Bez kopyt není koně: 3.díl - Co je to kopyto

Pokusím se také být co nejobjektivnější; téma kopyt je totiž velmi citlivé a setkáváme se zde s tolika různými, často až extrémistickými názory, kolik u jiné části koňského těla snad ani nenajdeme. Přesvědčení a „náboženství“ stranou, důležité je, aby kůň se pohyboval v první řadě bez bolesti a ve druhé řadě, aby byl jeho pohyb snadný a účelný – pouze to je indikátor jeho zdraví a spokojenosti! A začneme tím, co logicky bude stát na prvním místě: anatomií kopyta. Protože pokud chceme, aby kůň měl kopyta zdravá, musíme vědět, jak tento složitý orgán vypadá a jak funguje - a pak ho teprve může cíleně a hlavně správně ovlivňovat.

Co je to kopyto

Kopyto je vlastně konec jediného prstu koně se všemi jeho klouby, vazy, šlachami, nervy a cévami, obalený do tvrdého rohového pouzdra. Díky kopytu se může tak těžké zvíře pohybovat poměrně rychle po poměrně tvrdém povrchu. Zajímavé je, že právě tento konec prstu nevězí v rohovém kopytním pouzdru jeho noha v botě; následkem velkého tlaku by došlo doslova k umačkání chodidla. Částečně je podepírán chodidlem, částečně měkkým prstním polštářem a hlavně je částečně zavěšený na kopytní stěně. Důležitý je také poznatek, že rohové kopytní pouzdro je „výrobek“ kůže, takový podivný mozol. Skládá se z několika důležitých částí, které se liší svojí strukturou i funkcí:

Jednotlivé části koňského kopyta

Kolem dokola kopyto obaluje kopytní stěna. Rozlišuje se přední stěna, boční stěny, čtvrtě (zadní poloviny bočních stěn) a stěna patek. Pokud zvednete kopyto, uvidíte, že se stěna v oblasti patek stáčí podél střelu zpět dopředu; to jsou rozpěrky. Dá se říct, že stěna kopíruje tvar kopytní kosti. Pokud je „dokulata“, bude kulatá i kopytní kost, pokud je „došpičata“, bude i kopytní kost vepředu zašpičatělá, apod. Kopytní stěna by měla být asi jeden centimetr silná (čili od povrchu kopyta až po vnitřní okraj bílé čáry), nejsilnější je v přední části, směrem k patkám se ztenčuje.
Kopytní stěna roste od korunky dolů k zemi, a to rychlostí asi jeden centimetr za měsíc (v zimě pomaleji, v létě rychleji). Čili nová rohovina je u korunky, stará u země. To lze velmi dobře vidět v případě, že je stěna někde porušená, nebo když se náhle zlepší či zhorší kvalita rohoviny, nejdříve se změna ukáže pod korunkou a postupně se „posunuje“ dolů.
Stěnu tvoří velmi tvrdá a odolná rohovina, která není jednolitá. Jsou to vlastně dlouhé rohové rourky, které jdou rovnoběžně od korunky k nosnému okraji a jsou poskládané vedle sebe a stmelené mezirourkovou rohovinou. Díky této struktuře kopytní stěna výborně odolává silám působícím ze stran a shora. Čím kolměji jde stěna od korunky na zem, tím kolměji jdou na zem i rourky a stěna je odolnější vůči obrušování.
Na tmavém kopytě si při pohledu zespodu můžete všimnout výrazné bílé čáry, která „obkresluje“ chodidlo. Je tvořená vnitřní nepigmentovanou vrstvou rourkové rohoviny stěny a vrstvou lístkové rohoviny, která spojuje kopytní stěnu s kopytní kost. Představte si lístky jako 3D zip, do něhož je kopytní kost celou svojí obvodovou stěnou pověšená. Tato rohovina je poměrně křehčí a snadno vysychá, čehož si můžete všimnout především u bosých kopyt v suchém počasí.
Dolní plochu kopytní kosti kopíruje svým tvarem chodidlo. To je na zvednutém kopytě vše, co se nachází mezi stěnou a střelem; okolo střelu vlastně dělá půlměsíc (obr. 4). Protože kopytní kost je vyklenutá, má být vyklenuté i chodidlo. Je také tvořeno rourkovou rohovinou, která roste od spodní plochy kopytní kosti k zemi a je u zdravého kopyta také asi jeden centimetr silná. Pokud je terén, po kterém se kůň pohybuje, měkčí, chodidlo se nedostatečně obrušuje a často tvoří pláty „staré“ rohoviny, které se mohou dát velmi dobře uloupnout i prsty nebo kopytním háčkem. Tloušťka a klenutost chodidla bývá často hlavním faktorem, který ovlivňuje schopnost koně chodit naboso po tvrdém a/nebo nerovném povrchu.

Při pohledu zespodu rozlišujeme tzv. 

nosný okraj

. Je to celý obvod kopytní stěny kromě rozpěrek a na ni navazující oblouček chodidla, po kterém vlastně kůň chodí. Zbytek chodidla by se z tohoto okraje měl klenout nahoru jako zvon.

Kůň však nenašlapuje pouze na nosný okraj; správně by měl našlapovat i na „tlumič nárazů“, který je tvořen 

střelem a patkami

 (obr. 4). Tyto struktury vlastně odpovídají mozolcům nebo polštářkům šelem. Mají výrazně měkčí a pružnější rohovinu (také rourkovou) a hlavně mezi rohovinou a kopytní kostí se nachází vklíněný pružný vazivový prstní polštář (obr. 2). Obě tyto struktury mají být dobře vyvinuté, silné, široké, aby mohly kvalitně tlumit nárazy při každém došlápnutí kopyta na zem a tím chránit před otřesy vnitřní struktury kopyta. Mezi střelem a chodidlem se nachází postranní 

střelové rýhy

, prostřední střelová rýha pak od sebe odděluje obě patky. Tyto rýhy by neměly být příliš hluboké a úzké.

Podíváme-li se na kopyto z profilu, všimneme si jeho nejvrchnější vrstvičky, která pokrývá horní část kopytní stěny –

 glazury

 Ta odpovídá „kůžičce“ na lidském nehtu a je tvořená měkkou rohovinou, která velmi dobře saje vodu, takže ve vlhkém prostředí je „nacucaná“ a má šedavou barvu (vypadá někdy možná jako plíseň). Jejím úkolem je udržovat vlhkou korunku a tím podporovat růst kvalitní rohoviny kopytní stěny.

Jedinečnost koňského kopyta

V každém případě je třeba zdůraznit, že kopyto je živý orgán. Přestože jeho obal, kopytní rohové pouzdro, už de facto není tvořeno živými buňkami, neustále se mění a přizpůsobuje tím, že u korunky, kopytní kosti a prstního polštáře odrůstá nová rohovina přizpůsobená momentálním podmínkám. Právě v oblasti korunky, po celé stěnové i chodidlové ploše kopytní kosti i po celé ploše prstního polštáře se nachází velmi dobře prokrvená skutečně živá část kopyta – kopytní škára, jejíž vnější vrstva je tvořená rychle se množícími pokožkovými buňkami produkujícími rohovinu. Tato oblast je metabolicky velmi aktivní, rychle se přizpůsobuje novým podmínkám, ale také ji lze velmi snadno poškodit!
Neustálou tvorbou nové rohoviny se vlastně „kopyto“ vždy za určitou dobu celé vymění -kopytní stěna asi za deset až dvanáct měsíců, chodidlo a střel asi za tři měsíce. Díky své různorodé struktuře je i pevné a odolné rohové kopytní pouzdro poměrně flexibilní a schopné do jisté míry přizpůsobovat svůj tvar působícím silám (většinou těm, které vznikají při došlápnutí). A právě těchto vlastností se využívá i při „přetvarování“ nemocného nebo nevyváženého kopyta, při navykání koně chodit naboso bez podkov nebo při cíleném ovlivňování způsobu pohybu koně (například zlepšit neklouzavost kopyta, odolnost na tvrdém povrchu apod.).
Dnes jste se seznámili s jednotlivými částmi kopyta a v příští části seriálu si řekneme, jak má vlastně zdravé a plně funkční kopyto vypadat.