Peruánský deník I.
Amazonský deštný les byl až do této doby pro nás něco magického, nedosažitelného. Tajný dětský sen. Nikdy bychom si nepomysleli, že se sem podíváme, a dokonce hned dvakrát za sebou. Pro milovníka přírody nemůže být nic krásnějšího a pro chovatele papoušků je peruánský deštný prales tím nejlepším místem k poznávání biotopu chovaných druhů. A tak bylo rozhodnuto; svěřili jsme se do péče našeho kamaráda Pepy, který má malou cestovku v Uherském Hradišti a zároveň je obdivovatelem a chovatelem papoušků. A tak pod vedením zkušeného Pepy vyrážíme spolu s dalšími nadšenci na naši první dobrodružnou cestu …
Na cestě
úterý 16. 10. 2007
Tak jsme konečně na cestě. Včera bylo ještě balení a zabezpečování dětí a zvířat. Také trošku cestovní horečka. Měli jsme ji oba. Nervozita, žaludeční problémy …
Ráno nás kamarád Martin odvezl do Prahy na Florenc. Tady se seznamujeme s Aničkou, Romanem, Vaškem, Magdou (lékařka výpravy) a manželi Šarátkovými. Dále cestujeme se „Student Agency“ do Brna, tady přistupují ostatní účastníci naší výpravy Pepa (náš hlavní průvodce), Hanka a Pavel. Jedeme do Vídně a odtud letíme do Madridu. Čekání si zkracujeme popíjením whisky, alespoň se před letem trochu uvolníme. Letíme s Iberií, a co je na této společnosti pozitivní, dodržuje přesně čas odletu. Co je negativní, nepodává pasažérům žádné občerstvení. Všechno si můžeme draze koupit. Třeba vodu 0,33 l za 1,5 eur, zacházíme s ní jako se šafránem. Baštíme svoje rohlíčky s uherákem, ať si ty předražený bagety snědí sami. Madrid. Čekáme na zavazadla a je nám podezřelé, že sami. Po půlhodině Pepa zjišťuje, že batohy dostaneme až v Limě. Mne s Ládíkem to moc nezaskočilo, máme v příručních zavazadlech věci na převlečení, toaletní potřeby a nějaké léky. To ostatní jsou na tom hůř. Z letiště nás taxi odváží do hotelu Diana. Pokojíky jsou příjemné a všichni spíme jak zabití až do devíti.
Z Madridu do Limy
středa 17. 10. 2007
Snídaně v podobě švédských stolů nám udělá radost. Příjemně si nacpáváme bříška. Po snídani opět cestujeme na letiště, abychom se odtud vydali na nejdelší let naší cesty, do Limy. Madridské letiště je ohromná, rozlehlá stavba, po které se cestuje k jednotlivým odletům metrem. Tady plně chápu, proč musí být člověk dvě hodiny před odletem na odbavení. Při odbavení mi zabavili vodu, ale podařilo se nám pronést lahev whisky. Upřímně já osobně bych to brala spíš obráceně. Mám obavy, jak vydržím 12 hodinovou cestu bez vody, odkázaná pouze na palubní personál. Proto ještě v bezcelní zóně před nástupem do letadla nakupujeme zásobu vody, hlavně pro můj klid, a již nastupujeme do ohromného airbusu. Celý start sledujeme na obrazovce díky kamerce, která je zavěšena někde zvenku na letadle. To je opravdu zážitek, protože sedíme daleko od okýnek. Necelé dvě hodiny po startu dostáváme oběd a pak po zbytek letu funguje samoobsluha. To znamená, že si podle chuti chodíme k letuškám pro kávu, čaj, jiné nápoje a něco na zub. S Ládíkem máme celou cestu až euforickou radost. Smějeme se každé hlouposti. Je to způsobeno tím, že už opravdu brzy uvidíme prales a že navštívíme místa, o kterých jsme doposud jen snili. Splnění snu je na dosah. Před přistáním dostaneme ještě večeři a musíme vyplnit imigrační dotazník (proč sem cestujeme, jak dlouho se zdržíme a kolik máme s sebou peněz …). Bez toho by nás, jak se později dovídáme, ani nepustili z letiště. Pepa nás upozorňuje, že útržek z tohoto dotazníku si musíme uschovat na celou dobu pobytu tady v Peru. A je pravda, že všude v hotelích ho po nás chtějí. Z letiště cestujeme opět taxíky do hotelu, kde všichni okamžitě ulehneme, protože ráno odlétáme do Cuzca (hlavního města Inků) a musíme vstávat už ve 2:40 hod.
(Pokračování příště)
