Velšští poníci

Velšští poníci mají neobyčejné charizma, které okouzlí snad každého, kdo se s nimi blíž seznámí. Poníci sekce A, B a C jsou vhodní zejména pro děti, koně ze sekce D i pro dospělé. Výborně se hodí také do zápřahu a samozřejmě jako hobby – koně.

Historie

Jejich domovem je Wales, kde se po staletí chovali v horách. Náročný terén, drsné klimatické podmínky a skromné zdroje potravin z nich udělaly velmi skromné a otužilé koně. Stáda žila polodivoce vedená hřebcem. Lidé je využívali na práci v dolech, pro lehké zápřeže, jako všestranné pomocníky na farmách. Několikrát v historii byli ohroženi, Jindřich VIII. svým ediktem nařizoval zabít všechny koně menší než 15 pěstí (152 cm), protože se nehodili pro armádu! Tento výnos přežila jen zvířata ukrytá hluboko v horách – naštěstí! K cílenému zušlechtění došlo v 18. a 19. století přikřížením arabů, plnokrevníků a hackneyů. V roce 1901 byla ve Velké Británii založena společnost The Welsh Pony and Cob Society, pod jejíž záštitou o rok později vznikla i plemenná kniha, která nakonec vymezila čtyři sekce (nejdřív sekce B označovala malé koby, sekce C trochu větší a D ty největší, pak se kategorie měnily a dnešní rozdělení sekcí bylo stanovené v roce 1949. O rok později vznikl WPBR register). Welsh Mountain Pony, sekce A (velšský horský pony), Welsh Pony, sekce B (velšský pony), Welsh Pony of Cob type, sekce C (velšský pony v typu koba), a Welsh Cob, sekce D (velšský kob). Historicky nejstarší sekcí a vlastně základem pro všechny ostatní je velšský horský pony (tedy sekce A). Mimo tyto čtyři sekce registruje plemenná kniha také koně plemene Welsh Part–Bred (podílový velš), kteří musí mít ve svém původu zapsáno minimálně 12,5 % registrované velšské krve z matčiny nebo z otcovy strany či z obou stran (do roku 2005 to bylo 25 %). Moderní čistokrevný velšský pony je ztělesněním elegance. Ušlechtilé rysy zdědil po arabských koních, má hrdé držení těla a fantastické chody. Má živý temperament, ale zároveň je snadno ovladatelný, proto je velice vhodný pro děti.

Velšský horský pony (sekce A)

Obecně je považován za nejkrásnějšího ponyho na světě. Je nejmenší ze čtyř uvedených plemen a jeho původ sahá k ponyům Keltů. Jeho kohoutková výška hůlková nesmí přesáhnout 122 cm. Nejvýznamněji ho v 18. století ovlivnil malý plnokrevník Merlin (tento hřebec měl na plemeno takový vliv, že se tomuto poníkovi ve Walesu dodnes říká „merlin“). Později uplatnil svůj vliv ještě hřebec Apricot – berberoarab z velšské klisny. Mimořádně významným plemeníkem byl Dyoll Starlight, který byl majitelem popisován jako „miniaturní arab“, a v současnosti neexistuje Welsh mountain standard.
Standard: pony malého čtvercového rámce s ušlechtilou arabskou hlavou, klenutým štíhlejším krkem, dobře osvaleným tělem, oblou svalnatou zádí. Končetiny jsou suché s malými tvrdými kulatými kopyty. Barvou jsou to nejčastěji bělouši, pak také často například ryzáci, isabely nebo hnědáci, nikdy strakoši. Povolené jsou všechny barvy kromě strakošů. Pohyb je prostorný a energický. Je inteligentní, živý, odvážný, ale povahově klidný.
Využití: pro svou výšku je velmi populární zejména u dětí, které na něm mohou jezdit drezury, parkury nebo ho při soutěžích předvádět na ruce. Velké oblibě se těší i výstavní kategorie „dítě na poníku s vodičem“, kdy malého jezdce vede rodič–vodič. Neméně elegantní je i v zápřeži, ale při oficiálních závodech jsou tito poníci v nevýhodě, protože spadají do kategorie poníků do 148 cm, které odpovídá i váha kočáru.

Velšský pony (sekce B)

Podobnost tohoto ponyho s ponym horským je velmi znatelná a popis sekce A platí i pro sekci B. Liší se však výškou, která může být maximálně 137 cm. Je kladen větší důraz na jezdecké vlastnosti zvířat této sekce než u sekce A, protože sekce B byla ve dvacátém století vyšlechtěna jako jezdecký pony pro děti. Vznikl křížením velšského horského ponyho s araby, malými plnokrevníky a malými velšskými koby. Moderní zušlechtěný pony sekce B je založen na třech hřebcích: Tan–y–Bwlch Berwyn, Criban Victor a Solway Master Bronze. Do konce své kariéry v roce 1974 zplodil Solway Master Bronze 541 potomků. Stále rostoucí poptávka po jezdeckých ponících pro děti však vedla k jejich dalšímu zušlechtění. Má prostorné chody, dobrosrdečnou povahu, je nenáročný na chov a vyniká všestrannou výkonností, se zachováním velšského typu. Je určen starším dětem, které se na něm učí jezdit a závodit. Velký důraz je kladen na dobrou povahu a vyrovnanost charakteru. Mohou mít všechny barvy kromě strakošů.
Standard a využití: podobné jako u ponyho sekce A.

Velšský pony v typu kob (sekce C)

Typově odpovídá původním velšským ponyům, a také byl dříve zapisován jako sekce B. Tito koně vznikli většinou jako produkt křížení velšského horského ponyho a velšského koba, výjimečně s přilitím krve araba či anglického plnokrevníka. Jeho KVH je do 137 cm, patří mezi všestranně využívané poníky, kteří vyhlížejí jako zvětšená replika horského ponyho. Jsou silní, tvrdí, s co největší hmotou, barvy mohou mít všechny kromě strakoše. Jejich povaha je dobrosrdečná, spolehlivá, jsou to skromní koně na chov i ošetřování.
Využití: dříve našli uplatnění jako pracovití koně v selských dvorech, výhodou bylo, že unesli děti i dospělé.

Velšský kob (sekce D)

Také on odvozuje svůj původ od velšského horského ponyho, ale jeho výška je nad 137 cm. Kořeny má ve stádě powys ponyů, což byli velšští horští ponyové přikřížení v 11. a 12. století španělskými koňmi v typu berbera. Tak vznikl Powys cob, kůň pro anglickou armádu. Aby vznikl moderní kob dnešní podoby, byli k těmto koním v 18. a 19. století přikříženi norfolkští koně a yorkshirští kočároví koně, přítomná byla i krev arabů. Mezi hřebce – zakladatele patří Trotting Comet (1840) na podkladu krve velšského tažného koně a norfolského roadstera, True Briton (1830), potomek yorkshirského kočárového koně a proslulého koba Cymro Llwyd (1850) po arabovi Crawshay Arabian z velšské matky, a Alonzo the Brave (1866), norfolský roadster. Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Využívala je také armáda k tahání děl i výzbroje nebo jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Ve městech byli velmi žádaní pro rozvoz zboží. Zpočátku se jako kritérium kvality uplatňovaly jakési „výkonnostní zkoušky“, což byly v podstatě klusácké závody. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny.
Standard: libovolné zbarvení kromě strakošů, velmi vzácní jsou bělouši. Hlava je ušlechtilá, krk delší, u hřebců s mohutným hřebenem, hřbet a bedra dobře osvalená. Nohy jsou dlouhé a silné, s přiměřeným množstvím hedvábných rousů, kopyta jsou dobře tvarovaná a tvrdá. Pohyb je korektní a volný a plný síly.
Využití: všestranný rodinný kůň, temperamentní, ale dobře ovladatelný, odolný vůči chorobám. Ve své domovině je používán jako obratný honební kůň, hodí se i pro vozatajské soutěže.

Podílový velš (Welsh Part Bred – WPBR)

Podílový velš musí mít 12,5 % registrované velšské krve.
Standard: povoleny jsou všechny barvy, včetně strakošů. Jeho KVH je neomezená. Pohyb je pružný a prostorný, má velmi dobrý charakter, vyniká klidnou a vyrovnanou povahou, ačkoli je temperamentní.
Využití: jezdecký kůň.

Křížení a produkty

Velšské poníky různých sekcí je možno mezi sebou křížit, výsledné produkty a zařazení do sekcí jsou tyto:
A×A = A
A×B = B
A×C = C
A×D = C
B×B = B
B×C = C
B×D = C (jen do KVH 137 cm, větší do D)
C×C = C
C×D = C (jen do KVH 137 cm, větší do D)
D×D = D
Do sekce WPBR Plemenné knihy velšských plemen pony a kob lze zapsat pouze potomky z následujících spojení:
A×WPBR = WPBR
B×WPBR = WPBR
C×WPBR = WPBR
D×WPBR = WPBR
WPBR×WPBR = WPBR
A, B, C, D×jiné plemeno = WPBR
WPBR×jiné plemeno = WPBR, splní-li podmínku minimálně 12,5 % registrované velšské krve.

Mezinárodní šampionát v Pardubicích

Pokud se chcete na vlastní oči seznámit s těmito jedinečnými koňmi, můžete v sobotu 19. června 2010 navštívit pardubické závodiště, kde se bude od 9 hodin konat Mezinárodní šampionát Welsh Pony a Cob. Další informace o šampionátu i o těchto koních najdete na www.welsh-cz.info. Autorka děkuje paní Ireně van Vuurenové za lektorování článku.