Návštěva u chovatele - Podruhé u jednoho z nejznámějších českých chovatelů
Cestou jsme debatovali o našich chovatelských zkušenostech a plánech, a tak nám cesta uběhla poměrně rychle. Před námi se objevil velký areál tvořený pilou a chovatelským zařízením. Již před branou bylo poznat, že se zde stále připravují nové voliéry – všude byla spousta přichystaných bidel a kmenů, bambusu a nejrůznějších dřevin, které jen čekaly na vysazení. Za malou chvíli nás přišel přivítat člověk, o kterém byste neřekli, že je to chovatel takového formátu. Stál před námi zcela nenápadný, velice příjemný a milý pan Drozdek. Upřímně jsem očekával, že člověk takových možností a chovatelských zkušeností se bude chovat povýšeně, ale naštěstí přesný opak byl pravdou. Vešli jsme do uvítacího salónku, kde nás přivítala také přítelkyně pana Drozdka, paní Miluška. Bez dlouhého otálení jsme se pustili do prohlídky.
To, co jsme viděli, bylo skutečně ohromující a troufnu si říci, že chovatelské zázemí na takovéto úrovni nemá ani většina našich zoologických zahrad. Jmenovitě si nevzpomenu na všechny druhy ptáků, které jsme viděli. Pokusím se tedy přiblížit alespoň ty, které mne zaujaly. Papouščí pavilon jsme sice nenavštívili, ale jednoho zástupce jsme našli i mezi měkkožravými chovanci – byl jím nádherný a velice vzácný tricha orlí. Pan Drozdek má bezesporu největší kolekci turak a zoborožců v naší republice. Nejprve tedy k turakům. Osobně poprvé jsem viděl krásného turaka purpurového (Tauraco porphyreolophus) a opravdu velké turaky velké (Corythaoela cristata). Z dalších druhů jsme si povšimli turaků (banánovců) fialových (Musophaga violacea), dvou poddruhů turaků chocholatých (Tauraco persa persa a Tauraco persa buffonii), dále turaků bělolících (Tauraco leucotis), červenokorunkatých (Tauraco erythrolophus), hartlaubových (Tauraco hartlaubi) a livingstonových (Tauraco livingstonii). Pan Drozdek také chová druhou skupinu turaků, tzv. spáráky. V jeho chovu jsou zastoupeni spáráky žíhanými (Crinifer zonurus) a spáráky bělobřichými (Corythaixoides leucogaster). Ti jsou zajímaví tím, že jsou jediným druhem turaků, kde se pohlaví liší barvou zobáku. Zoborožci, to je zcela jistě srdeční záležitost pana Drozdka. Na počtu chovaných druhů je to znát. Z toků má všechny u nás dostupné druhy – toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus), žlutozobý (Tockus flavirostris), Deckenův (Tockus deckeni) a šedý (Tockus nasutus). Z větších druhů pak zoborožce naříkavé (Bycanistes bucinator), šedolící (Bycanistes brevis), černobílé (Bycanistes subcylindricus), guinejské (Rhyticeros plicatus), malajské (Anthracoceros malayanus) a zoborožce hrubozobé (Ceratogymna atrata). Novinkou jsou u něj zoborožci přílboví (Aceros cassidix), kteří v době naší návštěvy již hnízdili. Z dvojzoboržců rodu buceros chyběl pouze dvojzoborožec nosorožčí. Dvojzoborožců hnědavých (Buceros hydrocorax) má dokonce dva a půl páru. A vše se schyluje k tomu, že tento druh bude brzy u něj odchován, což by znamenalo teprve druhý odchov vůbec. První se před časem zdařil jinému českému chovateli. Síla jejich zobáku je opravdu ohromná. Krásně to bylo vidět na poničeném pletivu, které můžete vidět na fotografii. U dvojzoborožců indických (Buceros bicornis) je také sestaven potencionální chovný pár. K jeho vlastní samici přibyl samec deponovaný z pražské zoo, kde s původní samicí dobře nekomunikoval. Nejodvážnější z nás byl Zdeněk, který se podíval i přímo k nim do voliéry. Jak řekl pan Drozdek, jeden úder zobákem do hlavy by v poklidu ukončil lidský život. Hnízdní „budky“, které pro dvojzoborožce indické pan Drozdek připravil, jsou ohromné. Vešel by se do nich celý dospělý člověk, a i samotní ptáci jsou opravdu majestátní. Z ostatních srostloprstých má také překrásné mandelíky. Jak „naše“ mandelíky hajní (Coracias garrulus), tak i africké mandelíky modrobřiché (Eurystomus gularis), kteří u něj také úspěšně hnízdí. Srostloprsté pak ještě zastupují dudkové chocholatí (Upupa epops). Z tukanovitých jsme si všimli tukana bělolícího (Rhamphastos vitellinus), arasariho zlatolícího (Selenidera culik) a samice arasariho zeleného (Pteroglossus viridis). Dalšími chovanými šplhavci byli vousáci. Těch jsem viděl tři druhy – vousáky červenožluté (Trachyphonus erythrocephalus), senegalské (Lybius dubius) a vousáky černoskvrnné (Capito niger). Pěvců spadajících do naší cílové skupiny jsme také spatřili velkou spoustu. Tradičními chovanci jsou leskoptve. Z těch pan Drozdek chová Leskoptve tříbarvé (Lamprotornis superbus), purpurové (Lamprotornis purpureus), královské (Lamprotornis regius), ale také jejich vzácnější příbuzné majny Rotschildovy (Leucopsar rothschildi), nebo špačky pagodové (Temenuchus pagodarum) a rudokřídlé (Onychognathus morio). Krásných timálií čínských (Leiothrix lutea) jsme napočítali dokonce sedm párů. Z kardinálů jsme viděli kardinály zelené (Gubernatrix cristata), šedé (Paroaria coronata), kardinály červené (Cardinalis cardinalis), ale dokonce i pápežíky indigové (Passerina cyanea). Zcela neobvyklými chovanci pak byli například vlhovci. Dalšími chovanými měkkožravými pěvci pak byli drozdi oranžovohlaví (Zoothera citrina), dlasci černohlaví (Mycerobas affinis) a tři druhy sojek – sojky chocholkaté (Cyanocorax chrysops), sojky inky (Cyanocorax yncas) a sojky běloocasé (Cyanocorax mystacalis). Z holubů se pan Drozdek může pochlubit všemi třemi druhy korunáčů, ale například i holuby nikobarskými. Z běžnějších druhů pak vlastní holuby krvavé a olivové. Z hrabavých pak například chová křepelky korunkaté, křepely virginské a ohromující hoky. Překvapující pro nás byla také přítomnost „běžných“ chovanců našich voliér, např. velký počet rýžovníků, ale i drobotina byla celkově hodně zastoupena.
Určitě se musím zastavit u zcela nově dokončené haly, která je skutečně srovnatelná s velkými moderními pavilony zoologických zahrad. Tato hala byla při naší návštěvě již téměř dokončena, chyběly pouze „estetické“ práce. Také většina voliér již byla obsazena ptactvem. Jedná se vlastně o kombinované voliéry, kde část tvoří vnitřní zálet a větší část „venkovní“ voliéra. Ta je však uvnitř haly, nicméně pocit přírody dokonale navozuje. Spousta velkých balvanů, kmenů s choroši a samozřejmě velké množství rostlin. Voliéra je tedy ze všech stran kryta proti povětrnostním vlivům. Část střechy je pojízdná, takže se k ptákům, ale i rostlinám dostane slunce i déšť. V každé voliéře jsou také pro ptáky výborná krytá místa nad hlavami lidí, kde ptáci najdou požadované soukromí. Nejsem příliš technický typ, proto můj popis není určitě nejlepší. Přidávám tedy ještě i nákres jedné z voliér v hale. Zajímavým řešením je i vyvedení vody přímo ve voliérách. Odpadne tak alespoň trocha práce s nošením kameninových misek s čistou vodou a konví na zalévání rostlin. Dalším, pro mne novým nápadem je používání hnízdních plošinek pro turaka. Podle pana Drozdka je zbytečné používání tolik rozšířených hnízdních košů. On sám úspěšně používá dřevěné plošinky o velikosti asi 20×20 cm, které ptákům umísťuje do rohů voliér. Oproti košům je zde i nepoměrně lepší možnost zoohygieny. Také jsem si říkal, že jsem hloupý, když se strachuji o umístění tří druhů společně do voliéry. U pana Drozdka jsme jich v jedné voliéře napočítali osm. Prý vše v pořádku.
Po prohlídce jsme se vrátili do uvítací místnosti a přijali čaj a občerstvení. Probírali jsme nejrůznější témata chovu, až jsme se dostali k mému nejoblíbenějšímu – krmení našich chovanců. Zde jsme probrali vše od nejrůznějších druhů komerčních směsí a granulí až po ovoce, zeleninu a hmyz. Za plody pan Drozdek utratí skutečně ohromnou částku – dle jeho slov 40 až 50 tisíc měsíčně. Jedním z plodů, které jsou základní částí krmných dávek, je u pana Drozdka papája. Z jablek využívá pouze odrůdu Golden delicious, která je nejsladší, a pro ptáky tudíž nejlákavější. Zde nám poradil ještě jednu zajímavou věc. Pokud jsou plody v krmné dávce málo sladké, posype je průmyslově vyráběným nektarem pro lorie, kolibříky atd. Poté nám řekl o jakési „černé jeřabině“, kterou jeho ptáci milují. Prozradil, že se jedná o aronii. Po příjezdu domů jsem se o ni okamžitě začal zajímat, a nyní již u mne roste sedm těchto keřů. O hmyzu jsme také „pár slov“ prohodili. Řeč přišla i na tolik omílané téma zkrmování „nesvlečených“ moučných červů. Pan Drozdek zkrmuje všechny „moučňáky“ a zophobasy, tedy i ty s plně vyvinutou chitinovou schránkou, a nikdy žádné problémy nezpozoroval. Na druhou stranu také vybírat „bílé tučňáky“ pro takové množství ptáků by bylo nemožné. Zajímavou otázkou je také množství podávaného hmyzu v období hnízdění. Všeobecně rozšířeným názorem je podávání hmyzu několikrát denně. Pan Drozdek úspěšně krmí pouze jedenkrát za den (např. mandelíci modrobřiší). Hmyz podá sice jednou, zato ale v obrovském množství. Do plastové bedny vysype velké množství nejrůznějšího hmyzu (červi, švábi, sarančata) a ptáci si celý den sami vybírají potřebné množství. Podle některých názorů to může u ptáků evokovat nadbytek stravy, a tudíž zničení aktuální snůšky a snahu o hnízdo nové. Pan Drozdek však nic takového také nepozoroval. Před časem jsem byl v pražské zoo za panem Vaidlem (kurátor ptáků Zoo Praha), a tak jsem s ním toto téma také probral. Podle jeho slov jsou možné oba způsoby. Oni v zoo používají ten první způsob – několikrát denně. Pro druhý způsob je totiž nutné podávat opravdu velké množství hmyzu, a tak si myslím, že naprostá většina z nás hmyzáků je odkázána na způsob první.
Tímto jsem vyčerpal asi vše, co jsem vám chtěl o návštěvě u pana Drozdka říci. Na závěr bych chtěl poděkovat jemu i jeho přítelkyni paní Milušce za vřelé přivítání, prohlídku, cenné rady a pohoštění, a popřát tomuto chovateli s velkým CH hodně štěstí do dalších let a voliéry plné odchovů.
