(Dokončení z Fauny č. 11/2010). Chování. A dostáváme se k vůbec nejzajímavější části – chování agam. Jsou to totiž opravdu zajímavá zvířátka a od té doby, co je máme, koukáme mnohem méně na televizi, ony jsou mnohem zábavnější.
Agama si snadno zvykne na člověka, je to opravdu jedním slovem mazel (nebo alespoň ty naše rozhodně jsou). Dá se chytit do ruky, pustit volně po bytě. Uteče asi tak metr dopředu, pak se zastaví a kouká nezaměnitelným agamím „zadním“ pohledem, co vy na to. Má ráda kontakt s člověkem, i když dost často jen tehdy, když na to má sama náladu. Zvláštní je, že některých lidí se agamy bojí a zachvátí je totální panika, jen se přiblíží k teráriu. Od některých lidí se zase nechají normálně pochovat a jsou v klidu.
Své nálady vyjadřuje změnou barvy. Spokojená a „veselá agamka s rozpustilým výrazem v očích“ má zářivě světle zelenou barvu a krk hraje oranžovo-růžovými barvičkami. Vyděšená nebo naštvaná agama je tmavě hnědá, někdy skoro až černá. Tmavší jsou také ráno, když se potřebují zahřát a přitáhnout na sebe co nejvíce světla.
Agamy nevydávají zvuky, snad kromě nespokojeného syčení. Komunikaci ale mají poměrně rozvinutou. Například se umí výrazně nafouknout, legračně se vysunout na všech čtyřech nahoru a udělat se mnohem větší (ovšem pouze pokud se díváte z boku, se shora se z nich stane pěkná nudlička). Chtějí tím říct: „Nesahej na mě, nepřibližuj se a vůbec mi dej pokoj“. Občas kývají hlavou, to může být buď pozdrav, někdy tak reagují i na svůj odraz v zrcadle, nebo to bývá začátek nějaké větší diskuze. Pokud totiž chtějí dát najevo dominanci vůči jinému jedinci, začnou znatelně kývat a trhat hlavou. Nejdříve se rozhýbe špička ocasu, později se vlní celý ocas a nakonec jím prudce a celkem nebezpečně švihají a hlavně doslova mávají – dělají plynulé krouživé pohyby přední pacičkou. Když protivník dobrovolně nevyklidí pole, otevřou tlamičku a vrhnou se na něj, hlavně tedy na jeho krk. Vypadá to poměrně hrozivě. Naše agamky mezi sebou komunikují poměrně často. Začalo to jejich seznámením, kdy běhaly po posteli a kývaly na sebe. Pak se ale snažila Hermínka převzít nadvládu v novém domově a Felíšu nepěkně šikanovala. Felixinku, zvyklou žít sama, to nejdřív nijak nevzrušovalo, protože byla o dost větší, ale pak se přeci jen začala bránit a rychle získala respekt a nadvládu. Potom na chvíli boje ustaly, ale v poslední době, kdy jsou obě holky už stejně velké, se začaly souboje přiostřovat. Nikdy jsme nic takového neviděli. Dost často jejich bitka připomíná utkání ve wrestlingu, jedna vyskočí do vzduchu a dopadne s otevřenou tlamou na záda a krk soupeřky. Taky si maskují nožičky pod tělo, aby jim je ta druhá neukousla. Zatím se nijak vážně nezranily, možná proto, že je od sebe vždycky odtrhneme. Zajímavé také je, že bojují jen o určité teritorium. Například o gauč, tam svádějí nejhrozivější bitvy. Naopak v teráriu je většinou příměří a dokonce i po boji pak večer ulehnou na oblíbenou poličku jedna na druhou.
Agama také umí předstírat mrtvolku, ustrne, zavře oči a nepřítel ztratí zájem. Nijak neútočí na člověka, nekouše, jen občas nechtěně (občas i chtěně) škrábe. Naše holčičky jsou velice přítulné. Vždycky se na nás kompletně připlesknou a hřejou se o teplou lidskou kůži. Zalezou si třeba pod svetr nebo do vlasů a často i usnou. Několikrát ke mně dokonce přišupajdily po podlaze legračním agamím během, když jsem vařila, vylezly po noze nahoru a zůstaly na mně zavěšené. Nehledejte v tom úmysl být se svou milovanou paničkou, cíl byl jediný, stejný jako vždy: být na co nejvyšším místě. Ráno si s nimi někdy čistíme zuby (myšleno tak, že každý máme na rameni jednu ještěrku), občas s nimi večeříme nebo se díváme na gauči na televizi. Jsou to výzkumnice, když mají otevřené dveře od terárka, vyskočí a jdou na obchůzku bytu, mají už svoje trasičky. Některá místa patří k těm zvláště oblíbeným, například župany v koupelně, garnyže, kolo v předsíni, květináče na okně a podobně.
Nejvíc ale zbožňují, když se mohou na teplém topení rozvalit a totálně se rozplesknout. Vydrží takhle relaxovat hodiny. Obecně můžeme říct, že agamy jsou tak trochu blázni a chovají se někdy dost nepředvídatelně a nevysvětlitelně. Ale nikdy s nimi není nuda. Je velice zajímavé pozorovat je v terárku i mimo něj, umí se přitulit a jsou to kámošky. Asi jste z textu poznali, že my naše agamky zbožňujeme a rozmazlujeme, ale z různých diskuzí a stránek jsme zjistili, že rozhodně nejsme sami, a že spoustu chovatelů si agama kočinčinská získala podobným způsobem. Jako domácího mazlíčka můžeme agamky vřele doporučit.
Jaroslav Forejt: Agama kočinčinská – Abeceda Teraristy