Čas

Jedna důležitá složka jakékoliv práce s koněm je čas, doba, kterou můžeme koni věnovat. Mnoho výcvikových zkratek vzniká pouze z toho, že člověk nechce čekat, až jeho kůň pochopí, co je po něm vyžadováno, v horším případě pak nechce čekat, až bude kůň připravený na provádění konkrétních výcvikových prvků. Moderním trendem je mít všechno hned. Okamžitý výsledek je měřítkem úspěšnosti výcvikových metod bez ohledu na to, co si o dané situaci myslí kůň.

Kůň a čas

Jak tedy u koní nakládat s časem? Zkusme se na to podívat z hlediska koně. Pokud se podíváme na to, jak koně tráví čas, pokud je necháme vlastnímu osudu, drtivou většinu svého času věnují potravě. Jejich zažívací ústrojí není jako naše, že by jim stačilo se nacpat a pak si půl dne vegetit. Z vlastních zkušeností mám vypozorováno, že zhruba po hodině až dvou od posledního přijímání potravy má kůň již zvýšený zájem o potravu. Proto se snažím, aby lekce, které s koněm absolvuji, netrvaly déle. Mám ráda, pokud mi kůň věnuje svou pozornost. Chci, aby se u mě cítil v bezpečí a po všech stránkách zajištěný. Jestliže má můj kůň hlad, je mou povinností se mu postarat o přísun potravy. Což v žádném případě neznamená, že s koněm přestanu „pracovat“. Koně se učí stále, a pokud s nimi jsme, máme v každém okamžiku možnost je něčemu novému přiučit nebo v nich posílit kladné chování. Jestliže dávám koni lekci při práci na jízdárně, je možné s ním pracovat na předvádění nějakých figur, protahování, ohýbání atd. V momentě, kdy jsem s výkonem koně spokojená, je možné sesednout a vzít ho na špacír na ruce, nechat jej popást a potom, když mám třeba ještě volný čas, opět požadovat od koně nějakou práci. Zhruba dvacetiminutový pobyt na trávě nebo u sena uspokojí koně natolik, že je schopen zacílit svou pozornost opět jednostranně na mé požadavky namísto naplňování svých vlastních biologických potřeb. Taková procházka s koněm, bytí s ním „jen tak“, není zdaleka ztráta času, naopak jsou to právě ty okamžiky, v nichž poznáváme, jaký vztah máme ke koni a on k nám a našim požadavkům, kterými jsme jej před chvílí zabavovali. Pokud koně zavedeme na pastvinu a sedneme si tam s ním, pobude v naší přítomnosti, nebo to při prvním náznaku vypuštění odpíchne za stádem? Musím svého koně učit chodit spořádaně do výběhu, nebo mám vedle sebe koně, který bude se mnou „sám od sebe“? A co naopak chození si pro koně na výběh? Jak se kůň zachová, když mě uvidí přicházet k výběhu s ohlávkou? Tyto situace jsou odrazem celé práce s koněm i posledních zážitků, které s námi kůň měl. Odráží obraz, jaký si o nás kůň za svůj dosavadní život udělal. Čím delší dobu s koněm jsme, tím výrazněji jsou vidět návyky, jaké si zvíře v naší přítomnosti vytvořilo. Jsme-li u koně každý den, máme ho „přečteného“ a on zná nás natolik dokonale, že už vzájemná komunikace probíhá na bázi pocitů, myšlenek a neznatelných pohybů či změn v chování. Kůň i člověk se pohybují v jakýchsi rituálech, vzájemný kontakt je jim stejnou samozřejmostí, jako že slunce večer zajde a ráno se zase objeví. Časté návštěvy u koně mají i další pozitivní vliv, a to že člověk nemá tak nutkavou potřebu s koněm něco za každou cenu řešit. Jsem-li u koně a zrovna nemáme „svůj den“, není problém práci přenechat na zítřek. Pokud má být příští návštěva za týden, je větší pokušení pro člověka něco dokázat hned teď, bez ohledu na situaci. Velmi přínosné jsou také krátké, ale několikrát denně opakované lekce. Pokud si můžeme dovolit být s koněm několikrát denně po krátkou dobu, snáz dosáhneme naučení nové věci než při hodinovém tréninku. I v tom spočívá umění dát koni čas.

Pozor na nedůslednost

Ochota, tato vlastnost u koní požadovaná za standard, je více výsledkem zkušeností s konkrétním člověkem než věc výcviku či vrozených vlastností koně. Můžeme mít koně, který splní každý povel ihned, avšak s výrazem nevole, koně, který bude povely ignorovat, dokud sám neuzná za vhodné je splnit, nebo koně, který provede cvik s elegancí ochotné spolupráce. A pak budeme mít koně, který předvede to vše, avšak s různými lidmi. Kůň nemá moc důvodů vkládat svou energii do požadavků lidí. Často je pro něj výhodnější se z práce nějakým způsobem vymanit. Podle toho, jakou zkušenost kůň s konkrétním člověkem udělá, bude také vypadat jejich společná práce. Jestliže koni devětkrát projde nežádoucí chování, těžko na podesáté čekat správnou reakci. Nedůslednost je jedním z faktorů špatné práce s časem stráveným s koněm.

Nedostatek času

Někdy je přímo faktor nedostatku času tím hlavním limitujícím faktorem zdaru. Určitě jsme se všichni stali svědky nakládání koně, kdy se koni do přepravníku vyloženě nechtělo. Řada lidí kolem koně nervózně pobíhá, zkouší vše možné i nemožné, a když koně nějakým zázrakem do přepravníku natlačí, rychle za ním zavřou dveře a frčí pryč. A pak jsou lidi, kteří problematického koně nakládají s klidem, jako by měli na to dva dny a ne sotva pár minut, a když kůň nastoupí, nechají jej ještě třeba i několikrát vystoupit a opět si do přepravníku vlézt, aby viděl, že není důvod k panice … V obou případech stráví s nakládáním víc času, než původně třeba zamýšleli, ale můžete hádat, který přístup se z dlouhodobého hlediska ukáže časově náročnější …

Spěch a nervozita škodí

Koně jsou citliví na to, když se na ně spěchá. Spěch a nervozita z nedostatku času nikdy koni na klidu a vyrovnanosti nepřidá. Mít dost času nebo se aspoň naučit chovat, jako bychom měli vždy spoustu času, je u koní velkou výhodou. Koneckonců - nemáme ty koně přece proto, abychom se uštvali v časovém presu. A každá minuta strávená v klidu s koněm se do vzájemného vztahu počítá.