Norský lundehund

Historie nenápadného pomocníka zejména rybářů. Jedná se o nejstarší norské plemeno. Historie tohoto plemene není doposud nijak prozkoumána a existuje pouze domněnka, že do jeho podoby zasáhlo i jiné norské plemeno – buhund (což je ovčácké plemeno) a dál že se vyvíjel jen s ohledem na svou práci a v přísné izolaci od ostatních plemen. Původ je odvozován také od trpasličího losího psa. Někdy je řazen k honičům, pro svůj způsob práce, avšak pořád je to hlavně špicovité plemeno. Dodnes se odborníci přou, zda patří do skupiny domestikovaných, nebo do skupiny primitivních plemen.

Původ plemene lundehund

Poprvé byl lundehund popsán již v roce 1591 Schonebolem. Podrobný popis práce s lundehundy sepsal v letech 1664–1665 Francesco Negri. I další autoři jej popisují o několik desetiletí později. Proto nikdo dnes již nepochybuje, že se jedná o plemeno několik století staré, kdy bylo chováno ve smečkách od dvou až po dvacet jedinců. Ti nejlepší psí lovci měli větší cenu nežli kráva a majitel na ně byl dostatečně hrdý. Nacházel se na severozápadním pobřeží Norska, zejména v oblasti Lofoten. Lundehund byl vyšlechtěn pro pomoc při lovu ptáků, kteří hnízdí obvykle v podzemních chodbách nacházejících se na skalách kolem fjordů a podél pobřeží severní Skandinávie. Tito ptáci se zvláštním vzhledem mají i zvláštní pojmenování: „papuchalk“. V norštině je nazýván snadněji vyslovitelným názvem „lunde“. Jak vidno, právě těmto alkovitým ptákům vděčí lundehund za své pojmenování. Papuchalk (Fratercula arctica) je krásně barevný pták s vysokým, ze stran zploštělým zobákem. Živí se drobnými rybkami a potápí se za nimi až do hloubky 60 m. Sídlí ve skalnatých otvorech na pobřeží, ale vejce klade do vyhrabaných otvorů v zemi. Ornitolog Neumann uvádí, že jen na Faerských ostrovech bylo odchyceno díky lundehundům přes 235 000 papuchalků. Tedy tito zvláštní ptáci kdysi byli velmi početně zastoupeni. Papuchalci byli loveni pro maso (i když je velmi cítit rybinou) a také pro peří, které je kvalitní a jemné. Říká se, že dobrý pes za noc ulovil i přes sto papuchalků. Loveni však nebyli celoročně. Nikdy ne v době, kdy bránili silnými zobáky své potomky, ani tehdy, kdy kladli vejce. Norští ptačí psi se chovali téměř výhradně na pobřeží Norska, Lofotských ostrovech, konkrétně souostroví Rost a Vaeroy, kde tamnímu obyvatelstvu pomáhali lovem těchto ptáků zahnat hlad. Nejdůležitějším místem chovu byl přístav Maasted, na ostrově Vaeroy. Tím, že se jednalo o ostrov, byla zde téměř jistá izolace těchto psů. Protože se nekřížili s jinými plemeny po staletí, mají své vlastnosti natolik geneticky podchycené, že i psi, kteří nikdy předtím papuchalky neviděli a lov neprovozovali, vědí, co mají dělat, dostanou-li příležitost.

Účelné anatomické zvláštnosti

Časem se u norského lundehunda vytvořily anatomické anomálie, které nejsou k vidění u žádného jiného plemene a řadí ho mezi psí rarity. Jedním takovým prvkem je velice ohebný a pružný krk, který umožňuje ohnout dozadu hlavu tak, že se temenem dotýká zad. Další zvláštností je pružnost ramenních kloubů, kdy je schopen hrudní končetiny rozpažit bezmála do pravého úhlu. Mají klíční kost – jako jediné plemeno, proto mohou hrudní končetiny opravdu doslova rozpažit. Pohyblivost ramenních kloubů vytváří jiný pohyb, než na jaký jsme u ostatních plemen zvyklí. Působí jako „pádlování“. Na první pohled další zřejmou anomálií je přítomnost jednoho prstu navíc na každé z končetin. Tedy na hrudních končetinách jich má šest a na pánevních pět, respektive šest na každé noze. Pátý prst na hrudních končetinách je plně funkční. Je pohyblivý. Pátý a šestý prst na pánevních končetinách je jen znakem plemene, bez praktického využití. Prsty však musí mít kostní podklad a ty na hrudních končetinách psovi napomáhají při šplhání. Nejsou obyčejnými paspárky, ale dosahují až na zem. Jsou považovány za „právoplatné“ prsty psí nohy. A v neposlední řadě je tu pohyblivost uší lundehunda. Ten je dokáže dát do takové polohy, kdy boltce sám přiklopí k hlavě do nezvyklého tvaru tak, aby do jeho zvukovodu nevnikla zemina, případně ani voda. I přes zavřené uši celkem dobře slyší. Nory, do kterých se lundehundi pro papuchalky vydávali, byly úzké, a tedy pes musel být poměrně malý a velice ohebný. V noře se proto většinou pohybovali v poloze na boku a odráželi se po stěnách nohama. Uši uzavřeli, aby se jim do nich nedostalo bláto. Jakmile papuchalka uchopili, díky své obratnosti a neuvěřitelně ohebnému krku se otočili na konci chodby (nory) a vrátili se ven s nezraněným přibližně půlkilovým ptákem k lovci.

Když přišel o práci …

Přibližně od roku 1850 se začali papuchalci lovit do sítí, a tak zájem o lundehundy, kdysi tak početné, uznávané a velmi ceněné plemeno, utuchal. Zpočátku byl dokonce dán zákaz vyvážet psy z Norska, což společně s dalšími omezeními vedlo téměř k zániku plemene. Naštěstí byl zákaz včas odvolán a plemeno, i když ve velmi malém počtu, se dostalo do různých států. Dalším obrovským nebezpečím bylo zavedení daně ze psa v roce 1895. Když v roce 1904 byla daň pětinásobně zvednuta, téměř každý se nepotřebných psů zbavoval. Naštěstí bylo přijato brzy opatření, že daň konkrétně za lundehunda žijícího ve vesnicích Mastad, Asker a Barum nemusí být placena. Což plemeno doslova zachránilo – v těchto místech je lundehund doposud asi nejpočetnějším plemenem. O propagaci plemene se staral na začátku 20. století Sigurd Skaun. Ovšem poměrně bez odezvy. Až Eleonor Christie (chovatelka irských setrů) byla úspěšnější. Zpočátku se jí lundehundy k chovu nedařilo sehnat. Až nakonec navázala kontakt s Monradem Mikalsenem z rybářské vesnice Mastad, od kterého se jí podařilo v roce 1937 tři feny a jednoho psa plemene lundehund koupit. Když v roce 1942 vyplenila psinka kromě jediného všechny lundehundy na ostrově Vaeroy, mohla E. Christie oplatit Mikalsenovi službu a poslala mu 4 lundehundy vlastního chovu. Osud byl příliš zamotán a psinka o dva roky později postihla i chov Christie. Ta se však nevzdala a snažila se opět lundehundy sehnat. Ovšem až v roce 1960 se jí podařilo získat takové jedince, se kterými se mohla věnovat chovu. V roce 1943 byl norský lundehund uznán Kennel klubem. Ovšem ve stejném roce bylo lundehundů na celém světě napočítáno jen něco málo přes šedesát jedinců. Přesto, že následně docházelo k blízké příbuzenské plemenitbě, nikdy se neobjevily žádné závažné známky degenerace.
Dnes je jejich počet mnohem vyšší (i když se stále řadí mezi málopočetná plemena). Nejvíce je chován v zemi původu a v USA. Na celém světě jich je kolem 2 000 jedinců a z toho čtvrtina je v Norsku. Zajímavostí, i když poněkud zarážející, je, že v zemi původu byl uznán tak pozdě s odůvodněním, že se jedná pouze o velikostní formu jiného plemene – norského buhunda (ovčácké plemeno, typově zcela jiné). I když je lov papuchalků nyní již zakázaný, norský lundehund pro svou milou povahu našel dostatek příznivců, aby nevyhynul. Jejich počet je sice velmi nízký a v celém světě je považován za málopočetné plemeno, ale naštěstí si stále drží dostatečný okruh přátel a obdivovatelů. Mimo pojmenování „norský lundehund“ anebo „norský ptačí pes“ se můžeme setkat i s pojmenováními „norský brakýř“ nebo „norský papuchalčí pes“. Také bychom ho našli pod názvem „finský ptáčník“, „Puffin dog“ či „Vaeroyhound“. Dost často jej nalezneme pouze pod jediným slovem „Lundehund“. První lundehund, který se objevil v České republice, se jmenoval Medina Beauty Vearoya. Tuto fenu dovezla z Kanady MVDr. Renáta Kosinová. Tato fenka se stala zakladatelkou chovu lundehundů u nás. První český vrh se narodil v roce 2006. Z tohoto vrhu zůstala v České republice jedna fena. Druhá fena a dva psi odcestovali za hranice.

Nenáročný společník

Může žít na zahradě u domu nebo i v domě. Je houževnatý, odolný a nenáročný. Má však velice rád přítomnost lidí, proto by nejraději bydlel v domě se svou rodinou. Někdy má však tendence být příliš hlasitý, proto je potřeba jej již od štěněte zvykat na slušné chování, je-li ponechán o samotě, a také se zaměřit na velmi důsledné utlumování štěkání, je-li v domě. Disponuje s nejrůznější škálou zvuků a mnohým lidem imponuje jeho „rozmluva“ s okolím. Pro svoji ostražitost a hlasový projev jsou dobrými hlídači. Na druhé straně mají rádi lidi, a když jsou od hlídání ze strany páníčka odrazováni, nadšeně vítají i cizí lidi. Ke všem jsou pohodoví a milí, nikdy nejsou agresivní.
Mají střední temperament, tedy dospělým jedincům není nutné vymýšlet program na každý den, ale procházkami a dalšími aktivitami rozhodně nepohrdnou. Péče o srst je minimální. Stačí pouze čas od času překartáčovat. Srst s přicházejícím věkem psa tmavne. Respektive věkem se konečky chlupů, především na zádech, zabarvují dočerna a pes jako by tmavne. Dříve se vyskytoval také v barvě šedé až černé.

Jaký je a proč ho chtít

Jako štěně nemá velké snahy o devastování zařízení v bytě, ale je poměrně akční a rád neustále něco vymýšlí. Lundehunda je zapotřebí hned od štěněte vychovávat a nestereotypně zaměstnávat, neboť jsou někdy poměrně paličatí a je zapotřebí navázat takový vztah, aby s vámi chtěl spolupracovat. Pokud se nudí, vymýšlí lotroviny sám a bude o to neposlušnější. Nutná je důslednost a zároveň citlivý přístup. Každopádně není to pes, který poslechne vždy a na každé slovo. Je veselý, čilý a neúnavný pes. Jednoduše rozpustilý a hravý. Dokáže si i dlouhou dobu hrát sám a nepotřebuje k tomu žádnou společnost. Na druhou stranu lidskou společnost miluje, tedy i svou rodinu. Je velice přizpůsobivý. Když z něj budete chtít mít čistě domácího společníka, který nejčastěji bude polehávat na sedačce u televize, a zpestříte to tu a tam delší procházkou, bude spokojen. Stejně tak (pravděpodobně víc) bude rád, když se dostane do sportovněji založené rodiny a bude trénovat třeba agility nebo chodit dogtreking. Je vytrvalý, energický, obratný a aktivní. Proto má velké šance vynikat ve jmenovaných psích sportech. Má chuť se pohybovat a většina jedinců má oblibu v aportování. Tedy by nebylo od věci zkusit např. flyball. Spokojí se i se sportem nekynologického zaměření. Může dělat doprovod člověku na kolečkových bruslích, nebo na nejrůznějších výletech. Většina ráda cestuje a má ráda změny. Psovod musí být pro psa srozumitelný a musí ho bavit. V opačném případě nespolupracuje. Někdy jsou příliš citliví a vzrušivější, než bychom si v konkrétní situaci přáli. Přesto se to dá s dostatkem motivace a taktiky snadno překonat. Je milý a má rád děti. Těší se z každého vašeho příchodu a je neustále dobře naladěn. Je rozeným optimistou. Nyní zastává funkci společensko–rodinného psa a ujal se toho skvěle. Někdy doslova žadoní o pozornost a vynucují si ji škrábáním tlapkami nebo i otíráním se o nohy jako kočka. Poměrně často stejně jako kočka si hraje i s hračkami. Vyhazuje je do vzduchu a hraje si s nimi předními tlapkami. Rád loví myši, ale nezabíjí je. Jen je loví, hraje si s nimi a zase je pouští. O lundehundech se tvrdí, že jsou ohební a čistotní jako kočky, chytří jako lišky a přírodní jak vlci. Není to tulák, a tedy má-li správný vztah se svým pánem, nemá tendence se na vycházkách vzdalovat, tedy může být puštěný na volno. Na procházkách rádi vyskakují a chtějí kontakt „čumák – ruka“. Má rád pochvalu a většinou se snaží vyhovět. Někdy ale převládne jejich umíněnost. Potřebují laskavého pána a stejnou měrou se mu odvděčí. S ohledem na jeho mnohaleté poslání doposud rád prohání ptáky. Také soužití s drobnými zvířaty, jako jsou např. hlodavci, se příliš nedoporučuje, anebo alespoň pod přísným dohledem s možností včas zasáhnout. S ostatními psy zpravidla vychází dobře.

Standard „norského papuchalčího psa“

Země původu: Norsko.
Datum publikace platného originálního standardu: 12. 3. 1999.
Použití: tento pes je svými anatomickými zvláštnostmi předurčen k lovu papuchalků na strmých útesech na březích fjordů a pobřeží moře.
Zařazení podle F.C.I.: skupina 5 Špicové a primitivní plemena, sekce 2 Severští lovečtí psi.
Bez zkoušky z výkonu.
Celkový vzhled: pes typu špice, malý, obdélníkového formátu, pružný, poměrně lehce stavěný; morfologické rozdíly mezi pohlavími jsou patrné.
Povaha a temperament: pozorný, energický, statečný.
Hlava: čistě utvářená, středně široká, klínovitého tvaru.
Lebka: mírně zaoblená, s výraznými nadočnicovými oblouky.
Stop: patrný, ale ne přehnaně výrazný.
Tlama: klínovitého tvaru, střední délky. Nosní hřbet maličko konvexní.
Čelisti a zuby: nůžkový skus je preferován, ale povolen je klešťový skus nebo mírný předkus. Absence třenových zubů (premolárů) na obou stranách a v obou čelistech je přijatelná.
Oči: mírně šikmé a nevystupující; duhovka je žlutavě hnědá, zornice je obkroužena tmavým kroužkem.
Uši: trojúhelníkové, středně velké. V místě nasazení široké, nesené vztyčeně a velmi pohyblivé. Chrupavka ušního boltce má schopnost se stáhnout, takže ucho se zvláštním způsobem složí a stáhne, buď dozadu, nebo v pravém úhlu vzhůru, čímž se uzavřou sluchové cesty.
Krk: čistě utvářený, střední délky, poměrně silný se vcelku dobře osrstěným límcem.
Trup: obdélníkového formátu.
Hřbetní linie: rovná.
Hřbet: silný.
Záď: mírně spáditá.
Hrudník: dlouhý, středně široký, poměrně dost hluboký a prostorný, ale není sudovitý.
Břicho: mírně vtažené.
Ocas: vysoko nasazený, střední délky, dobře osrstěný, ale bez praporu. Nesený buď stočený do kroužku nebo lehce zatočený na hřbetě nebo svěšený. Špička ocasu nesmí být nesena příliš vysoko nad hřbetem ani spadající ke straně.
Hrudní končetiny: přiměřeně zaúhlené.
Předloktí: rovné.
Přední tlapky: oválného tvaru, mírně vytočené ven, s nejméně šesti prsty, z nichž pět musí spočívat na zemi. Osm polštářků na každé tlapce. Dva vnitřní prsty, tvořené třemi, resp. dvěma články, a vybavené systémem svalů a šlach, utvářejí pevný vzhled tlapky.
Pánevní končetiny: postoj pánevních končetin je poněkud úzký.
Stehno: silné a svalnaté.
Kolena: přiměřeně zaúhlená.
Bérec: silný a svalnatý.
Zadní tlapky: oválného tvaru, mírně vytočené ven, s nejméně šesti prsty, z nichž čtyři musí spočívat na zemi. Sedm polštářků na každé tlapce, přičemž prostřední, největší polštářek je spojen s vnitřními polštářky odpovídajícími dvěma vnitřním prstům. Pokud pes stojí na rovném povrchu, váha těla musí být rovnoměrně rozložená na polštářcích.
Pohyb: lehký a pružný. Vytáčení hrudních končetin při pohybu ven a poněkud úzký pohyb vzadu je typický pro plemeno.
Srst: hustá a hrubá, s měkkou podsadou. Krátká na hlavě a přední straně končetin, bohatší v úrovni krku, na zadní straně stehen a na ocasu, kde ale nevytváří prapor.
Barva: vždy v kombinaci s bílou: od červené k béžové, na srsti jsou více či méně rozložené chlupy s černými špičkami; černá, šedá; bílá s černými znaky. Dospělý jedinec má obvykle více vyznačené černé špičky chlupů v srsti než mladší jedinec.
Výška v kohoutku: psi – 35 až 38 cm, feny: 32 až 35 cm.
Hmotnost: psi – asi 7 kg, feny: asi 6 kg.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Vyřazující vady: agresivita.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Poznámka: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.