Náš boj s rakovinou
Že má Matýsek nesestouplé varle jsme zjistili, když byl pejskovi asi jeden rok (byl to můj první pes, neměla jsem tehdy ještě moc zkušeností) a bylo již pozdě tento problém léčit hormonálně. Operace se nám pro naši nedostatečnou informovanost zdála zbytečná, proto jsme to více nijak neřešili. Kdybychom dříve věděli, jak vysoké je riziko vzniku nádoru v pokročilém věku psa, neprodleně bychom jej nechali operovat. Jak jsem se dozvěděla, rakovinné bujení je v těchto případech tak časté, protože nesestouplé varle je v těle vystaveno vyšší teplotě, než na jakou je uzpůsobeno.
Matýsek je na svůj věk ve velice dobré kondici, stále hravý a především náš velký přítel, proto jsme byli připraveni udělat cokoli pro jeho uzdravení. S veterinářem jsme se dohodli, že operace bude co nejdříve. Pejskovi byla odebrána krev pro předoperační vyšetření a bylo mu ještě jednou uděláno sono.
Pak přišel onen osudný den … Matýska jsme přivezli na veterinu, kde jsem počkala, až dostane od pana doktora zklidňující injekci, dala mu pusinku na hlavičku a odcházela se slzami v očích. Uvědomovala jsem si, že operace se vždy nemusí povést a já můžu o svého čtyřnohého přítele přijít. Mates dostal inhalační anestezii, kterou již v dnešní době považuje většina veterinářů při operacích za standard.
Za necelé dvě hodiny jsme si přišli pacienta vyzvednout a podle tónu hlasu doktora a sestřičky, kteří ho ještě za přivřenými dveřmi zašívali, jsme poznali, že vše dobře dopadlo. Po chvíli nás již pustili dovnitř a začali Matýska probouzet. Veterinář nám ukázal vyjmuté varle, které bylo velké téměř jako tenisák a sám pan doktor byl překvapený, jak od posledního sonografického vyšetření narostlo (jednalo se o necelý týden). Pejsek před odchodem z veteriny dostal ještě injekci proti bolesti a vzniku případného zánětu a radostně se pokoušel vrtět ocáskem, že je zase s námi.
Pan veterinář nám doporučil ránu nijak nepřevazovat, aby větrala, a pouze ji případně omývat řepíkem, který má hojivé a protizánětlivé účinky. Matýsek si ale ránu začal brzy olizovat a vrchní stehy začaly povolovat. Rána se brzy trochu rozjela a my ji začali omývat třikrát denně řepíkem, jedenkrát denně poťukávat ředěným hypermanganem (granuluje mokvání) a brzy i obvazovat, aby se na ni pejsek nedostal. Naše péče byla znát a rána se rychle hojila.
Deset dní po operaci dostal Matýsek nového kamaráda – devítitýdenní štěňátko jorkšírského teriéra, pro které jsme si kvůli Matesově rekonvalescenci jeli o týden později, než bylo původně domluveno. Po našich zkušenostech byla samozřejmě jedna z prvních věcí, kterou jsme na štěněti zkontrolovali, varlátka. Matýsek viděl v Alfíkovi konkurenci a nechtěl se s ním nejdříve kamarádit, vrčel na něj a snažil se s ním nepotkávat. Vzhledem k velikosti našeho bytu a zvědavosti malého štěněte byla však jejich setkání nevyhnutelná. Matýsek však po pěti dnech změnil názor a začal si s Alfíkem hrát. Zpočátku jsme přemýšleli, jestli máme zasahovat do jejich vzájemného hašteření, protože Alfíček je zdravě sebevědomé štěně a Mates byl přece jen po operaci. Občas se stávalo, že malý prcek měl převahu a snažil se šéfovat našemu staršímu psovi a protože je Mates strašně hodný pes, tak mu to dlouho toleroval. Nakonec se ale rozzlobil a dal malému přiměřeně najevo, kdo je starší a silnější. Udělali jsme dobře, že jsme do jejich vyjasňování pozic ve smečce příliš nezasahovali. Jsou z nich teď velcí kamarádi, kteří svorně běhají za míčkem a přetahují se o hračky. Mates navíc vedle štěnátka omládl a začal se ještě více mazlit, protože se oba psi předhání o naši pozornost.
Dva týdny po operaci nám přišly výsledky histologie a dovedete si asi představit, jak jsme byli šťastní, když jsme se dozvěděli, že se jedná o nezhoubný nádor. Necelý měsíc po operaci už nebyla Matýskova jizva téměř vidět, byl veselý a plný života. Přejeme našemu pejskovi ještě hodně dlouhých krásných let strávených s naší rodinou.
A kdo máte pejska s podobným defektem, jako měl náš Matýsek, neváhejte a jednejte. U malých štěňat se dá tento problém léčit hormonálně a napomáhat správnému umístění varlátka masáží, u dospělých psů je nutná operace. Riziko nádoru nesestouplého varlete je u starších psů velice vysoké a většinu z nich toto onemocnění kolem desátého roku života postihne. Tento nádor prý bývá v 95 % nezhoubný, ale stále zbývá těch osudných 5 %. Navíc při pozdním objevení či řešení této nemoci může nádor narůst do obřích rozměrů a tím způsobovat psovi i jiné problémy, včetně obtíží při chůzi. Pejsky, kteří měli nesestouplé varle, nenechte krýt, protože je tento problém dědičný. Není etické rozmnožovat zvířata s dědičnými defekty.
Ještě bych se s vámi chtěla na závěr podělit o jednu zajímavost. Když jsem se dozvěděla, že je náš pes nemocný, nemohla jsem spát a téměř do rána jsem chatovala na internetu s pár skvělými lidmi. Jedna z dívek se mě zeptala, jestli jsem neměla v poslední době nějaké starosti či zdravotní problémy, protože někteří psi tak moc milují svého pána, že z něj dokážou „stáhnout“ nemoc na sebe. V jejím případě prý tomu tak bylo. Když jsem se nad jejími slovy zamyslela, uvědomila jsem si, že znám ve svém okolí více takových příběhů, kdy pes a jeho pán onemocněli stejnou nemocí, či pes onemocněl nemocí, jejíž příznaky měl i majitel, ale u majitele pejska nemoc nakonec nepropukla. O léčebné moci zvířat již bylo napsáno mnoho a také je známé, že pes dokáže vycítit rakovinu a tato jeho schopnost se začíná používat v medicíně, i když zatím pouze experimentálně. A víte, co nakonec vyšlo najevo? Moje maminka, kterou náš pes uznává jako druhou paničku a má ji moc rád, měla vážné zdravotní problémy, které jako zázrakem v době zjištění Matýskova nádoru zmizely. Byla to všechno jen náhoda nebo psi skutečně dokážou takto uzdravovat? Vzhledem k více podobným případům z našeho okolí i médií věřím v to druhé a Matýskovi děkuji za jeho nekonečnou lásku. Přeji vám i vašim pejskům hodně zdraví.
