Canicross a spol. – díl 10.

„Jsme sami, naprosto sami na téhle planetě, uprostřed všech forem života, které nás obklopují. Jedinou výjimkou je pes, jenž s námi uzavřel spojenectví.“ (Maurice Maeterlinck) Bikejöring je samostatnou disciplínou, i když pro něj mnohé zásady platí stejně jako pro canicross, scooter nebo skijöring.

Bikejöring

Spojení trénovaného cyklisty a trénovaného psa dává silný sportovní team. I v této disciplíně oplývá Česká republika skvělými reprezentanty, kteří jsou ověnčeni leskem medailí z evropských a světových kolbišť. Jména jako Soňa Klikarová, Ilona Erlebachová, Lukáš Blažo, Michael Chovanec a mnohá další vyslovuje mushingový kynologický svět s úctou a respektem. Pokud se věnujeme canicrossu a zároveň i holdujeme jízdě na horském kole, nic nám nebrání rozšířit náš trénink a poskytnout další aktivitu našemu čtyřnohému příteli. Ze speciální kynologické výstroje již nebudeme potřebovat nic nového. Závodníci bikejöringu používají pro své psy postrojů GUARD i SLED (preferují však spíše SLED) a ke spojení psa s bicyklem výborně poslouží osvědčené vodítko s amortizérem tlumícím nárazy, které s úspěchem využíváme jak při canicrossu nebo skijöringu, tak i při scootru. Bikejöringu se pochopitelně můžeme oddávat z čiré radosti z pohybu bez sebemenších závodních ambicí. Vyjížďky na kole se psem přírodou přináší člověku i psu mnoho nových a silných zážitků.

Pozor na terén!

Při bikejöringu se nevyplatí podceňovat potencionální nebezpečí a, co je nezbytné, naučit se předvídat. Zastírat fakt, že nebezpečí úrazu vždy existuje, by bylo nezodpovědné. Vždyť i několikanásobná mistryně Evropy a světa Soňa Klikarová kdysi přiznala, že – ač má naježděno spoustu kilometrů – cítí občas při této disciplíně strach: „Při závodě na kole jsem se nepříjemně zranila,“ svěřila se Soňa, „a při závodech někdy pociťuji v těžkém srázném a kamenitém terénu strach. Prudké sjezdy mohou být ve velkých rychlostech pěkně nepříjemné a zákeřné a nebezpečný je i kluzký terén. Bikejöring vyžaduje zkušenost, vyježděnost, rozvahu a obezřetnost.“ (Ke strachu z nebezpečných krizových situací na kole se ostatně kdysi přiznala i někdejší úspěšná reprezentantka Martina Klimešová.)

Objektivní nebezpečí

Objektivní nebezpečí při bikejöringu jsou v podstatě totožná, o jakých jsme se zmiňovali již při scootru (pouze snad ještě výraznější). Od počátku tréninku je nutné důsledně a nekompromisně tlumit lovecké pudy a vášně našeho psího kamaráda, abychom se vyvarovali horkých a nebezpečných chvil. Srna přebíhající přes lesní cestu či dotěrný cizí pes pobíhající na volno, to jsou situace, které by mohly způsobit havárii a následný úraz. Na zlepšování ovladatelnosti svého psa musíme pracovat po celý jeho život. A ještě jedna poznámka – donekonečna omílaná (vždyť opakování je prý matkou moudrosti): předvídejme! Mysleme vždy alespoň „o jednu zatáčku dopředu“!

Všeho s mírou

Začneme-li s tréninkem bikejöringu, pak postupujme s mírou, uváženě a pomalu: od menších tréninkových dávek k vyšším. I tempo volme uváženě (a nenechejme se ihned strhnout nadšením psa). Rychlosti, které dosahuje bikejöringová světová špička, jsou závratné: to ovšem vyžaduje skvělé cyklisty a skvěle trénované psy! Pro psa začátečníka je bikejöring novou aktivitou, na niž se musí teprve adaptovat. Pozorně jej sledujme a v rámci jeho sil a růstu trénovanosti postupně tréninkové dávky a rychlost zvyšujme.

Výběr terénu

Pro tréninkové prostředí preferujeme lokality s lesními a polními stezkami a pěšinami. Snažme se chránit psí tlapky před asfaltovým nebo betonovým povrchem a ostrým štěrkem. (Vím, je to těžké, stále se rozrůstající cyklostezky jsou tak svůdné. Při pomalém tempu asfalt není pro psí tlapky až tak nebezpečný, při vysokých rychlostech však může přivodit nepříjemné zranění, které si vyžádá dlouhé rekonvalescence. Tvrdý povrch je nebezpečný pro polštářky psích tlapek zejména při sbězích směrem dolů. V případě nutnosti včas nasaďme speciální botičky.)

Pozor na teplo!

Neměli bychom trénovat, přesáhne-li teplota vzduchu 15° Celsia. Nebezpečí přehřátí organismu a následné zdravotní poškození psa je velké; rozhodně ho nepodceňujme. Raději přizpůsobme dobu tréninku: využívejme chladnějšího rána nebo pozdního večera, kdy teplota poklesne. Důsledně dodržujme pitný režim psa a nikdy ho nezapomeňme napájet (cca 2 hod. před tréninkem).

Specifikum bikejöringu

Špičkoví závodníci bikejöringu dosahují při závodech skutečně vysokých průměrných rychlostí (často výrazně nad 30 km / hod. a například při sjezdech nejsou výjimkou rychlosti blížící se k padesáti kilometrům za hodinu). Proto pes na rozdíl např. od canicrossu, skijöringu, scootru či klasického mushingu (jízdě se psím spřežením) nevyvíjí tak intenzivní souvislý tah (jinak řečeno – práce na „psí pohon“ není tak výrazná). Cyklista jede volným terénem ze všech sil a pes běží ze všech sil na napjaté canicrossové šňůře před ním. To ovšem neznamená, že souhra obou členů smíšeného týmu nemusí být dokonalá. Spíše naopak.

Šikovný pes

Aby pes zvládal rozličné nástrahy, překážky a obtíže různorodých tratí, musí si vědět rady v jakýchkoliv terénech a my mu musíme pomoci rozvinout jeho obratnost (o vlastní obratnosti ani nemluvě). Legendární americký musher Jim Welch ve své knize „The Speed Mushing Manual“ píše: „Rád konfrontuji štěňata s různými lidmi, zážitky a fyzickými překážkami a bariérami. Chci po nich, aby si věřila a byla asertivní (ale ne agresivní). Sžívání mladých psů s okolní společností je velmi důležité pro jejich psychický rozvoj, činí je ovladatelnějšími, snadněji trénovatelnými, cítí se pak lépe mezi davy a jsou schopni lépe se koncentrovat na závody samotné. Pamatujte, socializace znamená kontakt s více lidmi, než jste vy a vaše rodina. Psi se potřebují naučit cítit se normálně i za přítomnosti cizích lidí. Většinu těchto věcí obyčejně dělá každý, kdo vychovává psy, ale pro jejich důležitost stojí za opakování. Na dvoře určeném pro štěňata mám schody, klády, staré psí boudy, ohrádky, stromy a další rozestavěné hračky a překážky. Vystavuji svá štěňata autům a náklaďákům a čas od času je na chvíli dám do psího přepravníku. Rád je beru na vycházky skrz louže a na různé druhy povrchů. Čím více toho zažijí jako malí, tím méně jim toho zůstane na překonávání jako dospělým. Doc Lombard (jeden z nejúspěšnějších amerických musherů – pozn. aut.) má velikou ohrazenou plochu se spoustou kopců, kopečků a úvalů, na které může štěňata vystrkat a sledovat je, jak běhají, klopýtají a padají. Štěňata se naučí spoustu o pohybu a Doc se naučí spoustu o nich.“ Osobně navíc co nejdříve seznamuji štěňata s vodou. Pověry, že „mladý pes by se neměl do roka koupat“, ponechejme sbírkám báchorek a zájmu etnografů. Z drtivé většiny mých psů se tak díky tomu stali vášniví a vynikající plavci. A s Jimem Welchem bych si dovolil, při vší úctě k jeho zkušenostem, nesouhlasit jen ohledně pohybu štěňat na schodech. Jsem přesvědčen, že vývoji jejich kloubů a šlach přílišný pohyb po schodech neprospívá.
Samozřejmě dispozice k obratnosti jsou dány již samotným standardem a fyzickými dispozicemi a předpoklady jednotlivých psích plemen. Určitě nás pak nepřekvapí, že taková bordur kolie nebo irský teriér je od přírody obratnější nežli bernardýn či Neapolský mastin. Samozřejmě lehčí pohyblivá plemena mají obratnost, čilost a pohybovou energii oproti těžším plemenům již v genech. I v rámci jediného plemene však můžeme rozvíjením pohybových dispozic dosáhnout nečekaných výsledků a značného pokroku. Aljašského malamuta Frama jsem již od dorosteneckého věku trénoval například ve značně exponovaném skalnatém terénu Babího lomu (lokality v minulých dobách nazývané Moravským Švýcarskem). Červené skály zde vytvářejí dlouhý rozeklaný hřeben místy se značnou expozicí. Framovo sedmatřicetikilogramové černobílé tělo se tu pohybuje bleskurychle, suverénně a sebevědomě, přestože se někde musí tlapkami trefit na skalní výstupky velikosti kávového podšálku. (Naštěstí to prozatím tak trvá dodnes, i když je Framovi „již“ deset let.) Nikoho nepřekvapí, že právě obratnost ve spojení s vytrvalostí nám významně pomůže v pokroku v našich kynologických sportech.

Kdy začít?

Častou otázkou adeptů sportů, kterými se zabýváme, bývá: kdy mladého psa začít zapřahat? V Česku (a v podstatě lze říci, že i v celé Evropě) musheři zapřahají mladé psy až před jejich prvním rokem života. Jim Welch nám ve své knize přináší zajímavou informaci: „Kathy Christmanová zapřahá tři měsíce stará štěňata a nechává je samostatně tahat malé sáňky naložené pár poleny, a přitom je drží na vodítku. Hartus Dumlal popisuje podobný druh programu, který začíná ve třech týdnech (!), ale pouze s maličkými sáňkami a jen na minutu či dvě. Přílišný odpor sáněk by v tomto věku mohl být pro štěně destruktivní. Používal jsem tento postup dříve, dával jsem štěňatům malinkatý postroj a hrál si s nimi tak, že štěňata chvíli tahala dokola francouzský klíč. Vzdal jsem se této metody ve chvíli, kdy mi to počet psů přestal umožňovat, ale je funkční a doporučuji ji každému majiteli menší smečky.“ Tolik názor Jima Welche. Takto včasná vtiskávání vloh k tažným schopnostem psů jsou v Evropě výjimečná nebo takřka (pokud je mi známo) nepoužívaná. Já jsem začínal aljašské malamuty zapřahat „až“ v jejich půlroce života. Vždy jsem je však připřahoval k dospělému zkušenému psovi a na prodloužené lanko. Jako zátěž jsem s úspěchem používal pneumatiku. Prodloužené lanko neumožní štěněti skutečně kvalitní – maximální – tah, pneumatiku vlastně táhne především dospělý pes. Štěně však uvykne faktu, že je za ním „cosi“ taženo, a díky dospělému psu vedle sebe zůstává klidné. Samotná práce začíná mladému psovi až těsně před dosažením jednoho roku jeho života. Tato skutečnost však už – po předchozí průpravě – není pro mladého psa nová, a tak jej baví, a tudíž pracuje ochotně.

Rada šampionky

„Aby se člověk pustil do bikejöringu, musí být kvalitním a zkušeným cyklistou,“ tvrdí Soňa Klikarová. Proti tomuto názoru nelze mít výhrad. Jízda přírodním terénem je náročná sama o sobě, natož s temperamentním psem v zápřahu. Bikejöring není bez nebezpečí zranění. Používání ochranné přilby je samozřejmostí. A co říci závěrem této kapitolky? Bikejöring je atraktivní a náročnou disciplínou, ve které rozhodně není o adrenalin nouze.