V životě jsem budoval a rozšiřoval různé holubníky. Při tom jsem měl v paměti slova mého dědečka: „Holubovi zima, mráz a průvan nevadí, tím se otužuje. Co mu ale nejvíce škodí je teplo se stojatým a vlhkým ovzduším, to je pro nemoci tím pravým prostředím.“
Ve všech mých holubnících je průvan, ale jsou tam i zákoutí, kde je klid, kde nefouká. Žádný můj holubník není zateplený, spíše naopak. V zimě tam často zamrzne voda dříve než na dvorku. Na zemi v holubárně mám pěticentimetrovou až patnácti centimetrovou vrstvu hrubých pilin, nejčastěji od katru. Tyto piliny holubi svými rousy ušlapou, takže nepráší. Při výměně pilin prach v krátké době odnese průvan skrze částečně otevřené stěny, kryté králičím pletivem. Fouká-li vítr ze západu, je v některých místech tak silný, že mi vzal několikrát i čepici z hlavy. Přesto se zde holubi cítí spokojeně a mají mnoho holoubat. Hoblovačky na zem nedávám, ty při letu holubů stále poletují sem a tam a z prostředku holubníku jsou všechny v krátké době u stěn. Hoblovačky dávám do kotců, odkud tak snadno nevylétnou. Moje první holubníky byly klasické komorové. Budníky v nich mají přední stěnu ze svislých latěk, aby bylo vidět dovnitř. Původní vchod do kotců byl 15 cm a jeho šíře byla zpočátku dostačující, postupem času, jak holubům mohutněl rous, tak se nemohli dostat dovnitř. Musel jsem tedy vstup o jednu laťku rozšířit. I když je dnes vchod širší než 22 cm, je to stále nedostačující a holubi si o okraje vchodu ulamují pera v rousu.
I u holubníku na sloupu bylo nutné rozšířit vchody do jednotlivých kotců. Docílil jsem toho vyříznutím dvou klínků v přední straně každé díry o délce 6 cm při podlaze. I to pro jednice s extrémně mohutným rousem není nic moc. Později jsem v zadní části velké holubárny zhotovil další typ budníků, které jsou šetrné k rousům, ale holubům se moc nelíbí, protože jsou zepředu příliš otevřené. Holubi mají rádi k sezení klid a příšeří. Mě však výborně vyhovují, protože již z dálky vidím dovnitř a mohu pozorovat veškeré dění. I čištění je snadné.
Nakonec jsem vymyslel a postavil třetí, poslední, typ budníku. Již při jeho stavbě bylo jasné, že je ten pravý. Jednotlivé páry se zahoukávaly uvnitř ještě před dokončením, i když jsem okolo ještě manipuloval s prkny a zatloukal hřebíky. Podlahu v kotcích vždy posypu vápnem, je to proti parazitům, na to dám vrstvu 10 až 15 cm hrubých pilin nebo hoblovaček. V nich si holubi sami udělají důlek jako hnízdo, odkud nemůže vajíčko ani holoubě nikam vypadnout. Vynesou-li je holubi na rousech z hnízda, snadno je sami vrátí zpátky do dolíku. Když přiložím před budník rámeček, vypletený králičím pletivem, stane se z něho dostatečně prostorná párovačka, ve které po spárování a zahoukání holubi rádi zůstávají i po odstranění rámečku. Docílím tím toho, že umístím jednotlivé páry tam, kam chci já a není to jako u starších typů budníků, kde si vybírají místo nejdominantnější samci.
(Z knihy Emanuela Pangráce 111x holubi.)