou, může každý pád skončit nepříjemným zraněním.“ Je třeba si uvědomit, že pes (respektive dva psi = podle kategorie) s musherem a koloběžkou často dosahují průměrné rychlosti přes 30 km / hod. Samozřejmě podstatně záleží na profilu trati. Výrazně kopcovitý trail může pochopitelně průměrnou rychlost snižovat. Martina Klimešová, která v současnosti patří se svými čtyřnohými svěřenci k nejvýraznějším českým postavám agility, se v (nedávné) minulosti horlivě (a s medailovými mezinárodními úspěchy) věnovala canicrossu, bikejöringu i koloběžce. „Při bikejöringu byly chvíle, kdy jsem se skutečně bála,“ svěřila se mi jednou Martina Klimešová. „Oproti tomu jsem na koloběžce nikdy nezažila strach, i když dosahované rychlosti byly skutečně vysoké. Určitě v tom hrála roli psychika: těžiště nízko u země, pocit, že každý problém je možno vyřešit okamžitým seskočením z koloběžky, mi dával pocit jistoty.“ A co považovala Martina Klimešová při scootru za nejdůležitější? „Kromě skvěle připraveného psa a dobré vlastní kondice, často střídat odrazové nohy,“ radí Martina Klimešová. „Já jsem střídala odrazovou nohu vždy po třech dobách.“ (Pozorní čtenáři si jistě vzpomenou na slova Soni Klikarové z minulého dílu, která se nám svěřila, že naopak na koloběžce zažívala pocity strachu, zatímco na bicyklu se vždy cítila jistě. Ukazuje se, že každému „sedí“ něco jiného a každá disciplína vyžaduje jinou techniku tréninku.)

Nejen sprint

Na koloběžce se ovšem nezávodí pouze ve sprintech, ale také v midech (závody na středních tratích). Specialistů na tuto vytrvalostní disciplínu je u nás nepoměrně méně nežli ve sprintu. Vynikajícím borcem v této kategorii je (rovněž výborný canicrossař a vyznavač skijöringu) Jiří Suchý. (Jirka Suchý je jedním z pořadatelů populárního „Hafana“ – canicrossového závodu, který se pravidelně v srpnu koná v kouzelné Telči a v jejím neméně kouzelném okolí.) Metodika tréninku na distancích nad 20 km se pochopitelně liší od spritových podniků. Sprint vyžaduje od psů především rychlost, umanutou posedlost rychlým během. Mid vyžaduje vytrvalost, rozumné rozvržení tempa a dokonalou spolupráci psa a mushera. Člověk si musí naplánovat strategii závodu a musí dokázat „přesvědčit psa o její správnosti“. Na delší trati je bohužel snadné „utavit“ psa, přepálit začátek a do cíle se sotva doploužit. Zkušené midaře poznáte během závodu bez problémů. Sledovat strojové tempo Jiřího Suchého a jeho psů je pro diváky skutečným požitkem. Na koloběžce se samozřejmě se psy nemusí jen závodit. Ne každý ze sportovně založených kynologů má závodnické ambice a je mnoho (lépe řečeno většina) takových, kteří si chtějí jen užít pohybu a zážitků se svými psy ve volné přírodě. I zde může být koloběžka vítaným pomocníkem. Při takových (turistických) cílech samozřejmě nemusíme ve psech posilovat absolutní rychlost (a onu již tolikrát zmiňovanou) „posedlost během“. Na túrách se psy nám jde především o vytrvalost a soustředěný tah. Při přípravě výprav se psem (psy) a koloběžkou je třeba věnovat důkladnou pozornost itineráři cesty. Plánovanou výpravu bychom si měli nejprve projít (anebo ji z minulosti dobře znát). Ne každá cesta musí být pro koloběžku sjízdná …

Pozor na lákadlo

Velkým lákadlem pro výpravy s koloběžkou taženou psem pro nás mohou být cyklostezky. V naší zemi jich potěšitelně přibylo (a stále přibývají), vedou zpravidla atraktivní krajinou a jejich povrch bývá většinou pro naše – malé jednostopé „vozidlo“ – velmi příznivý. Větší pozornost – než gumám naší koloběžky – musíme však věnovat psím tlapkám. A těm dlouhodobý pohyb po asfaltu rozhodně nesvědčí. Pochopitelně to lze řešit nasazením psích botiček (booties), ale ani tuto variantu bych nikterak nepreferoval. Dlouhodobý pohyb na tvrdém (nepružném) povrchu psím kloubům rozhodně neprospívá. Je lépe tedy věnovat přípravě „koloběžkové túry“ více pozornosti a cyklostezek využívat pouze jako kratších spojek. Jinými slovy: není nad měkké lesní cesty vystlané suchým jehličím a listím, nad travnaté pěšiny vinoucí se mezi remízky a rybníky či nad neblátivé polní cesty.

Misku do batohu

Na výpravách s koloběžkou a se psem do přírody pochopitelně tempo nijak nepřeháníme. I náročnost těchto túr je třeba zvyšovat postupně a hned zpočátku „neotrávit maratónem“ sebe i svého psa. Nezapomínejte na odpočinek během cesty a do batohu nesmíte zapomenout vzít misku a láhev s vodou. Psa je třeba pravidelně napájet – pohyb s vydatným tahem je pro něj náročný. (Ostatně – nezapomínejte pít ani vy.) Se stoupající vzdušnou teplotou výpravy adekvátně zkracujte a nevystavujte svého čtyřnohého přítele nebezpečí přehřátí. (V teplejším období je dobré vyrážet hlavně do lesních oblastí pod stinnou klenbu korun stromů. Když to situace dovoluje, dopřejme svému psu osvěžující koupel v potocích, tůních a rybnících.)

Kapka zdravovědy

„Stárnout je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku.“
Georgie Bernard Shaw

Nedávno jsem dostal mail od našeho čtenáře, ve kterém píše: „Canicross mě nadchl, baví mě i mého retrívra Budyho. Bohužel mě začaly trápit achillovky. K. D.“
Při vší opatrnosti se při intenzivním tréninku canicrossu (i dalších disciplínách – scooteru, bikejöringu, skujöringu atd.) mohou vyskytnout určité zdravotní problémy. Řekněme si, jak se jim vyhnout a jak jim předcházet, a jak si počínat, pokud se přece jen vyskytnou. Lidská (ovšem i psí) noha se nehodí pro pohyb po tvrdém povrchu. Proto se stává, že běžci trpí bolestmi pat, svalů nohy, výrony kotníků a někdy i zánětem Achillovy šlachy. Těmto obtížím se vyhýbáme vhodnou rozcvičkou, především však výběrem vhodného běžeckého terénu s pružným povrchem a vhodnou běžeckou obuví s dobře pružící podrážkou, která tlumí nežádoucí nárazy. „Běžecká pata“ se občas projevuje i u pokročilých běžců. Proto: došlapujte na plosku nohy tak, abyste se dotýkali povrchu co největší plochou chodidla. Vážnějším zraněním (i když poměrně málo častým), je námahová zlomenina nohy. Postihuje především starší lidi, jejichž kosti jsou křehčí. Tuto zlomeninu oznámí ostrá, neustávající bolest. Zranění není vážné, ale je nutno nohu znehybnit a hojení probíhá několik týdnů. Po zahojení je třeba začít s opětovným tréninkem zvolna a velmi opatrně. Kdykoliv budete mít problémy s nohama a speciálně s kotníky, snižte tempo tréninku a zkraťte jeho délku. Pokud nepomůže ani to, vysaďte tréninky a nechte bolest pominout. Až po jejím úplném odeznění pokračujte v přiměřené zátěži. Nepodceňujte ani puchýře. Existují vhodné vložky do obuvi, které zabraňují jejich vzniku. Jestliže se vám po běhu puchýře přece objeví, ošetřete je. Každý špičkový atlet vám potvrdí, že je důležité udržovat nohy suché, čisté a nehty krátce ostříhané. Pokud máte sklon k praskání kůže, namažte chodidla vhodným krémem (často postačí Indulona, jelení lůj atd.). K nejobvyklejším problémům běžců patří „ztvrdlé bérce“. Jejich příznakem je bolest na přední straně bérce. Úspěšně je vyléčíme, přejdeme-li na měkký povrch a běháme-li v dobře tlumící maratonské obuvi. Bolesti v kolenou mají nejčastěji lidé, kteří dříve utrpěli jejich zranění. Pamatujme si, že dobrá obuv je důležitá, jak pro ochranu kolen a bérců, tak i pro ochranu kotníků a samotné plosky chodidla. I s bývalým těžkým zraněním kolena lze intenzivně a tvrdě trénovat, což dokazuje i můj případ. Před mnoha lety jsem utrpěl na horolezeckém výstupu ve Švýcarsku těžké zranění levého kolena (zlomená čéška, totální luxace kolenního kloubu a zpřetrhané kolenní vazy). Lékaři nade mnou lámali hůl a uvažovali o invalidním důchodu. Po ročním výpadku a – „docela kruté rehabilitaci“ – jsem se mohl vrátit ke kvalitnímu tréninku i horolezeckým aktivitám. A klepu na dřevo: mám svatý pokoj. Svalové křeče v dolních končetinách nejsou, zvláště na počátku kondičního programu, výjimkou. Křeče vznikají zejména ve svalech, které nejsou dostatečně procvičovány. To je však problém pouze přechodný a dočasný; většinou mizí s růstem úrovně zdatnosti. Někteří běžci si stěžují na bolesti zad. I v těchto případech bývá „viníkem“ většinou nevhodný běžecký povrch. Těmto nepříjemnostem se vyhneme jednak změnou povrchu, jednak zařazením gymnastické rozcvičky. Zařadíme dvacet cviků: leh – sed s pokrčenými koleny a klasické kliky. Tato cvičení posilují zádové svalstvo a zklidňují bolesti v zádech.

Opakovaná rada

Kvalitnímu celkovému rozcvičení před tréninkem a zklidňujícím cvikům po tréninku věnujte vždy patřičnou pozornost. Pár minut navíc vás už určitě nezabije. Běh a další aktivity se psem by pro vás měly být slastnou rozkoší, svátkem dne, nikoliv skličující trýzní. Ale: kdo jednou přišel běhu na chuť, jistě přidá další nedočkavé doušky … Na zdraví!