Pro širší okruh lidí jsou astrildovití pěvci asi nejznámějšími exotickými drobnými ptáky. Především pak chovatelé je znají z valné většiny. Několik málo druhů, třeba zebřička, jsou pak ptáci natolik běžní, že je zná opravdu kdekdo. S mnoha druhy se každoročně potkáváme na výstavách. Mohli bychom předpokládat, že o této skupině ptáků víme všechno. No, to by bylo asi přehnané, ale stejně si myslíme, že víme hodně. Tak si položme otázku. Opravdu? A co vlastně víme?
To, co víme, jsou poznatky chovatelů, kteří tyto ptáky chovají v klecích a voliérách tisíce kilometrů od jejich domoviny. V podmínkách, které nutně jsou jiné než podmínky pro život v přírodě. Nedá se ovšem říci, že podmínky v klecích a voliérách jsou okamžitě špatné. Zdá se, že ne, anebo přinejmenším u zkušených chovatelů nalézají ptáci takové podmínky, které jim vyhovují. Není nijak složité tohle tvrzení doložit, protože většina z nich v klecích úspěšně hnízdí, což ptáci dokáží jen v podmínkách, které jim vyhovují. Ne pro všechny druhy astrildovitých však chovatelé dokáží připravit takové podmínky, které by bylo možné považovat za ideální. Jsou dva podstatné důvody, proč to u některých druhů jde hůře než u jiných.
V první řadě můžeme konstatovat, že o životě v přírodě víme u většiny astrildovitých pramálo. Druhým důvodem je pak skutečnost, že některé poznatky z chovu v klecích jsou příliš zobecňovány, vytvořila se taková klišé, která brání dalšímu poznání. Mnohdy postupujeme v chovu naprosto špatně, především proto, že ptáky překrmujeme. Jestliže všechny druhy astrildů jsou ptáci tropického pásma, znamená to, že jejich organismus je přizpůsoben určitému dennímu režimu. Celoročně mají stejně dlouhý den a noc. V našich zeměpisných šířkách je tomu takhle jen dva dny v roce, totiž jednou v první jarní den, podruhé pak v den podzimní rovnodennosti. Jestliže tedy někdo v letních měsících ptákům ještě den prodlužuje, je to samozřejmě chyba. Držme se však první příčiny, totiž že o životě ptáků v přírodě víme málo. Zas až tak překvapivé to zase není. Tihle drobní ptáci žijí jednak skrytým životem, dokáží se schovat i v nízkém travním porostu, a to většina trav dorůstá v Africe do takové výšky, že si to Evropan ani nedovede představit. Ne nepodstatným důvodem pak je skutečnost, že většina ornitologů se o drobné astrildovité vůbec nezajímá. Zajímají je docela jiní ptáci. Takže, když se ptáte některých ornitologů, kteří byli v Africe na astrildovité, mají jen útržkovité vzpomínky. Přesto jsou takové informace více než cenné. Třeba mně vyprávěli, jak v Etiopii čistí ženy sklizená semena prosa. Někde na horském ostrohu mají mlat, udusané prostranství, na kterém vyhazují semena do vzduchu a vítr odnáší plevy. Je to ženská práce. Když pak ženy odejdou do vesnice, snese se na tohle místo mrak drobných zrnožravých ptáků. Tím informace končí. Lze předpokládat, že takové hejno se skládá z více druhů astrildů, snovačů, vrabců, zvonohlíků a já nevím čeho všeho. Lze také předpokládat, že na takovém místě se dá nachytat velké množství ptáků bez větších obtíží. To je ovšem všechno, co se můžete opravdu dozvědět. Je to sice málo, přesto lepší než nic. Když pak můžete získat trochu více informací, je to přímo terno. Když vidíte třeba jen pár fotografií z konkrétního místa, teprve potom si uvědomíte, jak málo víte. Již jenom skutečnost, že vidíte na fotografii ptáka z místa, o kterém přesně víte, kde to je. Že můžete zapíchnout prst do mapy. V mnoha případech tak máte přinejmenším jistotu, jak vypadá ta či ona zeměpisná forma, jejíž slovní popis obvykle nic neříká. Již na základě toho, do mapy zapíchnutého prstu můžete v dnešní době získat mnoho dalších informací. Jak to tam skutečně vypadá. Nebo na vás mohou čekat nějaká jiná překvapení. A právě o tomhle to dneska bude. Před nějakou dobou se skupina mladých ornitologů vydala na cestu do Kamerunu. Byla to cesta určitě dobrodružná, především proto, že to nebyl výlet s nějakou cestovkou. Poprvé si dali za cíl sledovat tažné evropské ptáky na jejich zimovišti. Když se do Kamerunu chystali znovu, měli již vymyšlené další programy. Mimo jiné i studium predace hnízd místních drobných ptáků. K tomu potřebovali větší počet vajec astrildovitých ptáků. Ti mají všichni stejná, čistě bílá vejce. Nasbíral jsem jich pro jejich potřebu dostatek, a protože nejsem zcela nezištným, dostal jsem na oplátku fotografie ptáků, které tam nachytali. Na jejich lokalitě bylo větší množství takových druhů astrildů, které jsou v Evropě považovány za vzácné. Samozřejmě se tím myslí, že vzácní jsou v evropských chovech. V jednom případě jsem na těch afrických fotkách objevil i jistou odlišnost, o které není v literatuře ani zmínka. Ale od začátku.
Astrild černotemenný, původně černočapkový, patří k drobným, ale pestře zbarveným astrildovitým, které obvykle řadíme do rodu Estrilda Swainson, 1827. Někteří z autorů je však řadí do rodu Krimhilda, který je dnes spíše zmiňován jako podrod. Tedy Estrilda (Krimhilda) nonnula Hartlaub, 1883. Ptáci jsou rozšířeni v pásu podél rovníku od východní Nigérie přes Kamerun a Středoafrickou republiku až po jižní Súdán, Ugandu, severní části Konga a Keňu v oblasti velkých příkopových jezer. Vzorek, podle kterého Hartlaub ptáky popsal, pocházel z jižního Súdánu. Z Kudurma v provincii Equatoria. Do evropských chovů se dostali ptáci dost pozdě. Poprvé je získal, jak uvádí literatura, sběratel Zoologické společnosti v Londýně Webb v roce 1935. V omezeném množství se pak dostali na evropský trh až v roce 1960. Nikdy nebyli ptáci nabízeni v Evropě ve větším množství. Sporadicky jsem vídával na velkých výstavách kroužkované odchovy. U nás je měl koncem minulého století Marek v Blešně, který ptáky také odchoval. Podařilo se mi tenkrát vyfotografovat jak staré ptáky, tak i dosud nevybarvené mládě. Podle německých fotografií staví často dvě hnízda nad sebou, snůška bývá v tom spodním, horní je jaksi kamufláží skutečného hnízda. Ptáci tam někdy přespávají. Tohle dělají často i jiné druhy tohoto rodu, třeba astrild šedý. Samce od samice je velmi obtížné rozeznat. Velmi podobně zbarveným ptákem je pak astrild černohlavý – Estrilda (Krimhilda) atricapilla Verreaux, 1851. Ptáci jsou rozšířeni ostrůvkovitě v podobných oblastech jako předchozí druh, jenom o něco jižněji. Vzorek, podle kterého byl druh popsán, pocházel z Gabunu. Ptáci mají na bocích více červené barvy než astrildi černotemenní, existuje však jeden spolehlivý znak, podle kterého oba druhy lze bezpečně odlišit, a tím znakem je zbarvení zobáku. Astrild černohlavý má na zobáku červenou barvu jen na spodní čelisti. Na snímku je samice, což mohu tvrdit s naprostou jistotou, protože samec nikdy vejce nesnese. Na přelomu tisíciletí jsem na výstavě v Reutlingenu koupil výhodně pár, protože prý nic nedělá. Koupil jsem ptáky především proto, že jsem je chtěl vyfotografovat, což jsem mohl doma pohodlně udělat. V celkem malé kleci jsem pozoroval páření, ptáci postavili hnízdo, ovšem když se v jeden a tentýž den objevila v hnízdě hned dvě vejce, byla situace jasná. Byly to dvě samice.
Když někdy v předloňském roce opět zamířila skupina ornitologů do Kamerunu, usídlila se na lokalitě, kterou již znali z předchozího pobytu. Byla to oblast v horách v blízkosti tamějšího střediska Bamenda. Je to město, které leží v severozápadní provincii, v pásmu hor, které se táhnou od pobřeží Guinejského zálivu severovýchodním směrem hluboko do vnitrozemí až někam k jezeru Čad. Pásmem hor probíhá i hranice se sousedním státem, kterým je Nigérie. Celé to pohoří začíná blízko pobřeží mohutnou, dosud činnou sopkou, která je nejvyšší horou v celé oblasti. Česky se jmenuje Kamerunská hora, častěji se používá anglické jméno Mount Cameroon. Je vysoká 4 095 metrů a její vrchol bývá pokryt i sněhem. Její úpatí a svahy jsou významnou přírodní oblastí, která se odlišuje od svého okolí. Kolem dokola je totiž hora oddělena od okolí mořem nebo nížinou, než se začnou zvedat další hory. V mnoha případech jsou ptáci, kteří tady žijí, popisováni jako odlišné zeměpisné formy. Je tomu tak i v případě astrildů černotemenných. Na většině území výskytu žije nominátní forma Estrilda nonnula nonnula – astrild černotemenný středoafrický. Na úpatí Kamerunské hory, a to od výšky mořské hladiny až do výšek okolo 3 000 m, se vyskytuje zeměpisná forma Estrilda nonnula eisentrauti Wolters, 1964 – astrild černotemenný kamerunský. Na prsou a bocích má být zřetelně šedivější než nominátní forma. Další zeměpisná forma se pak vyskytuje ve vyšších polohách ostrova Bioko, který leží ve vodách Guinejského zálivu poblíž pobřeží Kamerunu. Liší se větší velikostí, zbarvením peří se podobá formě z Kamerunské hory. Tato forma nese jméno Estrilda nonnula elizae Alexander, 1903 – astrild černotemenný ostrovní. Dospělí ptáci všech forem jsou na zádech šedí s výrazným černým vlnkováním. Šedé s vlnkováním jsou i krovky křídelní a také letky ramenní, které jsou na křídle umístěné nejblíže k tělu ptáka. I nejblíže příbuzný druh, astrild černohlavý, je na zádech a křídle stejně vybarvený. Mladí ptáci astrildů černotemenných jsou matnějších barev, šedá na zádech má nahnědlý tón, vlnkování je méně zřetelné, na krovkách křídelních však jasně viditelné. Je viditelné i na fotografii mláděte z chovu pana Marka. Oblast Bamenda leží v Kamerunu asi 300–350 km od pobřeží a Kamerunské hory. V této oblasti by astrildi černotemenní měli být nominátní formy a také většina ptáků chycených v této oblasti se na fotografiích plně shoduje s ptáky fotografovanými jinde. Několik fotek je však jiných. Jde pravděpodobně o dva exempláře fotografované v různých pozicích. Bohužel jejich zobáky jsou na fotografiích ve stínu, což neumožňuje určit jejich stáří. Jeden exemplář je asi mladý pták, ten druhý dospělý, anebo ve stáří, kdy mláďata přepeřují. Nicméně se zdá, že má již vybarvený zobák. Tito ptáci jsou na fotografiích jiného zbarvení na zádech a krovkách křídelních, než by měli být. Na horních zádech jsou jasně červenohnědí a zcela bez vlnkování. Víc se o nich říci nedá. Všichni ostatní ptáci tohoto druhu, chycení a vyfotografovaní na stejném místě jsou, řekl bych, předpisově zbarvení. O zeměpisnou formu jít zřejmě nemůže. Mohlo by jít eventuálně o neznámý druh, což by však vyžadovalo další výzkum přímo na místě. Když si uvědomím, jak málo se vnějším vzhledem liší třeba naši budníčci, tak proč ne? I tihle ptáci se mohou lišit třeba hlasovými projevy. Na druhou stranu však třeba mladí ptáci, kteří pocházejí z přírody, mohou svým vzhledem být jiní než mláďata odchovaná v Evropě. Pokud by takto zbarvení ptáci byli v přírodě a běžně se nekřížili s těmi, které známe, muselo by jít o neznámý druh. Existuje ovšem také, řekl bych, tajemný druh, někdy přiřazovaný jako forma k astrildům černohlavým, jindy uváděný jako samostatný druh, Estrilda kandti (Sibley et Monroe, 1990) nebo (Fry et Keith, 2004), jehož popis je mně bohužel nesrozumitelný. Má se ovšem vyskytovat ve východní Africe. Těžko říci. Snad jenom tolik, že pár fotografií, na kterých fotografovaní ptáci pocházejí z konkrétních lokalit, může otevřít tolik otázek, že se nestačíme divit.
Zbývá dodat něco málo informací k příbuznému druhu, kterým je, jak již bylo řečeno, astrild černohlavý – Estrilda atricapilla Verreaux, 1851. Nominátní forma Estrilda atricapilla atricapilla Verreaux, 1851 – astrild černohlavý kamerunský se vyskytuje od úpatí Kamerunské hory přes jižní Kamerun, Gabon až po severozápadní Kongo. Další formou je forma Estrilda atricapilla avakubi Tailor, 1964, vyskytující se ve vnitřním Kongu. Má být světlejší, na zadním břichu rezavošedý, na bocích méně červené barvy. Potom je popisovaná forma E. a. kandti Reichenow, 1902, která je někdy považována za samostatný druh, anebo by také mohlo jít o totožnou formu, dnes nezmiňovanou, E. a. graueri Neumann, 1908? Každopádně rozdíly ve zbarvení nezmiňují nic, co by mohlo připomínat naše ptáky na fotografiích. Poslední formou je forma E. a. marunguensis Prigogine, 1975, která má být o něco šedivější na prsou a tvářích a má se vyskytovat v oblasti pohoří Marungu v Kongu. Všechno jsou to krapítko odlehlejší krajiny, některé i zase značně zdivočelé od dob kolonizování, takže tam není radno strkat nos, ten bílý pak už vůbec ne. Tady se terénní ornitologie moc dělat nedá, ani když by jeden byl opravdu otrlá nátura. Kamerun však patří v Africe k zemím pokojnějším, civilizovaným. O tom svědčí i to, že hrají dobře fotbal a prý svítí hlavně žárovkami značky Tesla, pardon, svítili, protože si neuvědomuji, jestli snad u nás tuhle značku mezitím nepotkal bankrot. V každém případě se tady terénní ornitologie provozovat dá a můžeme vidět, že i pár fotografií může přinést hodně. Doufejme, že mladí seženou zase nějaké peníze a budou pokračovat. Já jsem vděčný i takhle, protože jsem mohl přinést čtenářům na ukázku pár řádek textu a nějaké fotografie. Nakonec je i dobře, že nejsme chytří s konečnou platností, ale stále před námi stojí nějaké otázky.