Keňa – 1989

Snídáme v restauraci patřící ke kempu, v řece před námi provádějí hroši své milostné hrátky a šíleně u toho řvou, ze břehu na ně přehlíživě civí krokodýl. Ve stromech křičí papoušci a cvrčí cikády. Je nám jasné, že tímto autem nemůžeme dál pokračovat a tak se domlouváme s místním člověkěm, že ho tam necháme a on že nás odveze zpět do Nairobi, kde nám ho půjčovna vymění za džíp.

Stromy žluté horečky

Kolem nás se míhají charakteristické africké stromy s plochými korunami, nazývané stromy žluté horečky. Dlouho se věřilo, že horečku přenášejí, protože cestovatelé, kteří pod nimi odpočívali, velice často hned na to onemocněli. Po cestě přebíhají stáda různých druhů antilop, opic, gazel, zeber a malých ošklivých prasat bradavičnatých, kolem popocházejí žirafy. Teď, když by je člověk vidět chtěl, po lvech ani památky.

Národní park Samburu

Přesvědčeni o své nově nabyté nezávislosti a bezúhonnosti, alespoň pokud jde o sjízdnost místních cest během dešťů, vyrážíme v džípu vesele a odhodlaně do národního parku Samburu. V Africe žije asi 90 druhů kopytníků, z nichž 35 tvoří různé antilopy. Přes cestu se nám míhají relativně velké impaly a vysoko vyskakující antilopy Springbok. Jsme od hlavy k patě pokryti červenooranžovým prachem a stavíme stan na břehu řeky, kam v noci přichází pít všemožná zvěř, jak jsme měli možnost usoudit ze zvuků a z četných stop zanechaných v písku. Ráno za kuropění, ještě v polospánku a s jedním pootevřeným okem, si chci obout kecky, které jsem nechala vyvětrat před vchodem do stanu a do jedné ne a ne se nazout. Cosi vlhkýho a studenýho mi v tom pořád brání. Rozčileně ji tedy převracím na všechny strany, pořádně s ní třepnu, až se na zem rozplácla nějaká hrouda. Otvírám tedy i druhé oko a snažím se v pološeru rozpoznat, co to je, když v tu chvíli hrouda odskočí. Pěkně macatá hnědá ropucha, která si z mé kecky na noc udělala pohodlnou suchou postel a skrýš před nepřítelem. Kontakt holého chodidla s žábou zanechal pak na mé noze dlouhodobé následky v podobě svědivých boláků, které mi naskákaly kolem obou kotníků. Celé dopoledne projíždíme parkem a pozorujeme dalekohledem a teleobjektivem krokodýly, koupající se slony a nejrůznější ptactvo. Nikdy bych byla nevěřila, že člověku může být na rovníku zima, teď jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. Lvi, gepardi, pardálové a ostatní kočkovité šelmy leží zřejmě při té zimě doma v posteli s rýmou, poněvadž jsme nezahlídli ani jednoho.

Amboseli

Amboseli nám skýtá podobný pohled, jako ostatní rezervace. Několik baobabů, proti nám postupuje stádo slonů, mám chuť vylézt ven a fimovat je z blízka, ale můj muž mě strhává zpět na sedadlo s tím, že s sebou mají mláďata a tak mohou být nebezpeční. Pár opic bere opět naše auto útokem a snaží se vniknout dovnitř, ale tentokrát jsme se předem pojistili a okna zavřeli. Kousek dál se pase stádo zeber a pakoňů, kráčí tu vznešeně i pštrosi. Pokračujeme dál, směrem ke Kilimandžáru, v naději, že aspoň zde budeme mít štěstí na velkolepou podívanou. Před jednou vesnicí zjišťujeme, že napříč rozbahněné cesty uvízl náklaďák. Po obou jejích stranách rigóly, příliš hluboké na to, abychom se pokoušeli ho objet. A tak nám nezbývá, než se opět uvelebit na sedadlech auta a trávit noc uprostřed bahna, kterého máme do půl lýtek. Ráno všude mléčná mlha, nezbývá, než se vrátit, tudy se prý dál nedostaneme.

„Džambo“

Další překážka, zdaleka ne poslední. Přestože jsme potkávali prakticky bez vyjímky samé sympatické, usměvavé, ochotné a pochopení plné černochy, bylo jich už víc, než dost. Největší mírou díky klimatickým výkyvům. A tak naše snad nejdobrodružnější prázdniny zakončím svahilským „džambo“, kterým jsme se naučili zdravit všechny domorodce a vyloudili tím vždy na jejich tváři úsměv.