XV. kapitola Kynologie – metody plemenitby
O dalších, v zootechnice a genetice běžně užívaných metodách se většinou nikdo nezmiňuje a ani je blíže nevysvětluje. Chtěla bych vás proto s těmito dalšími možnými (a zootechniky opravdu běžně užívanými) metodami rozmnožování zvířat seznámit a vysvětlit jejich podstatu. S rozvojem genetiky a aplikace jejích poznatků do chovu zvířat se rozvíjejí řady postupů v páření zvířat tak, aby bylo v rámci čistokrevné plemenitby docilováno co největšího možného genetického zisku (selekčního efektu). Proto dnes dělíme metody plemenitby na tři velké skupiny především podle těchto zásad:
1) Metody plemenitby využívající aditivního působení genů.
Těmito metodami lidé záměrně vytvářeli první plemena. Využívá se zde, laicky vysvětleno - páření podobného s podobným. Chovatel vybere dva sobě podobné psy a může s velkou pravděpodobností očekávat narození potomků, kteří budou vypadat podobně jako rodiče. Účinek genů se sčítá. Výsledek páření se dá dost přesně předvídat. Spáříme-li fenku jezevčíka se psem jezevčíkem, můžeme očekávat, že štěňata budou zase vypadat jako jezevčíci.
Jako metoda zlepšování se zde používá výhradně selekce (výběr). K páření v průběhu generací používáme jen ta zvířata, která nám svými vlastnostmi vyhovují (selekce pozitivní), anebo z reprodukce vyřadíme ta, která jsou pro nás nevhodná (selekce negativní).
Jde to pomalu, krůček za krůčkem, s každou generací bychom se měli v našich šlechtitelských záměrech posunout malinko kupředu. Čím víc je ovšem plemeno prošlechtěné a homogenní (jedinci v populaci již jsou téměř na hranici svých fyziologických možností, mají například již velmi vysokou užitkovost a excelentní exteriér a jedinci se navzájem velmi podobají), tím pomaleji ten posun jde.
Vzpomeňme na klasickou větu genetika Ing. Jaromíra Dostála, který všude píše a říká, že mnohem lépe se chová na rodičích šampionů než na šampionech samotných. Právě variabilita (různorodost) jedinců v populaci je zárukou dalšího možného šlechtění.
Mezi metody plemenitby na aditivní účinek genů (někdy se zkráceně říká, že spadá „mezi čistokrevnou plemenitbu“) patří:
a) Plemenitba čistokrevná vlastní, včetně osvěžení krve
b) Plemenitba příbuzenská
c) Plemenitba liniová
d) Pozměňovací křížení, do kterého zahrnujeme:
– přilití krve
– meliorační křížení
– kombinační křížení
– převodné křížení
A co si konkrétně pod výše uvedenými pojmy schématu představit?
Ad a) čistokrevná vlastní – páříme dva jedince stejného plemene s řádně doloženým původem (PP), na nic jiného se zde nebere zřetel.
Osvěžení krve – použití plemeníka téhož plemene, který není s našimi zvířaty příbuzný a pochází z nějaké vzdálené země (prostorová izolace). Osvěžení krve je třeba udělat tehdy, když populace zvířat u nás je již příliš příbuzná (velká homozygotnost populace) a pokud bychom je chtěli dále rozmnožovat, nevyhnuli bychom se těm nejužším formám příbuzenské plemenitby (rodiče a děti, vlastní sourozenci mezi sebou), což nejde dělat do nekonečna. Chceme-li v chovu pokračovat, musíme přivézt plemeníka – neboli – pejskaři pojedou krýt do vzdálenější ciziny a dovezou „nové geny“.
Ad b) příbuzenská plemenitba – páření dvou jedinců, kteří jsou spolu příbuzní (do páté generace rodokmenu). Mnozí z vás máte možná doma knihu „Chov psů v roce 2000“, která příbuzenskou plemenitbu u psů vyloženě zavrhuje jako škodlivou (Helmut Wachtel, 1998) ale není tomu tak docela pravda. Příbuzenská plemenitba jako taková není sama o sobě ani prospěšná ani škodlivá. Příbuzenská plemenitba má jen svoje specifika a zvláštnosti a musí se s ní umět zacházet: základní vlastností příbuzenské plemenitby je to, že kumuluje geny. A to nejen ty žádoucí, nýbrž i ty, které nechceme. Stoupá homozygotnost (upevňují se znaky). Při vytváření nového plemene nebo nové linie se bez ní těžko obejdeme. Při přehnaném a neuváženém používání příbuzenské plemenitby hrozí imbrední deprese, která se projeví například sníženou plodností až její ztrátou, slabou konstitucí, zmenšováním tělesného formátu a sníženou odolností proti nemocem.
Ad c) liniová plemenitba – linii zakládá po všech stránkách vynikající jedinec, plemeník (samec).
Linie chovná – samci i samice po tom určitém zakladateli linie.
Linie genealogická – výčet samčích potomků, pokračovatelů jeho linie (linie se obvykle jmenuje po jejím zakladateli a další pokračovatelé převezmou jeho jméno spolu s římskou číslicí, tj. kolikátí jsou v pořadí). S liniemi v pravém slova smyslu se nejčastěji setkáte u koní a u skotu. V chovu psů se setkáte častěji s mnohem méně početnými rodinami (ty jsou po feně – matce). S rodinami se u běžných chovatelů psů můžete setkat celkem běžně. Zato linie v pravém slova smyslu, které by přetrvaly několik desítek let, tak jak je to třeba u koní, jsou v plemenech psů vzácností (prakticky neexistují).
Ad d) přilití krve – jednorázové užití plemeníka jiného plemene do populace (například u koní lipicán Favory v Kladrubech). U psů by mohlo být příkladem využití malého münsterlandského ohaře k českým strakatým psům.
Meliorační křížení – v podstatě totéž ale ne jednorázově, vždy jednou za několik generací se udělá znova. Chceme krev v určitém procentu udržet stále, aby se nevytrácela. Příkladem jsou třeba lovecké lajky v zemích bývalého Sovětského svazu. Pro ostrost smyslů a dlouhověkost se každou sedmou generaci (dle známého sovětského kynologa Voločnikova) přilévala krev vlka.
Kombinační křížení (novoplemenné) – cílem je vytvoření nového plemene za použití dvou či více plemen současných. Snahou je spojit jednotlivé přednosti několika plemen do plemene nového (například černý teriér byl vyšlechtěn křížením plemen velký knírač×Rottweiler×erdelteriér).
Převodné křížení – na jedno plemeno, které nám vlastnostmi nevyhovuje se stále připouští jiné. Za čtyři generace se plemeno považuje za 100 % překřížené a čistokrevné.
Příklad:
P: plemeno A (100 %) × plemeno B (100 %)
F1: vznikne A (50 %) B (50 %) × znovu na to plemeno B (100 %)
F2: vznikne A (25 %) B (75 %) × znovu na to plemeno B (100 %)
F3: vznikne A (12,5 %) B (86,5 %) × znovu na to plemeno B (100 %)
F4: vznikne A (6,25 %) B (93,75 %) × znovu na to plemeno B (100 %)
2) Metody plemenitby využívající neaditivní složky genotypu (využívá se zde tzv. efektů křížení, hlavně heterozního efektu). Těmto metodám se laicky říká „křížení“.
a) Metody užitkového křížení bez selekce na kombinační návaznost
– jednoduché užitkové křížení bez dalšího použití kříženců v chovu
– střídavé a rotační křížení, v podstatě je to podobné
– mezidruhové křížení
b) Metody plemenitby využívající účinku heteroze se selekcí na kombinační návaznost
– křížení chovných linií
– křížení příbuzensky plemeněných linií
– opakované selekce na kombinační návaznost (reciproká rekurentní selekce)
Opět bližší vysvětlení pojmů:
Ad a) Jednoduché užitkové křížení – provádí se za účelem získání finálního hybrida (křížence), který se již dál nebude rozmnožovat, protože by se jeho „lepší vlastnosti“ – heterozní efekt – v dalších generacích již neprojevovaly nebo by byly slabé. Kde se tito kříženci využívají nejvíc? Hlavně ke zvýšení masné užitkovosti u prasat, drůbeže a králíků. U koní je to pak honební kůň „hunter“, kříženec veliké chladnokrevné klisny a anglického plnokrevníka. Má větší a hrubší formát i odolnost a vytrvalost než plnokrevník. U psů se s ním setkáte u psů saňových (kvůli rychlosti a odolnosti) a u slepeckých vodicích retrívrů. Záměrně se tam kříží Labrador a Zlatý retrívr. Kříženec F1 nese lepší vlastnosti obou. Na křížencích se dále nikdy nechová, kastrují se. Kladný heterózní efekt by se u F2 již neprojevoval nebo by byl výrazně snížen. Proto musíme stále držet a šlechtit výchozí čistokrevné rodičovské populace. Střídavé a rotační křížení je v podstatě analogické. Provádí se třeba u evropských saňových psů – užitkoví kříženci s určitým podílem ohaře, Pointera a chrta (Greyhounda).
Mezidruhové křížení – bastardace (mezidruhový kříženec = bastard)
– lze provádět jen mezi druhy, které stojí fylogeneticky nejblíže.
Meziplemenný kříženec se správně nazývá hybrid (meziplemenné křížení = hybridizace). Je normálně bez problémů plodný i ve všech dalších generacích.
Ad b) Meziliniová plemenitba – chovné linie se kříží mezi sebou. Křížení příbuzensky plemenných linií (křížení inbreedních linií) – u psů mě napadá jen příklad od chovatelů amerických pitbulteriérů. Záměrně vytvářejí inbreední linie (jsou v nich jedinci s velikým stupněm homozygotnosti). Jedna linie má tímto například geneticky fixovány skvělé vlastnosti pro rychlost a pohyb zádi, druhá linie je pomalejší, ale vyniká zase extrémní odolností a houževnatostí. Pro sportovní účely se používají nikoli jedinci těchto linií ale finální produkt, který vznikne jejich zkřížením. Nese totiž vynikající vlastnosti obou – rychlost i houževnatost. Opakovaná selekce na kombinační návaznost – běžně se dělá u prasat, u psů mě příklad nenapadá.
