Jen pro rekapitulaci: Soňa je v bikejöringu trojnásobnou mistryní světa, čtyřnásobnou mistryní Evropy (pod hlavičkou ECF – European Canicross Federation), mistryní Evropy (pod hlavičkou ESDRA – European Sled Dog Racing Association) a pětinásobnou mistryní České republiky. Co dodat … Kdyby si všechny získané medaile naráz pověsila na krk, strhla by jejich váha štíhlou ženu patrně k zemi …
„Při sportování se psem – ať již v běhu, na kole, koloběžce či na lyžích – je nejnutnější společná souhra člověka se psem,“ tvrdí Soňa Klikarová. „Jízda se psem na kole je o to těžší, že se psem jedeme ve velmi vysokých rychlostech. Nejlepší závodníci dosahují průměrné rychlosti přes 30 km/hod., kdy momentální maximální rychlost může často dosahovat až k 50 km/hod. Z tohoto faktu vyplývá, že se pro závodníka výrazně snižuje časový prostor na reakci při nečekané překážce či střetu s lesní zvěří.“
Předvídejme
„Psa, se kterým trénujeme bikejöring, musíme dokonale znát a předvídat jeho reakce,“ zdůrazňuje Soňa Klikarová. „Pes by neměl být lekavý k situacím, které mohou při vyjížďce nečekaně nastat (např. míjení s autem či jiným cyklistou, přejezd lávky, projetí brodu, prchající srna atd.), a samozřejmě musí dobře reagovat na povely změny směru. Nepříjemné situace můžeme minimalizovat tím, že před první vyjížďkou se psem na kole nejprve v zápřahu při canicrossu či při pouhé chůzi (když je pes v postroji a jde před námi) si trasu zmapujeme, při pomalé rychlosti zkoušíme rovněž se psem zatáčet na povely určeným směrem. Samozřejmě si pečlivě všímáme terénu, kde budeme trénovat nebo závodit a snažíme si zapamatovat možná nebezpečná místa (při jízdě na kole na to nebude čas).“
Nespěchejme
„První tréninky absolvujeme v pomalém tempu,“ zdůrazňuje Soňa Klikarová. „Teprve postupem času můžeme zrychlovat. Vždy však sledujme, jak pes zvládá tempo: na kole musí stále pes běžet před námi! Nikdy psa do rychlejšího běhu nenutíme (např. táhnutím za sebou to je nesmyslné). K povzbuzení vždy používáme pouze slovní povely. Psa musí tato činnost bavit (!), a pokud bychom mu ji znechutili, nedosáhneme ničeho. Jenom ho odradíme! Pokud by pes získal špatnou zkušenost, mohl by se začít bát ve vysokých rychlostech běhat. Znovuzískání důvěry psa v běhu ve vysoké rychlosti by nás mohlo stát spoustu promarněného času, navíc u psů s měkčí povahou by to mohlo zanechat psychické narušení natrvalo. Samozřejmě, že cyklista je v některých momentech na trati rychlejší nežli pes (týká se to hlavně prudkých sjezdů), své tempo ovšem musí za každých okolností přizpůsobit svému psu. Při bikejöringu je nezbytné soustředit veškerou svou pozornost na psa a na trať, kterou se řítíme: nejmenší nepozornost nám může způsobit nečekanou a vážnou kolizi. Minimalizujme nebezpečí zranění psa i nás.“
Šampionem snadno a rychle?
Nečekané množství dotazů lze shrnout do (poněkud pošetilé) otázky: „Jak se stát co možno nejrychleji šampionem?“ Co odpovědět? Talent, vůle, vynikající pes, skvělá kondice, zkušenosti, dřina, dřina, dřina … a trocha štěstí … Kupodivu Soňa Klikarová se tento dotaz nezdráhala pokusit zodpovědět: „Věru těžká otázka … Záleží jen na nás, kolik času jsme pro tento sport a pro svého psa ochotni vyčlenit. To je jedna z podmínek možného budoucího úspěchu. Co je základ? Základem je pořídit si vhodného psa (nejlépe od štěňátka): jednoznačně mohu doporučit ESP (Evropského saňového psa – pozn. aut.) po závodně úspěšných rodičích. Výchově štěněte je třeba věnovat spoustu času, trpělivosti, důslednosti i empatie. Potřebujeme psychicky vyrovnaného, neagresivního psa, který dobře reaguje na naše povely. Již zhruba od sedmi osmi měsíců můžeme psíka juniora učit tahu v postroji, zpočátku jen při chůzi. Snažíme se, aby pes šel před námi a zkoušel v postroji táhnout. Až to zvládne, můžeme zkusit přejít do běhu. A až jsme si jisti, že pes si tuto činnost osvojil, můžeme přejít na kolo či koloběžku. Psa za snahu táhnout vždy podpoříme velikou pochvalou a on brzy pozná, co se po něm chce, a jeho samotného by práce v postroji měla vždy bavit. U mladých psů není dobré rychle přecházet na trénink ve vysoké rychlosti, spíše se snažíme, aby pes byl v postroji dobře opřený, jinými slovy – aby byl po celou dobu výkonu v tahu.“
Kdy začít závodit
Zahájení psí závodní kariéry se musí podřídit závodnímu řádu sportu psích spřežení. „Se psem se můžeme účastnit závodu po dosažení jednoho roku stáří psa,“ informuje Soňa Klikarová. „Mějme na mysli, že pes je v tomto věku ještě stále ve vývinu, a to jak fyzickém, tak i psychickém. Rozhodně se na mladého psího sportovce nesnažíme zbytečně tlačit, mohli bychom mu totiž vytvořit nechtěný blok. První závody jsou vždy pro psa spíše prubířským kamenem a zdrojem získávání nových zkušeností a jistoty z prostředí závodu (které bývá mnohdy značně hektické - pozn. aut.). Naše osobní ambice musejí jít stranou: i když se účastníme závodu - pro nás z nějakého důvodu velmi důležitého, vždy mějme na mysli, že jde především o dobrý pocit při aktivitě s naším psem. Psi jsou neobyčejně citliví na naše pocity: budeme-li ze závodu sami příliš stresovaní, je samozřejmé, že tento pocit přeneseme na svého psa, který může začít reagovat jinak než obvykle.“
Délka psí sportovní kariéry
Psí život bohužel běží mnohem rychleji než život lidský. „Pes není stroj a jeho vrcholná závodní kariéra trvá přibližně šest let (od 1,5 roku do 7,5 let psa),“ tvrdí Soňa Klikarová. Je tomu bezesporu tak, i když znám tažné psy, kteří při závodech v longových mushinzích (závody se psím spřežením na velké vzdálenosti) závodí ještě v jedenácti až dvanácti letech. To je ovšem výjimečný a vzácný případ. „Pokud je pes v dobré kondici, může samozřejmě běhat i do vyššího věku, ale na jeho výkonu je poznat, že výkonnost postupně klesá, snižuje se maximální rychlost a regenerace psa po závodu se prodlužuje,“ rozvádí problém Soňa Klikarová. „Vím naprosto přesně, o čem mluvím, protože můj nejlepší pes – Zoom, se kterým jsem doposud nejvíce závodila, se už přiblížil k osmi letům svého života (narodil se 28. června 2002). Ve své hlavě je to pořád veliký závodník s obrovským srdcem a velkou ctižádostí, který strašně chce závodit a vyhrávat. Ale je zřetelné, že jeho tělo už mnohem déle po velkém výkonu regeneruje a hůř snáší zátěž než za jeho mladých let. Proto mívá druhé kolo závodu o poznání pomalejší.“
Recept nejen na regeneraci
Soňa Klikarová našim čtenářům prozradila i „recept“ na regeneraci, kterou sama u svých psů využívá: „Já pro lepší regeneraci psů používám speciální pastu Aptus Rekonvalescent, která je velmi účinná a lze ji podávat okamžitě po výkonu. Aby nám náš pes vydržel po celou dobu svého života v dobré kondici, musíme ho od mládí krmit velmi kvalitní a vyváženou stravou. Já osobně své psy krmím super prémiovými granulemi Eukanuba a v závodním období přidávám kuřecí a hovězí maso. Jako odměnu dávám jogurty či tvarohy a také přidávám vitamín C. Nesmíme opomenout důležitost podávání kloubní výživy! Já podávám Chondroflex. Pro psy v maximálním výkonu je samozřejmě důležité dodržovat pitný režim, a to před – i po výkonu – dostávají závodní psi svoji napájecí dávku nejlépe s přídavkem minerálních solí obsažených například v práškovém přípravku Aptus Nutrisal.“
Nezbývá než poděkovat šampiónce Soni Klikarová, která se tak štědře a nezištně podělila o své zkušenosti se čtenáři Fauny a zároveň i s novými adepty kynologických sportů: canicrossu, scooteru, bikejöringu, skijöringu, pulce atd.
Pohled odjinud
Proč canicross?
Je zajímavé poznat názory na canicross od lidí, kteří sice v canicrossu nikdy nezávodili a závodit nechtěli, přesto se však tomuto sportu po léta oddaně věnovali. Jedním z nich je ctihodný kmet, ruský chirurg Nikolaj Amosov. „Dospěla nám dcera a žena zatoužila po společnosti,“ vypráví Nikolaj Amosov. „Rozhodla se, že si koupíme psa. Já i Káťa jsme odmítli se o něho starat, ale žena si přesto koupila pětiměsíční fenku Dobrmana Šaru. Pejsek musel každý den na tříhodinovou procházku a byl strašně roztomilý, nikdy jsem si neuměl představit, že by si člověk mohl takhle rozumět s němou tváří. Žena je zaměstnaná a stará se o domácnost, má tedy dost co dělat, a teď ještě pes! Po čase prohlásila, že ho bude muset dát pryč, že to dobře neuvážila, že všechno nestihne. Samozřejmě by ho nikam nedala, ale přitiskla mě ke zdi. Prostě a jednoduše, od té doby přešly téměř všechny ranní procházky na mě, pak jsem venčil psa i večer a ve všechny volné dny. Abychom ráno zbytečně neztráceli čas, začali jsme se Šari běhat. Pak jsem se dozvěděl o canicrossu a dokoupil pár pomůcek. Pohrdali jsme výsměchem, ať to lidi považují za další tradiční ,profesorskou ztřeštěnost'. Běháme asi dvacet minut a potom venku cvičím. Oblékám se velice lehce. Přesvědčil jsem se, že běhání je výborná věc, nebýt psa, nikdy bych na to nepřišel a nepustil se do tréninku. Šari se musí také vyřádit, jen se podívejte na ty ubohé městské psy. Rodokmen – nerodokmen – tlustí jsou jako jejich páni a nevydrží vůbec nic. Já a Šari už běháme deset let a udržujeme se ve formě.“
Kupodivu kouzlu canicrossu podlehl i významný ruský básník a bouřlivák Jevgenij Jevtušenko: „Prošel jsem obdobím kopané, to snad téměř každý kluk na světě, potom érou bohémského pohrdání sportem, jako snad každý básník, ale nakonec jsem pochopil, že běh je cesta do sebe samého, cesta k nejbytostnějšímu poznání vlastního těla i vlastní duše. A pořídil jsem si psa (člověk nemá běhat sám)! Německého ovčáka Cara. A poznal canicross. Nejde mi o výkony, po padesátce není fyzický výkon ani nejdůležitější. Nicméně - kdykoliv bručím, hádám se, nadávám a nejraděj bych se popral s celým světem, podá mi manželka tepláky a vodítko. Stačí pár minut běhu - a je klid. Dokud mohu běhat se psem, jsem šťastný člověk.“
Post skriptum
Pes je vysoce společenské zvíře (dědictví po jeho předcích – vlcích) a společenská zvířata potřebují hru, která rozvíjí jejich sociabilitu a intelekt. (Hra je u psů rovněž náhražkou – vlčí práce: lovu!) Aktivním kumpánem psích her může být naštěstí i člověk. Pokud učiníme z canicrossu, bikejöringu, scooteru, skijöringu pro psa báječnou hru, získáme pro něj i pro sebe vynikající sportovní vyžití, zábavu, radost z pohybu a společně sdílené zážitky. A to – zcela určitě – není málo!