Bez kopyt není koně: 4.díl - Jak poznáte korektní, zdravé a funkční kopyto
Až se budeme bavit o různých zdravotních problémech koní spojených s jejich kopyty, často budu uvádět v rámci prevence i léčby, že se mají udržovat nebo navrátit do tzv. funkčního stavu, že mají být vyvážená. Co to ale znamená? Copak se dá nějak charakterizovat „správné“ kopyto, když koně jsou tak různí a logicky stejně různá musí být i jejich kopyta?
Zdravé vs. "nemocné" kopyto
No, není to snadné nějak obecně shrnout. Tvar kopyta je totiž určen mnoha faktory, z nichž některé jsou pravděpodobně méně důležité než jiné. Každý kopytář či podkovář vám asi bude ohledně „správného“ tvaru kopyt říkat něco jiného, budou se rozcházet v detailech – z nichž některé mohou být velmi podstatné. Přesto existují určitá pravidla, kterých se většina z nich drží a která se jednoduše a prostě v praxi osvědčila. Jak? Zkusme si shrnout, co odlišuje koně s funkčními a zdravými kopyty od koně s kopyty nemocnými či nefunkčními. Kůň s funkčními zdravými kopyty
– chodí bezbolestně a bez nepohody (= bez kulhání, pravidelně, prostorně, uvolněně) po jakémkoli povrchu, měkkém, tvrdém i mírně nerovném, samozřejmě vyjma extrémů (je jasné, že ani nejzdravější kůň se neponese drezurními chody například po kamenité cestě), Nepřítomnost kulhání či nepravidelnosti chodů a uvolněný a prostorný pohyb jsou asi nejspolehlivějšími ukazateli toho, že koně nic nebolí, nic mu nevadí, tedy ani kopyta,
– na normálním povrchu (písek, pružná tráva či hlína) je schopen dlouhá léta podávat požadované výkony bez vzniku zdravotních problémů souvisejících s kopyty (viz další bod),
– netrpí žádnou nemocí postihující kopyta či související s kopyty (o těchto nemocech se budeme bavit v tomto seriálu, jako příklad však zde uvedu otlaky, praskliny, hnilobu střelky, separaci kopytní stěny, záněty a/nebo artrózy především dolních kloubů končetin, kostnatění kopytních chrupavek, podotrochlóza, schvácení kopyt a samozřejmě celá řada dalších zdravotních problémů, včetně bolesti hřbetu související s nestejnou délkou končetin, nestejnou velikostí kopyt nebo jejich nerovnoměrností).
Koně s funkčními kopyty proto většinou není nutné kovat, pokud nevykonává nějakou práci, při níž mohou být podkovy nápomocné či nepostradatelné (například omezení klouzání v dostizích, parkúrech, military nebo i při stahování dřeva v lese, zvýšené tlumení nárazů při dlouhodobé práci na asfaltu, podpora určitých cviků – sliding stop ve westernu, apod.). Většinou nepotřebují podkovy ani koně soutěžící na nižších stupních výše uvedených disciplín – pokud mají tedy skutečně kvalitní kopyta a je jim vybírán odpovídající povrch. Vyjmenujme si několik bodů, kterými jsou charakterizována kopyta koní, splňující výše zmíněné podmínky. Jinými slovy: pokud budou kopyta vašeho koně ve všech bodech odpovídat uvedeným vlastnostem, bude se jednat o kopyta odolná a funkční a tedy o koně, který díky nim může chodit spokojeně po různých površích a vykonávat přitom práci, kterou po něm chcete. S nejvyšší pravděpodobností ho v kopytech nic nebolí, netlačí a necítí se jimi být omezen. Taková kopyta jsou téměř ideální. Samozřejmě skutečnost je často jiná a je běžné, že se v praxi kopyta koní v jednom či více bodech od tohoto ideálu odchylují. Ani to nemusí být žádná tragédie. Dá se však říct, že v čím více bodech a v čím větší míře se bude posuzované kopyto od tohoto „ideálu“ vzdalovat, tím je větší šance, že není funkční a že je dokonce nemocné, zdrojem kulhání, bolesti, nebo nepohodlí koně. A samozřejmě jsou to body, kterých je dobré se držet i v případě, že si sami upravujete kopyta – jejich dodržováním nebo snahou se jim postupně přiblížit se minimalizuje šance, že byste něco dělali vyloženě spatně.
Základní znaky funkčního kopyta
Začněme pohledem z boku, a to nejen na kopyto, ale i na celý prst, čili na spěnku plus kopyto:
1. Osa kopyta by měla odpovídat ose spěnky, čili celý prst má být v přímce, nezalomený (obr. 1) a u předních končetin by měl se zemí svírat úhel asi 45 až 50°, u zadní končetiny asi 50 až 55°.
Protože pouze nezalomená osa celého prstu v určitém úhlu dokáže optimálně odpružit končetinu při nárazu. Příliš strmá spěnka a kopyto (nazývané také tupoúhlé) jsou častou příčinou „tvrdých“ nárazů a s nimi spojených zánětů a artróz dolních kloubů, podporují vznik vysokých a úzkých patek, které tlačí na zadní část kopyta a způsobují bolest a patologické změny (podotrochlóza, kostnatění kopytních chrupavek, hniloba střelky apod.). Příliš šikmá spěnka a ostroúhlé kopyto nadměrně zatěžují závěsný aparát spěnky, podporují vznik podsunutých patek a ztěžují překlopení kopyta přes špičku (opět dává vznik podotrochlóze a poškození šlach ohýbačů prstu). Často se jedná také o ploché kopyto, mnohdy jsou provázené separací kopytní stěny a vznikem laminitidy, koně s takovými kopyty hůř chodí po tvrdém a nerovném povrchu.
2. Plocha přední stěny kopyta má být rovná a rovnoběžná s osou prstu/kopyta (obr. 1). Pouze tak jsou zajištěné optimální podmínky pro pevné spojení kopytní kostí se stěnou kopyta. Jakékoli prohnutí (obr. 2), vypoukliny či nerovnoběžnost s osou prstu mluví o oslabení tohoto spojení a větší náchylnosti k nemocem kopyta či zhoršenému pohodlí při pohybu.
3. Stěna patek by měla být rovnoběžná s přední stěnou kopyt (obr. 1), přestože tento údaj se u různých autorů různí, lze ho obecně prohlásit, že tolerance odchylky je cca 10°. U některých divokých koní jsou sice vidět odchylky výrazně větší, a to na obě strany – myslete však na to, že tito koně nejsou honěni jezdcem na hřbetě „cestou necestou“. Strmější patky totiž bývají často vysoké a těsné, šikmější pak se blíží patkám podsunutým (obr. 2). Obojí ovlivní zdraví a pohodlí kopytě v této oblasti.
4. Korunka se má svažovat k patkám rovnoměrně a plynule, nemá vytvářet žádné obloučky (obr. 1, 2). I tomuto pravidlu občas kopyta divokých koní odolávají, je však třeba si uvědomit, že jakékoli obloučky korunky nahoru, především v oblasti čtvrtí, zhoršují pružnost kopytního pouzdra při došlápnutí a jsou zdrojem bolesti, nadměrných tlaků až prasklin.
Při pohledu zepředu / zezadu pak po kopytě chceme, aby
5. se pravá i levá stěna svažovala k zemi ve stejném úhlu, čili aby kopyto bylo pravo – levě symetrické. Často se stává, že pokud nejsou končetiny úplně rovné, nejde jejich zatížení v ose a je posunuté k vnitřní či vnější stěně – ta stěna pak bude strmější, méně zatížená stěna zase šikmější (obr. 3). Často pak bývá navíc prohnutá, tvoří se tzv. „sukně“ a snadno v těchto místech dojde k narušení spoje s kopytní kostí, což bývá dost bolestivé. V místě strmé stěny pak hrozí větší nebezpečí kostnatění kopytní chrupavky či vzniku podotrochlózy. Toto pravidlo do jisté míry závisí na postoji končetiny a nelze ho u končetin výrazně do „X“ či „O“ uplatňovat do puntíku – je třeba se snažit především o to, aby šikmá stěna byla co nejrovnější, a správnými úpravami lze do jisté míry její šikmost zmírnit.
6. Při pohledu zezadu mají být obě patky stejně vysoké, střel se má dotýkat země a rýha mezi patkami má tvořit jen široký plochý žlábek (obr. 4). Toto vše jsou znaky a podmínky funkčního kopytního mechanismu, který je základním předpokladem správné funkce kopyta. Nestejně vysoké patky výrazně ovlivní pohodu koně a mohou být zdrojem bolesti. Nevyvinutý střel při došlápnutí nepodpoří chodidlo a kopytní kost v jejich roztahování a mohou být zdrojem další bolesti, či dokonce zlomenin kopytní kosti! Střel by se měl dotýkat země i u podkovaného kopyta – samozřejmě lze tolerovat, když je střel nad úrovní země cca 2–3 mm, protože při zatížení končetiny se země dotkne. Hluboká rýha mezi patkami je známkou těsných patek a nefunkčního kopytního mechanismu, často spojeného s atrofovaným střelem (obr. 7). Těsné patky jsou jednou z nejčastějších příčin nadměrného tlaku, bolesti a nemocí v této části kopyta!
7. Celkově platí, že kopyto má mít hladký povrch bez kroužků, prasklin, sloupků apod. (obr. 1) Každá tato změna totiž signalizuje narušení spojení kopytní kostí se stěnou a může být (často taky je) provázená bolestí či nepohodlím. Bývá také známkou proběhlého onemocnění kopyta či „jen“ nesprávného krmení nebo nevhodné práce s koněm.
Při pohledu zespodu nám tvar kopyta, vzhled jeho chodidla, střelu a patek také hodně napoví o jeho funkčnosti a zdraví:
8. Kopyto má být zespodu souměrné, pomyslná čára probíhající střední střelovou rýhou ho má dělit na dvě stejné poloviny (obr. 4, 5). Toto jde ruku v ruce s bodem č. 5. Polovina, která má strmější boční stěnu, bude užší, polovina se šikmější boční stěnou bude zase širší. Úzká polovina hrozí zvýšeným tlakem tvrdého kopytního pouzdra na měkké struktury uvnitř (obr. 6), široká polovina zase bolestí způsobenou tahem za lístky závěsného aparátu kopytní kosti.
9. Střel má být tak dlouhý, aby jeho hrot zasahoval nejméně do 2/3 délky kopyta (obr. 5, 6, 7). Pokud je kratší, kůň má výrazně ztížený překlop.
10. Střel má být tak široký, aby prodloužení jeho postranních rýh tečně míjelo zvenku cibule patek (výrazný tvar „V“), střední střelová rýha má být mělká a široká (obr. 5 a lze tolerovat i obr. 6). Je to známka silného střelu s dobrou podpůrnou funkcí a širokých patek s dobrou tlumící funkcí. Bohužel úzký a krátký střel s hlubokými střelovými rýhami (obr. 7) je u našich koní poměrně standardní záležitost, a to nejen u kovaných. Šířka a „síla“ střelu však dost závisí na půdních podmínkách, po kterých kůň chodí, na celkové šířce a délce kopyta. Dá se tak říct, že charakter střelu zrcadlí životní podmínky daného koně a bez jejich změny ho lze změnit jen stěží.
11. Kopytní stěna včetně rozpěrek nemá přesahovat úroveň chodidla, rozpěrky mohou být i trochu kratší (součást klenby chodidla), rozhodně nemají být položené na chodidle (obr. 4). S tímto souvisí i definice nosného okraje: nosný okraj je tvořen kopytní stěnou a cca 1 cm širokým vnějším okrajem chodidla až po úhly rozpěrek (obr. 4). Pokud je kopytní stěna přerostlá, má tendenci se roztahovat ven a tahá za spojení s kopytní kostí, což pro koně je nepohodlné až bolestivé. Tato situace také výrazně narušuje silové poměry v kopytě a může být „poslední kapkou“ při vzniku některých nemocí, například laminitidy.
12. Chodidlo má být rovnoměrně klenuté, jako zvon, čili se bude země dotýkat skutečně jen pruhem rohoviny podél bílé čáry (uprostřed tomuto dotýkání má zabránit střel, který je v kontaktu se zemí) (obr. 4, 5, 7). Ploché chodidlo je často známkou poklesu kopytní kosti následkem uvolnění jejího závěsu (např. laminitida). Obecně však platí, že široká, ostroúhlá kopyta bývají plošší a úzká, tupoúhlá kopyta zase klenutější. Klenutost chodidla musí být „od přírody“, nikoli uměle vyřezaná kopytním nožem! Tím totiž dojde ke ztenčení prostředku chodidla a zvýšené citlivosti koně na nerovnosti terénu (a vzniku otlaků, zánětů kopytní škáry, abscesů apod.).
13. Bílá čára má být po celém své délce rovnoměrně silná, lépe řečeno tenká (obr. 4, 6). To znamená, že je spojení rohového pouzdra s kopytní kostí pevné. Rozšíření bílé čáry, její vydrolení nebo úplně oddálení kopytní stěny od chodidla je stav nanejvýš bolestivý (jako by vám někdo páčil z prstu nehet), ať už je to známka přerostlého kopyta (obr. 5 vlevo) nebo nějaké nemoci (např. laminitidy).
Toliko obecné základní znaky korektního, funkčního kopyta – ať už bosého nebo okovaného. V některém z následujících dílů se ještě vrátím k tomu, jak vlastně takového kopyta svépomocí dosáhnout – nebo se tomu aspoň přiblížit.
V příštím díle si vysvětlíme kopytní mechanismus - jak funguje, jaké podmínky potřebuje a proč je tak důležitý.
