Ohrada pro koně
Další věcí je koně udržet v místech, kde by mu tráva měla chutnat. Měla by stačit obyčejná louka, kde by se koníček mohl v klidu pást. O tomto jsem měl poněkud optimistickou představu. Má představa vycházela z toho, že když budu mít dostatek potravy, nehnu se od stolu, dokud ji nesním. Kůň, místo toho aby zůstal u té nejlepší trávy, kterou jsem mu osobně určil, pochopil zcela špatně, že mu dávám svobodu. A běhal. A já taky … Chvíli. Já kratší. Nakonec pochopil, že je v dostatečné vzdálenosti, a začal se v klidu pást. Mé pokusy o jeho odlov pochopil jako hru na honěnou. Nazval jsem ho několika hanlivými a následně sprostými výrazy. Tomu nevěnoval žádnou pozornost. Proti nabyté svobodě neměly urážky žádný smysl. Nakonec přišel za ovsem. Oves asi bude lepší než mnou vybraná tráva. Po této příhodě jsem pochopil, že kůň bude muset být i k té nejšťavnatější trávě „připoután“.
Od chovatelů ovcí jsem odkoukal, že vezmou kolík, píchnou ho do země a ona ovce se v klidu pase kolem kolíků. Druhý způsob byl, že ovce měly klec na kolečkách a po louce si ji tlačily za lepší trávou. Druhý způsob jsem zavrhl ihned. Koně přece jen běhají rychleji než ovce, a kdyby se rozhodli s kolečkovou klecí opustit louku, byl by to problém poněkud větších rozměrů. Zbyl mi tedy kolík. Dáme tedy do země kolík, k němu řetízek a na konec připneme koníka. Ideální způsob, jednoduchý, laciný. Až na pár drobností, jako že by koníček nemohl chodit, mohl by se na kolík napíchnout, zamotat se do řetězu a nedej bože odejít v nestřeženém okamžiku někam pryč. Nechtěl jsem slyšet na tyto argumenty, ale musel jsem ustoupit.
Bylo rozhodnuto, s mým hrubým nesouhlasem, o výrobě ohrad. Objednaly se plastové kolíky, k tomu spousta bílé pásky. Kůň ji uvidí a ven nepoleze. Budou „sedět“ doma a koukat na pásku, jíst trávu a budou šťastní a silní. Argumenty, jako že na ně bude pršet nebo svítit sluníčko, jsem několikrát přeslechl. Koníkům se nová ohrada líbila. Běhali si po louce, kopali se, kousali, honili se (kakali a žrali) – byli šťastní. Postupně se rozhodli, že spasou louku skoro celou. Měl jsem z toho dobrý pocit. Nakonec ale koně začali zjišťovat, že za ohradou je tráva větší, zelenější a chutnější. Natahovali krky a nohy a začali bílou páskou procházet. Opět na řadu přišly nadávky a sprostá slova. A potom svazování potrhaných pásek, což se opakovalo asi stokrát. Po tajné kontrole ostatních koňských ohrad v okolí jsem hmatem zjistil, že nám v ohradě něco chybí. Konkrétně elektrický proud. Nákup zařízení i instalace se nakonec povedly. Když jsem se seznámil s obsahem krabice, viděl jsem v manuálu obrázky různých zvířat – od slepice až po voly. Mimo jiné tam samozřejmě byli vyobrazeni i koně. Tedy jeden. Taky mne potěšilo, že zdroj je pro několik kilometrů ohrad. Když jsem z krabice vytáhl nápis na ohradu o tom, že v ohradě je elektrický proud a hrozí riziko úrazu dokonce v několika jazycích, byl jsem nadšen. Jelikož jsem minimálně graficky zručný, nedokresloval jsem na cedulky koňskou hlavu a přes ni zkřížené koňské hnáty. Byl jsem přesvědčen, že koně to pochopí sami. Nákup elektronického zařízení jsem před nimi tajil a umně jsem ho maskoval v ptačí budce.
Konečně nadešel den, kdy jsem vše pospojoval. Před tím jsem osobně několikrát vyzkoušel sílu elektrického výboje. Přiznávám, došlo i na slzičky. Koně byli vpuštěni do ohrady. Jelikož jsou to zvířata inteligentní, čekali, až zmizím, aby mohli zmizet za páskou a pást se. Poodešel jsem kousek dál. Koně se mezitím vyběhali a začali se věnovat prostřenému stolu – louce. Jen tak mimochodem se někteří začali pohybovat směrem k ohradě. Dříve už by natahovali krky pod pásku a zkoušeli konzumovat trávu mimo jim přidělený prostor. Dneska jako by věděli, že na ně koukám, a jindy tak lákavý prostor zůstával tabu. Normálně bych to dávno vzdal, ale dnes jsem se cítil na koni já. V duchu jsem si ten okamžik přehrával několikrát. A nyní ne a ne přijít. Stál jsem několik tisíc sekund a čekal a čekal. Když první kůň (vyhlášený útěkář) dostal svou dávku elektrickým proudem, přepadl mne libý pocit dobře vykonané práce. Postupně prošli školícím impulzem všichni zájemci a došli k názoru, že budou pásku brát jako zeď.
Pásková ohrada byla pouze jednou částí louky. Druhá část byla tvořena přírodní bariérou, hustým neprostupným lesem a řekou. V odborné literatuře psali, že koně do vody dobrovolně nepolezou, tak jsem byl celkem klidný (na základce vždycky tvrdili, že co je psáno, to je dáno, včetně poznámek v žákovské knížce). Jednou se ale koníci najednou ztratili. Dobrovolně přešli řeku a pokusili se odejít na sídliště. Přešli přes řeku, zjevně nečetli kapitolu, že do vody dobrovolně nepolezou. Naštěstí zafungoval trik s ovsem. Povedlo se je pochytat a povracet domů. Bylo rozhodnuto, že když koně nezastaví proud vodní, bude to muset udělat ten elektrický. Fungovalo to. Spokojenost.
Po nějaké době, kdy trochu pršelo, trochu sněžilo, trochu foukalo, se páska natáhla. Nevěnoval jsem tomu pozornost. To se náhle změnilo až tehdy, když jsem potkal koně na dvoře. Samozřejmě ve mně poznal člověka, který je trápil elektrickým vodičem, a rozhodl se nenechat polapit. Odnesla to zahrada, kterou důkladně procválal v několika na sobě nezávislých směrech. Musel jsem být na něho milý, aby se vůbec nechal vrátit do svého boxu. V myšlenkách jsem tu běhavou bestii nazýval nepublikovatelnými výrazy a z úst mi vycházelo něco ve stylu „To je ale hodný koníček, pojď na ovísek“. To, co si skutečně myslím, jsem mu řekl, až když jsem ho měl na vodítku. Myslím, že to pochopil, ale nic si z toho nedělal. Po destrukci zahrady jsem začal analyzovat, jak ta svině mohla za mnou přijít. Volám do ČEZu, zdali nebyl výpadek v síti, nebo jestli německy mluvící národ blokováním silnice neodpojil Temelín. Bylo mi řečeno, že chyba musí být na mé straně. Rozhodl jsem se tedy zkontrolovat ohradu. Šel jsem na to vědecky. Dráty vysokého napětí jsou pořád na svém místě, kolem žádný občan s pilkou na železo neprocházel ani nevisel na drátech. Navíc si dráty spokojeně bzučely. V domě se rovněž svítilo (zase nezhasla v lednici). Zásuvka, ve které byl zapnut zdroj, je rovněž funkční. Nezbylo nic jiného než vyzkoušet, zdali ohradou protéká dostatek elektronů. Zkoušečka vydržela pouze několik měření a poté už prostě neměřila. (Záručák ztracený a poštovné větší než cena zkoušečky.) Musel jsem tedy použít sebe. S velkou nedůvěrou a pocitem jako Rambo ve druhém díle, kdy přes něj procházel proud celé vietnamské vesnice, jsem vzal do ruky pásku elektrického ohradníku. Čekal jsem, že se ze mne bude dýmit jako z trestance na oblíbeném křesle. Nic, necítím zápach páleného masa. Pouze v ruce mě trošičku šimralo. Stiskl jsem pevněji a šimrání trošku zesílilo. Každou vteřinu mi proběhl rukou impulz. Kdybych nestál v blátě, považoval bych se za izolovaného díky gumovým podrážkám. Ale tuto možnost jsem nakonec vyloučil. Čím dál od zdroje byly impulzy slabší a slabší. Nakonec pramen energie ustal úplně.
Měl jsem o čem přemýšlet. Večer místo dívání na televizi jsem koukal na strop a hlavou se mi honili utíkající koně. Zadupali všechny myšlenky na televizní zábavu. Rovněž mi hlavou proběhla i podupaná zahrada a znehodnocené plodiny. (Návrh na to, že bychom mohli s dětmi odlívat stopy kopýtek, nebyl přijat velícím domácnosti.)
Nakonec došlo k testování ohrady. Zajímavé bylo, že i kočeny, co se starají o koníky, přestaly reklamovat úrazy způsobené elektrickým proudem (prý už delší dobu). Opravil jsem tedy kousky ohrady, kde jsem měl pocit, že nedochází ke správnému proudění energie. Nová (podstatně dražší) zkoušečka v okolí zdroje hlásila dvě rozsvícené žárovky z osmi (domnívám se, že těch osm je na ohradu pro slony), u kterých bylo napsáno číslo se sadou nul. Když ukazatel vyhodil takové vysoké hodnoty, měl jsem pocit, že mám ohradu jako z Jurského parku. Dále jsem pozoroval po setmění zajímavý efekt. Z drátu sršely blesky. Takové malé, asi jeden milimetr dlouhé. Dokonce i když páska spadla na zem, jiskřilo to. Dobrá práce, zasloužím si večeři. Z jiskření a práskání jsem měl největší radost.
Samozřejmě jsem zjistil, že všechno pozitivní je k něčemu špatné. Jiskřičky časem propálily bílou pásku a poté i ten tenounký dráteček. Přerušila se dodávka elektrické energie do zbytku ohrady. Jiskřičky byly v každém spoji poblíž zdroje. Začal jsem je nenávidět. Taky jsem zjistil, že od každého spoje jde menší a menší proud dál do ohrady. Hlášky o tom, jak je bílá páska super, a to, jak jednoduše jde spojovat, když se protrhne, jsem považoval zpočátku za žert. Nyní už ve mně probouzejí vztek. Pásku nemám rád. Elektrický proud vede blbě, spoje nejsou nikdy tak dobré, aby vedly všechnu energii dál, a navíc si dovolují ještě jiskřit a prskat.
Jak zabezpečit, aby zvířata zůstávala na místě, kde mají být? Kde mají všechno, co musí milovat, ale přesto se jim tam nelíbí? Jako první řešení mne napadlo odcizit část blízkého vedení (20 000 V) a natáhnout z něho ohradu jako drát. Ani nevím, proč jsem to nerealizoval (asi to bylo zakázáno).
Inspiraci jsem nakonec našel v zoo. Místo abych koukal na lvy, tygry a medvědy, sledoval jsem kozy (mají kolem sebe betonovou zeď, to by vyšlo draho), žirafy (realizace vodního příkopu mi rovněž přišla poněkud nákladná), lamy (zakopávat koně pod úroveň terénu?), opice (byly za sklem) a pávy (lítají si tam volně). Trošku jsem žasl nad zvolenými řešeními zahrady, ale nakonec mě zachránili velbloudi a ovce. Kolem jejich výběhu byl natažen drát. Drát byl otestován jedním z dětí a podle jeho výrazu (a zvukového doprovodu) byl zjevně pod napětím.
Hned druhý den jsem byl nakoupil 600 metrů ocelového lanka ve třech klubkách a rozhodl jsem se, že ho napojím mezi bílé pásky. První klubko jsem rozmotal a práce mi šla krásně od ruky. Najednou se mi to trošku zamotalo. Logicky jsem situaci vyhodnotil, že když se mi zamotala jedna strana na začátku, tak když potáhnu na druhém konci, tak to přece povolí a krásně se to rozmotá. Od myšlenky bylo k činu asi jednu vteřinu. Odmotal jsem deset metrů lanka a vidím, že mám zamotáno. Po okouknutí situace jsem zjistil, že mám deset metrů natáhnutého drátu, pak část zamotaná v klubku a dalších rovných deset metrů. Na kalkulačce jsem po několika složitých výpočtech zjistil, že mám zamotaných 180 metrů drátu. Rozmotám ho tedy. Vyhodnotil jsem sebe jako odborníka na rozmotávání drátů. Po několika hodinách rozmotávání jsem byl ochoten snášet výčitky, že koně běhají po zahradě, nahánět je na sídlištích, a to i několik hodin v kuse, uvažoval jsem o přestěhování se do bytu 0+kk někde v laciné ubytovně plné neabstinujících zahraničních dělníků. Rozmotávání drátu trvalo asi pět minut a šest hodin. Byly použity kleště a drát byl náležitě pokrácen na spoustu kratších kusů. Na dotaz, co jsem tam celou tu dobu dělal, jsem reagoval poněkud podrážděně. Za toto se omlouvám ještě jednou, v tu chvíli jsem měl k 0+kk asi nejblíže, i když už jsem tam zase nechtěl. Na obvod ohrady padlo celkem 500 metrů drátu. Zjistil jsem, že ve dvou je natažení méně složité. Ale i tak došlo k zajímavé situaci, když mi bylo nejdražší přítulkou oznámeno, že se jí to trošku zamotalo. V tu chvíli jsem na svém mobilním telefonu konzultoval s pracovnicí linky 155 svůj aktuální zdravotní stav. Přivolaná rychlá záchranná služba zjistila, že srdce mám, bije, a infarkt vyloučila. Návrh na dlouhodobou hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Opavě jsem odmítl s žádostí o několik injekcí na uklidnění. Řekl bych, že dobrá investice devadesáti korun se vyplatila, přítelkyně přežila a já nemusím 0+kk sdílet s několika dalšími vězni.
Nakonec po připojení zdroje ke drátu jsem měřákem proměřil hodnotu proudu. Malý kluk ve mně zaječel štěstím (v originále malý synek ve mně zaryčel štěstím – Ostravák Ostravski). Na měřáku se rozsvítily hodnoty pro mne dosud nevídané. Svítily tam skoro všechny kontrolky. Měl jsem super pocit (i díky morfinu ze záchranky). Něco tak krásného jsem neviděl od té doby, co Hašek hodil do obličeje jinému hráči hokejku (Nagano po skončení finále). Můj pocit blaha byl umocněn a násoben faktem, že tyto hodnoty byly po celé délce ohrady! Ještě teď, když si na to vzpomenu, mám příjemné pocity. Snad to není úchylka.
První, kdo poznal sílu nové ohrady, bylo hříbě, které se pasovalo do pozice notorického zdrhače – sousedem označováno za skipiho. Síla výboje ho zjevně překvapila. Rozběhlo se a v trysku oběhlo několik koleček. V místě, kde bylo zasaženo proudem, vykopávalo směrem k ohradě. Nádherný pohled, na to bych se mohl dívat pořád … (Už mně to přestalo bavit.)
Koníkové jsou nyní v ohradě a jsou spokojení na trávě, která je podle mne pro ně to nejlepší. Zase je mám rád.
