Estrelský pastevecký pes

Známý neznámý. Jeho domovinou a místem jeho vývoje se stalo pohoří Serra da Estrela na severu Portugalska. To je také zároveň tamní nejvyšší pohoří, kde nejvyšším vrcholem je Malhao da Serra, dosahující výšky 1 993 m. V pohoří Estrela je velmi vysoký souhrn srážek a sníh běžně bývá ještě v jarních měsících.

Historie estrelského pasteveckého psa

Historie pasteveckých psů se na území Portugalska datuje na dobu kolem 2. tisíciletí. Kde však začíná rok, anebo alespoň století, odkdy je možné konkrétní typ psa označit za estrelského pasteveckého psa, již bohužel asi nikdy nezjistíme. Rozhodně patří mezi nejstarší plemena Iberského poloostrova. I když je tento pes znám velmi dlouho, nenajdeme o něm až do konce 19. století ani zmínky. Jako by ani nebyl. Přitom za povšimnutí rozhodně stál. Byl však odříznut od společnosti, byl tu jen pro pastevce a jeho ovce. Na podzim se pastýři se svými ovcemi a psy stěhovali do nížin. Bylo pravidlem, že každé obrovské stádo mělo přímo daný den začátku své poutě z hor do zimovišť. V ten den bez ohledu na počasí vyrazili. Psi museli být vytrvalí, neboť bylo zcela běžné 14denní putování z nížin do hor a na podzim zase naopak. Ať už v létě, nebo v zimě, pastýři i jejich psi měli velmi skromné obydlí a jídlo. Živi byli jen z ovčího mléka a jejich výrobků a z žitného chleba. Je až neuvěřitelné, že tento způsob obživy se udržel až do poloviny 20. století. I dnes v Estrelských horách najdeme pastevce a jejich estrelské pastevecké psy, avšak jejich životní podmínky jsou přece jen již na lepší úrovni.
Proti útočícím šelmám se pastýř bránil zpravidla pouze holí a za pomoci psů. Psi byli před medvědy a vlky chráněni obojky, které měly po vnějších stranách různě dlouhé hřeby s ostrými hroty.

Hlavolam s názvy a dalšími podobnými plemeny

K portugalským pasteveckým psům současnosti řadíme plemena:
1. Estrelský pastevecký pes – Cao de Serra da Estrela
2. Alentejský rafeiro – Rafeiro do Alentejo
3. Astro Laboreiro – Cao de Astro Laborero
Patří do asijské vývojové větve, tedy k typu tibetské dogy. Ovšem s tou nemá až tak nic moc společného. Co do příbuznosti má nejblíže ke španělským mastinům.
Najdeme ho pod různým označením. Kromě zmiňovaného pojmenování „estrelský pastevecký pes“ je také používáno: „portugalský horský pes“, „Cao da Serra da Estrela“ či „estrelský horský pes“. Ovšem pozor, nezaměňovat s plemenem „portugalský ovčák“, neboť ten stáda nehlídá, nýbrž usměrňuje. Nezřídka bylo možné vidět i tato plemena pracovat společně. Můžeme se setkat i s jiným pojmenováním, respektive s označením plemene v jiném jazyce: Estrela Mountain Dog. Také pojem krátkosrstý bývá nahrazen slovem pelo curto a dlouhosrstý pelo comprido. Pro své malé uplatnění a podobnost s jinými plemeny se zatím neprosadil a bohužel to ani nevypadá na větší rozmach tohoto plemene. Nikomu jistě neunikne velká podobnost s kavkazským pasteveckým psem, šarplanincem, nebo také leonbergerem. Je to však pravděpodobně věc čistě náhodná. Přesto o úplně čisté původní plemeno se nejedná, protože na počátku 20. století se někteří rádoby chovatelé snažili plemeno „vylepšit“, a i když ojediněle, tak přece jen se křížili se svatobernardskými psy. Dokonce je znám případ, kdy kříženec svatobernardského psa a Pyrenejského mastina byl vydáván za estrelského pasteveckého psa. Na výjimečnosti vzhledu s porovnáním se zmiňovanými plemeny mu nepřidá ani benevolentnost standardu k barvám srsti. Jsou povoleny všechny, avšak skvrny na tmavém podkladě mohou být jen malé. Přesto se estrelský pastevecký pes ponejvíce vyskytuje v barvě „tmavá jelení červená“, pak následuje šedá, žíhaná a žlutá ve všech odstínech. Často je srst s charbonáží, tedy s černými konečky chlupů, které srst opticky jako celek ztmavují. Důraz je kladen na černou masku, která je vyloženě žádoucí.

20. a 21. století

Na přelomu 19. a 20. století byly pořádány zkoušky pro psy Serra da Estrela. Není však známo, jaké povahové vlastnosti a jakým způsobem byly u přihlášených psů sledovány a vyhodnocovány. Každopádně estrel, byť byl dobře znám, se na prvních výstavách vůbec neobjevoval. Poprvé se na výstavě ukázali v roce 1908, v Lisabonu.
V roce 1910 vznikla první portugalská plemenná kniha, která však v prvních několika letech nezaznamenala ani jednoho estrelského pasteveckého psa. Problémem byla také skutečnost, že pastevci své psy velmi často kastrovali, tedy zápis do plemenné knihy nebyl na místě. První oficiální standard byl vydán až v roce 1933 v „Revista de Medicina Veterináři“ profesorem Marquesem. Nejvíce početných bylo krátkosrstých jedinců. Nejvíce estrelských pasteveckých psů v první polovině 20. století pocházelo z chovu státního lesnického odboru. Ten se zaměřoval právě na chov krátkosrstých estrelských pasteveckých psů. Jak mávnutím proutku však od 50. let 20. století byli preferováni jedinci dlouhosrstí a v 60. letech 20. století dlouhosrstí jedinci tvořili přibližně 90 % ze zapsaných štěňat. Na první výstavě, kde se estrelští pastevečtí psi objevili, byli vystaveni dva krátkosrstí jedinci: Sultao a Landru. A právě Landru se později stal prvním krátkosrstým šampiónem tohoto plemene. Prvenství s titulem šampión, avšak za dlouhosrstou variantu, drží také estrelský pastevecký pes Dragao. Ten však titul obdržel o pár let později. Vynikajícím psem byl také pes jménem Urco a následně pak pes s již delším jménem Sepins da Bairradem. U fen se na titul šampión čekalo velmi dlouho. Nakonec jej získala fena od Dr. Lopa Cancela de Areu, jménem Caria de Recaredo. Za dvě bezesporu nejvýraznější osobnosti v počátcích chovu estreláků byl Dr. Lopo Cancela de Areu a také obchodník s nábytkem jménem Lobo.
Estrelský pastevecký pes patří mezi málopočetná plemena. Od začátku bojuje s malou popularitou. I např. do Anglie byl dovezen poprvé až v roce 1974. U nás se objevil v roce 2001 a od té doby se jen jediná česká chovatelská stanice Hany Podzemské a Vladimíra Müllera z Liberce věnovala tomuto plemeni. V Portugalsku je oblíbený, ovšem v jiných zemích prakticky neznámý. Standard uvádí, že musí být „rustikální“, tedy obyčejný – nenápadný, a to se ukazuje být problematickým rysem k získání nových obdivovatelů tohoto plemene.

Co od estrelského psa můžeme očekávat?

Je to přítel do nepohody. K rodině oddaný, milý, hodný a nenáročný. Děti ochraňuje a je trpělivý. Soužití s jinými zvířaty je bezproblémové a ani nevyhledává rvačky se psy.
Dalo by se říci, že je to věcný praktik. I když se učí poměrně rychle, je potřeba důslednosti a trpělivosti, protože je paličatý. Přesto je ho možné označit za průměrně poslušné a vnímavé plemeno. Základní poslušnost je schopný zvládnout, ale nikdy ne drilovým výcvikem. Zapotřebí je použití taktiky, důsledností a trpělivostí chytrého pána. Necvičí se snadno, respektive je třeba jej pouze vychovávat, aby byl dobrým přítelem rodiny a vcelku bezproblémovým psem v běžném životě. Estrelský pastevecký pes je sebevědomý, budící respekt a s jistou dávkou přirozené nadřazenosti. Je nezávislý a silný. Pracoval vždy samostatně, a je tedy samostatný. Nemá potřebu se někomu zavděčit. Výchovu bez problémů zvládne vyrovnaný člověk s přirozeně autoritativní povahou, který má zároveň cit pro povahu a nálady psa. Estrel se hodí spíše do zkušených rukou. Jeho klidné chování může vést k mylné domněnce, že se jedná o pomalého a velmi málo temperamentního psa. Avšak není tomu tak. Jedná se o poměrně vytrvalého a houževnatého psa, vždy připraveného na dlouhé procházky, které má rád. I když jeho temperament je průměrný a využívá jej dle potřeby. Rozhodně není líný. K cizím lidem je zpravidla lhostejný, odměřený a někdy i značně podezíravý či dokonce agresivní. Má-li žít na rušnějším místě mezi lidmi a jezdit např. i na výstavy apod., je důležitá velmi dobrá socializace, tedy zespolečenštění. Svou rodinu a svěřený pozemek bedlivě chrání a to většinou za každou cenu. Už odnepaměti hlídal stádo a své lidi před vlky a medvědy. A ochranitelské sklony estrelovi zůstaly dodnes. Jako kvalitní hlídací pes je vyhledáván zejména v zemi původu. Je to pastevec a obranář s nezávislým charakterem. Hodí se zejména na zemědělské usedlosti a k domu s větším pozemkem. Je odvážný a silný. Není bezdůvodně útočný a má vrozenou ostražitost.
Aktivita se u něj projevuje zejména za tmy, přes den spíše jen pozoruje okolí z vyvýšeného místa. Je dobrým hlídačem, i když příliš neštěká. Jedná se o psa vyrovnaného, impozantního a klidných nervů. Nehodí se k bydlení uvnitř v domě. Je to drsný horal, který se nehodí do každých podmínek, a mělo by to být respektováno. Je spokojený na velkém pozemku, který mu je svěřen. Velký pozemek však nikdy nenahradí procházky. Proto je nutné na ně nezapomínat. Jeho hlavním posláním v současnosti je zmiňované hlídání. Avšak estrelského pasteveckého psa je možné využít i jinak. Je výborným psem pro tahání nákladů, vozíků či saní, někteří jedinci mohou dobře plnit funkci honáckého psa: Dokonce se někde využívá i lovecky (k lovu divokých prasat, vlků, případně i vysoké zvěře). V Portugalsku ho uvidíme i v řadách ostatních plemen se služebním výcvikem a služebním využitím. Nepotřebuje zateplenou boudu. Jeho srst je kvalitní, dostatečně hustá a odolná, aby se spokojil s přístřeškem v závětří nebo jednoduchou suchou boudou. Počasí mu je zcela lhostejné. Je to doslova psí samorost. Srst nepotřebuje žádnou výraznější péči, postačí občasné překartáčování. Jen v období línání je zapotřebí starou srst vyčesávat pravidelněji a důkladněji. Je to poměrně mohutné a těžké plemeno, tedy je důležité ho v mládí nepřetěžovat a krmit jen kvalitní stravou. Zdravotní problémy u tohoto plemene nejsou známy, což sice neznamená, že se nevyskytují, ale že se vyskytují v takovém měřítku, jaké je zanedbatelné, a proto se o nich nehovoří.

Standard estrelského pasteveckého psa

Standard je poměrně podrobný, a dává tak jasnou představu o tomto velmi málo známém plemeni. Při čtení standardu musíme mít jistý nadhled. Je třeba si uvědomit, že aktualizace plemenného standardu byla naposledy v roce 1966, tedy i jednotlivé pasáže, zejména o jeho výskytu a charakteru, nejsou již zcela pravdivé. Plemeno patří mezi málopočetná plemena a je chováno převážně v Portugalsku. Na jiném území se vyskytuje sporadicky.
Země původu: Portugalsko.
Datum publikace platného standardu: 20. 12. 1966.
Použití: estrelský pastevecký pes je nerozlučným společníkem pastevce a spolehlivým hlídačem stád, která neústupně brání proti vlkům a zlodějům dobytka. Je rovněž vynikajícím hlídačem pro hlídání domu a majetku, má vysoce ceněné vlastnosti vynikajícího obranáře a používá se dokonce i jako znamenitý tažný pes.
Klasifikace FCI: skupina II – pinčové a knírači, molossové, švýcarští horští a salašničtí psi, podskupina 2.2 – psi molosského typu, horští psi. Bez zkoušek z výkonu.
Krátký historický přehled: tento horský pes se chová již po dlouhá léta v okolí pohoří Serra da Estrela (pohoří v severním Portugalsku). Skutečný původ tohoto plemene se však ztrácí v šeré a dávné minulosti. Jisté je, že jde o jedno z nejstarších plemen Iberského poloostrova. S těmito psy se setkáváme na svazích prvních předhůří až po nejvyšší horské pastviny (i ve výškách více než 2 000 m nad mořem), a to především v létě, kdy po tání na horských pastvinách vyrazí tráva a pastevci vyhánějí do hor stáda, zatímco v níže položených oblastech trávu vysuší na troud přílišné horko. Tito psi provázejí stáda, ostražitě je hlídají a brání proti divoké zvěři, jež zneklidňuje okolí. Psy tohoto plemene nacházíme roztroušené také na dalších místech krajiny - zvláště uprostřed země, kam se dovážejí štěňata z oblastí estrelských hor, nebo kde je chovají chovatelé pocházející z pohoří Serra da Estrela.
Chování a temperament (povaha): estrelský pastevecký pes je charakteristický živým pohybem a impozantním vystupováním. Jeho pohled je bystrý, klidný a výrazný. Jeho sebejisté a někdy až hrozivé chování vůči cizím nabádá k opatrnosti; jinak je vůči svému pánovi, pastevci, až pozoruhodně poslušný.
Celkový vzhled: estrelský pastevecký pes je psem molosského typu, svým vzhledem připomíná mastifa, s konvexními liniemi z profilu, kompaktní a rustikální. Je harmonicky stavěný a morfologicky dokonale utvářený; vyslovená vyváženost celého vzhledu vypovídá o dlouholeté minulosti čistokrevného chovu s hlubokými místními kořeny.
Hlava: silná, velká, s dobře vyvinutými čelistmi. Hlava je podlouhlá a lehce konvexní, dobře nasazená a co do velikosti v dobrém poměru s trupem, stejně jako mozkovna je v dobrém poměru s obličejovou částí lebky, což přispívá k harmonii celku. Hladká kůže na lebce a lících.
Lebka: čelo a mozkovna dobře vyvinuté, zaoblené a z profilu konvexní. Týlní hrbol nenápadný.
Stop: málo vyjádřen; zhruba ve stejné vzdálenosti od čenichu a týlního hrbolu.
Čenich: vždy tmavší než srst, přednostně černý. Nozdry směřují dopředu, jsou široké a dobře otevřené.
Hřbet nosu: směrem k čenichu se zužuje, ale není špičatý; po většinu délky rovný, na konci lehce konvexní (náznak orlího nosu).
Tlama: s jasnými obrysy; pysky jsou velké, nejsou silné, nejsou převislé, dobře přiléhají. Sliznice tlamy a patra a také okraje pysků jsou sytě černě pigmentovány.
Oči: vodorovně posazené, uložené na stejné výšce s očnicí, oválného tvaru, střední velikosti, symetrické, dobře otevřené; výraz je klidný a bystrý; přednostně barvy tmavého jantaru; oční víčka těsně přiléhají a jejich okraje jsou černě zbarvené; obočí přiměřeně vyjádřené.
Uši: v poměru k celku malé (11 cm délky na 10 cm šířky), tenké, trojúhelníkové, na špičce zaoblené; ucho je visící; nasazeno středně vysoko a šikmo směrem dozadu; těsně přiléhá k hlavě; u základny je vidět kousek vnitřní strany ucha. Kupírované uši jsou přípustné, ale přednost se dává přirozenému uchu.
Krk: rovný, krátký a silný; dobře vsazený mezi plece; s nepříliš bohatým osrstěním na hrdle.
Horní linie: hřbet téměř vodorovný, přednostně krátký; bedra široká, krátká, dobře osvalená a dobře nasazená k zádi, jež je šikmá a lehce spadá.
Hrudník: dobře zaoblený, aniž by byl válcovitý, široký, dlouhý a hluboký.
Spodní linie: břicho není příliš silné, je v dobrém poměru s celkem, dobře splývá s ostatními partiemi těla; spodní linie by měla pomalu stoupat od hrudní kosti až ke slabině.
Ocas: není kupírovaný, je dlouhý, v klidu v postoji dosahuje až k hleznu; silný, ve tvaru zakřivené šavle, nasazen středně vysoko, dobře osrstěný, u dlouhosrsté variety tvoří vlajku, s háčkem na konci. Je nesen pod vodorovnou linií; je-li pes v klidu, spadá přirozeně mezi stehna; je-li pes vzrušen nebo v pohybu, je ocas nesen nad vodorovnou linií, zahnutý směrem vzhůru, směřuje dopředu, do strany nebo dolů.
Hrudní a pánevní končetiny: stojí-li pes normálně, absolutně svislé; průřez předloktí a holeně je téměř válcový. Klouby silné se středním zaúhlením, což umožňuje volný pohyb psa. Hlezno trochu níže posazeno, se středním zaúhlením a ve správném postavení pod rovnou holení.
Tlapy: odpovídají velikosti psa, dobré stavby, nejsou ani příliš kulaté, ani příliš dlouhé; jsou přechodem mezi kočičí a zaječí tlapkou, prsty nikdy nejsou roztažené. Prsty silné a těsně přiléhající; prostory mezi prsty a mezi polštářky jsou bohatě osrstěné. Polštářky tlap velké a tvrdé. Drápy jsou tmavě zbarvené, přednostně černé, a dobře vyvinuté. Psi mohou mít jednoduché nebo dvojité paspárky.
Chody: pohyb normální, volný.
Vlastnosti srsti: silná, poněkud hrubá srst, ale bez přehnané tvrdosti, podobá se kozí srsti; hladká nebo lehce zvlněná srst, téměř na celém těle dobře přiléhající; velmi bohaté osrstění dlouhosrsté a krátkosrsté variety. Za normálních okolností je srst na různých místech těla různě dlouhá: na končetinách, pod lokty a pod hlezny a také na hlavě je srst kratší a hustší; na uších se srst od nasazení ucha k jeho špičce zkracuje, současně je také jemnější a měkčí; na ocasu je srst delší – u dlouhosrsté variety je ocas porostlý hustou a silnou srstí a tvoří vlajku; srst je delší také kolem krku a na hrdle je huňatá; zvláště u dlouhosrsté variety jsou stehna a zadní část hrudních končetin s bohatými praporci. Podsada je jemná, hustá a odstávající; u kořínků je podsada propletena s hrubšími vlasy v srsti. Za normálních okolností je podsada, jež se vyskytuje v hojné míře především u dlouhosrsté variety, světlejší než krycí srst.
Barva srsti: jediné přípustné barvy jsou: všechny odstíny plavé, vlkošedé a žluté, jednobarevné nebo s bílými znaky.
Kohoutková výška: psi – 65 až 72 cm, feny – 62 až 68 cm.
Rozměry psa:
Délka mozkovny:     13,5 až 14,5 cm.
Šířka mozkovny:     12,5 až 14 cm.
Délka tlamy:     12 až 13 cm.
Obvod hrudníku:     75 až 80 cm.
Šířka hrudníku:     18 až 20 cm.
Hloubka hrudníku:     28 až 29 cm.
Délka horní linie:     63 až 65 cm.
Šířka trupu:     12 až 15 cm.
Délka trupu:     68 až 73 cm.
Délka ocasu:     40 až 45 cm.
Kohoutková výška:     62 až 72 cm.
Délka předního běhu:     34 až 37 cm.
Výška v zádi:     67 až 69 cm.
Hmotnost: psi – 40 až 50 kg, feny – 30 až 40 kg.
Vady: všechny odchylky od výše uvedených bodů se považují za vadu a její hodnocení by mělo být v přísném poměru se stupněm odchylky.
Hlava: příliš štíhlá, příliš dlouhá nebo špičatá.
Čenich: velmi světle zbarvený nebo viditelně skvrnitý.
Skus: předkus nebo podkus.
Oči: skleněné, oči různé velikosti.
Uši: špatně nasazené, velmi velké, masové nebo okrouhlé.
Ocas: kupírovaný, vrozené deformace ocasu, vrozená ztráta ocasu.
Osrstění: albinismus; vlastnosti srsti neodpovídající standardu.
Nadváha.
Velikost: nadměrná velikost (gigantismus) nebo nedostatečná velikost (nanismus); tolerance 4 cm je přípustná.
Bodové hodnocení Psi     Feny
Hlava: držení, mozkovna, stop,
čenich, hřbet nosu, tlama, oči, uši    20    20
Krk, kohoutek, plece, hrudní končetina    15    13
Hruď, bedra, horní a dolní linie    15    15
Záď, pánev, pánevní končetina    13     15
Tlapy, prsty, drápy    5    5
Ocas: držení, tvar, nasazení    5    5
Srst: textura, barva, hustota    7    7
Celkový vzhled: harmonie tvarů, pohyb,
velikost, sekundární pohlavní znaky     20    20
Souhrn     100     100
Pozn.: Psi musí mít očividně normálně vyvinutá varlata zcela uložená v šourku.