Canicross a spol. – díl 11.
Nedávno jsem dostal od jednoho ze čtenářů e-mail s dotazem přibližně následujícího textu: „Mnohokrát jsem četl o běžecké euforii. Trénuji podle vašeho seriálu se svým retrívrem Ronym od ledna a stále čekám, kdy se euforie dostaví … Dostaví se vůbec?“ Pokud jsme u canicrossu vytrvali a pilně trénujeme, naše kondice se nepochybně zlepšila a zdokonalila se i souhra s našimi čtyřnohými kamarády. Možná, že někteří z nás již zažili a zažívají stav takzvané „běžecké euforie“ … Co však si má pod tajemným pojmem představit nezasvěcený?
„Vůli lze trénovat stejně jako svaly.
Dále ji lze vystupňovat nadšením pro věc.“
Reinhold Messner: Vyznání dobrodruha
Povolená droga
Běžecká euforie je jistý stav opojení, který se dostavuje při dobré trénovanosti při déletrvajícím rytmickém běhu v přírodním prostředí s estetickými sceneriemi. Svalová radost se promítá do psychického stavu blaženosti. Začátečníci se často táží, zda má lékařská věda pro stav „běžecké euforie“ nějaké vědecké zdůvodnění. Komu tento dotaz směřovat …? Jistě muži z nejpovolanějších – – MUDr. Karlu Daňkovi (narodil se r. 1928 v Brně, ale celý svůj život spojil s Vysočinou), který se problematikou vytrvalostního běhu, kondiční vytrvalostní chůze a běhu na lyžích zabýval po celý svůj plodný život. „Je obtížné paušálně charakterizovat vjemy vznikající vnímáním útrobního dění v těle zdravého člověka – činností srdce, plic, nadledvinek a dalších orgánů při submaximálním zatížení. Jeden světově proslulý klinik definoval zdraví jako tichost orgánů. Zdravé orgány těla se prostě nehlásí našemu vědomí: plní svoje funkce bez sebemenšího vzruchu. Soudí se však, že zvýšená činnost nadledvinek (jak dřeně, tak i kůry), která je nutná pro namáhavější vytrvalostní výkon, dokáže v mozku vyvolat stavy projevující se subjektivním sklonem k euforii. Jsou-li při déletrvajícím vytrvalostním běhu či pochodu nadledvinky stále podněcovány k tomu, aby dodávaly do krve noradrenalin (nutný pro mobilizaci cukru a mastných kyselin pro rozběhnutí tepu a udržení krevního tlaku), je to vlastně, jako bychom každým krokem dostávali minimální dávku euforizující dopinkové látky (např. efedrinu či fenmetrazinu), ovšem s tím rozdílem, že tato přirozená euforie je ve své podstatě zdravotně nezávadná a morálně opodstatněná, kdežto uměle vyvolaná euforie je biologicky neúčelná, zdravotně škodlivá a morálně zavrženíhodná.“
Stojí to za to
Každý jogger, každičký „štrekař“ a každý ultramaratonec se bude dušovat a potvrdí vám, že běžecké opojení, běžecká euforie, závrať z endorfinů stojí za tu kapku (či moře) vůle, vytrvalosti, sebeodříkání a za litry potu prolité při trénincích i za prádelní koše plné propocených triček. Běžci, který zažívá slastné opojení pohybem, se mění hierarchie hodnot. Malichernůstky se stanou skutečnými malichernostmi, bezcennou veteší, o kterou není nutno zavadit ani zbloudilou myšlenkou. Sebevědomí dostává mocná křídla, překážky a starosti se zmenšují a jejich překonávání je náhle snadnější. Běžcova mysl se soustředí na podstatné. Člověk si uvědomuje vlastní schopnosti, vlastní důstojnost, vlastní odolnou osobnost vzdorující živlům i protivenstvím … Řečištěm tepen, žil a cév proudí s divokou krví pevná vůle, optimismus a důvěra ve vlastní síly. Je to snad málo? Tyto pocity je ovšem možno zažít až v pokročilejším stupni tréninku, když jsme se zbavili „dětských běžeckých nemocí“. A především – je možno je zažít až při delším vytrvalostním běhu čili běhu, jehož délka přesáhne alespoň jednu hodinu. Při kratších bězích se kýžené „běžecké euforie“ patrně nedočkáte nikdy …
Proslulý běžecký praktik Emil Dostál vysvětluje a nabádá: „Nečekejme po krátké době zázraky. Co jsme celý život ztráceli, nemůžeme získat za několik týdnů nebo měsíců. Tréninkový efekt běhu je jednorázový, ale zejména kumulativní, krátkodobý a dlouhodobý. Hlavní účinek běhu se projeví až asi po 6 měsících. Ani pak však nesmíme spát na vavřínech. Nesmíme se vrátit ke starým návykům, ke starému pohodlí, ke starým slabostem a slabůstkám, drobným či větším neřestem a násilí na životosprávě. Jinak by naše práce byla marná. Začneme-li jednou, nikdy si již nesmíme říci ,stačí'. Musíme stále pokračovat. Když přestaneme, půjdeme zpět.“
Něco pro „narcisty“
Jedna čtenářka mi poslala dotaz: „Vylepší mi canicross postavu? Abych se netrápila marně …“ O přednostech, výhodách a devízách běhu jsme si již mnohé pověděli, nyní tedy douška (bez ironie) pro „narcisty“: běh zlepšuje váš osobní vzhled - působí velmi účinně na látkovou přeměnu, spaluje přebytečný tuk, zbavuje tělo nežádoucích tukových polštářů (i oněch obávaných „michelinů“) a snižuje tělesnou váhu. Rovněž snižuje obsah cholesterolu v krvi a působí proti ateroskleróze. Zpevňuje lýtkové, stehenní a hýžďové svalstvo, posiluje břišní lis a tonizuje veškeré svalstvo. Vytrvejte a pohleďte do zrcadla: bude to radostný pohled!
Pozor na klouby „těžkých vah“
„Kdo chceš hýbat světem, hni sám sebou.“
Sokrates
Další z mailů narazil na další problém: „Mám dost nadváhu, ale canicross mě nadchl. Bohužel mám trápení s klouby. Asi dělám chyby…“ Problémem běžců s nadváhou, kteří nemají dostatečnou kondici a posílené svalstvo, je, že nejsou s to udržet nosné klouby – kolena, kyčle a kotníky – ve správném postavení. Některým se to nedaří od samého počátku tréninku, jiným až s nástupem určité únavy. V důsledku toho nastupují technické chyby (a samozřejmě roste námaha a snižuje se hodnota tréninku). Hlavním problémem (a nebezpečím) především je, že při nesprávné technice běhu zákonitě dochází k nežádoucímu přetěžování pohybového aparátu (ohroženy jsou především kolenní klouby a Achillovy šlachy). Trénovaný běžec (s optimální váhou) aktivně kontroluje své odrazy i dokroky (jinými slovy aktivně tlumí síly, které působí při dopadu nohou na terén). Co z toho plyne? Běžci s nadváhou musí při tréninku postupovat zvolna (raději méně než více; zato co nejčastěji). Při pomalém tempu budou moci lépe kontrolovat správnou techniku běhu. Samozřejmě je dobré se nadváhy postupně zbavovat. (Žádné drastické diety! Zdravá výživa a pohyb dělají zázraky. Kromě běhu je dobré zařadit i doplňkové sporty; nezapomínejte na plavání!) A především: věnujte maximální pozornost výběru běžecké obuvi s co nejvyšším tlumicím efektem (ve specializovaných prodejnách vám poučení prodavači rádi poradí). Emil Dostál ve své knize – Běh pro zdraví – varuje: „Obézní lidé vykonávají stejnou práci s větší námahou. Nosí vlastně neustále s sebou jakoby batoh. Jestliže člověk zvýší svou váhu o 40 kg, znamená to např., že srdce musí trvale zvýšit svou činnost o 50–60 %. Jeho oběhový systém je pak trvale přetěžován. Dostavuje se pocit trvalé únavy a odpadá chuť k pohybu.“
Dráha, nebo les?!
Následující e-mail je trochu z jiného soudku: „Kde získám rychleji kondici – na dráze, nebo na lesních cestách?“ To je slovo do pranice … Pokud chcete trénovat se psem v terénu a sobě ještě přidat tréninky na dráze – nic proti tomu. Náš vynikající canicrossař – veterán Rudolf Homolka dokonce trénuje canicross na dráze se svým psem. Z vlastní zkušenosti se však domnívám, že to psa na dráze příliš nebaví: neustálé kroužení po dráze trošku otupuje jeho kreativitu. Pro posouzení výhod běhu v terénu raději předám slovo svému kamarádovi, vynikajícímu ultramaratonci a vyhledávanému trenérovi Miloši Škorpilovi. „Přespolní běhy nebo chcete-li cross country jsou výborným tréninkovým prostředkem i úžasnou formou závodů,“ tvrdí Miloš Škorpil. „V ,přespolácích' se naučíte střídání tempa i technice běhu, získáte sílu a odolnost. Běhat závody v terénu je snad nejlepší způsob tréninku. Bohužel kolem měst dobrých terénů ubývá a jsme i zhýčkanější. Raději běžíme po pevné, rovné cestě, než abychom se plahočili někde v oraništi nebo se prodírali lesem. Je to možná i tím, že více běhají lidé z měst než z vesnice nebo maloměst, kde je přece jen do přírody blíž. Když nemáte možnost běhat přímo v terénu, zkuste ve svém okolí najít alespoň takový profil, kde budete moci běhat do kopce, z kopce, do schodů. Jezdíte-li metrem, tak místo abyste se nechali schody vyvážet nahoru, si v rámci tréninku schody, byť jedoucí, vycházejte. Ono než vylezete třeba na Muzeum nebo na Můstek, zjistíte, že byť to byla slabá minutka výkonu, stála za to.“ V kapitole o různých formách běžeckého tréninku jsme se zmiňovali o fartleku (hře s běžeckou rychlostí, respektive s jejím střídáním, ve volné přírodě). I fartlek Miloš Škorpil doporučuje a „vychvaluje“: „Fartlek je změna ve vašem tréninkovém stereotypu. Žádná tréninková forma není tak mnohostranná jako tato. Není to vlastně nic jiného než intervalový trénink, ale přece jenom je něčím zvláštní. Onou zvláštností je, že tato tréninková forma se neorientuje na pevně dané úseky, ale nechává běžci maximální svobodu. Při fartleku vstupuje na jeviště vašeho tréninku krajina, její variabilita – rovina, kopce, silnice, les, to vše můžete využít ke své běžecké hře. Žádný z výše uvedených povrchů či profilů není z této hry předem vyloučen, záleží skutečně jen na vás, který vás v ten či onen den osloví, nebo co si váš trenér usmyslí, že potřebujete natrénovat.“ Jen doplním, že při canicrossu bývá nejčastěji každý(á) běžec (běžkyně) sám(a) sobě trenérem.
Lék na svalovou horečku
Začátečníci dobře vědí, o čem je řeč. V jednom e-mailu se mne čtenář ptá, zda je na svalovou horečku nějaký lék. Především trénink – svaly je třeba posílit a přizpůsobit zvýšenému zatížení. Nepříjemnosti svalové horečky však mohou pocítit i zkušenější běžci např. při zásadní změně tréninku nebo při intenzivní zátěži v kopcích (zejména při rychlých a dlouhých sebězích). Ulevit si od svalové horečky je možné např. takto: zabalte si nohy na čtvrthodinku do prostěradla namočeného ve studené vodě. Nepříjemné bolesti se tak rychle zbavíte.
Rada moudrého Francouze
Geniální a sarkastický François de la Rochefoucauld, tvůrce mnoha moudrých aforismů, v jednom z nich tvrdí: „Nepřekonatelné překážky si mnohdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle.“ Nenaplňme ho …
