Žijeme v době, kdy koupit si koně může skoro každý a každý, kdo o vlastnictví koně skutečně stojí, tak dříve či později učiní. Připravenost člověka pro vlastnictví koně je různá – od náhlého rozhodnutí splnit si dětský sen a teprve pak zjišťovat, co vlastně takový kůň žere, po mnohaletou teoretickou i praktickou přípravu v jezdeckých oddílech a školách či praxích u dlouholetých vlastníků koní.
Přitom stále častěji se setkávám s lidmi, kteří si koníčka kupují „jen tak“, postaví si jej do nájemní stáje či k domu a čekají, že ježdění na koni bude naprosto přirozenou záležitostí jak pro ně, tak pro koně. Také je poměrně rozšířený názor, že cvičitelé a trenéři jsou pro lidi, kteří se chtějí věnovat sportu, k rekreačnímu ježdění jich není třeba. Jak to pak funguje, když je člověk sám sobě trenérem? Zvládnout rozejít koně, klusat nebo cválat, zastavit, zacouvat, zatočit koně a uřídit jej ve směru, který jezdec požaduje - to všechno jsou základy, které se člověk může naučit nějak sám, pouze podle reakcí koně. Problémem však zůstává ono „nějak“.
Ježdění koně tvaruje jak psychicky, tak fyzicky. Někdy je pro jezdce bez dozoru hledání té správné cesty natolik zdlouhavé, že v koni vybuduje určitý psychický blok nebo zlozvyk spojený s ježděním, který pak koně provází po celý život. Může to být například naučené vyhazování zadníma nohama při nacválání, řešení vypjatých situací vzpínáním, kozlováním nebo odmítáním pohybu. Po fyzické stránce může docházet k posilování nežádoucích svalů na úkor těch, které by bylo radno posilovat. Bez dozoru snáz vyrobíte koně se slabými zády a převráceným krkem než výstavně nasvaleného jedince. Pro jezdce bez dozoru bývá problém s korektním sedem. Člověk si najde pro něj pohodlný sed, který mu sice umožní udržet se na koni ve všech chodech, avšak bude jej limitovat v okamžiku, kdy bude chtít dokázat něco víc než přemístit se z bodu A do bodu B, nebo když sedne na koně, který prošel vyšším výcvikem.
Jak u koně, tak u člověka je mnohem těžší naučené zlozvyky odstraňovat a nahrazovat lepšími návyky, než se naučit hned od začátku pracovat korektně. Pro jezdce, který se učí jezdit bez dozoru, bývá například častým problémem stálý pohled dolů na koně. Jezdec, který nemá na zemi nikoho, kdo by mu říkal, zda je reakce koně správná, má potřebu nějakým způsobem koně vizuálně kontrolovat. Důsledkem toho je shrbený jezdec, který se nenaučil číst správnou reakci koně prostřednictvím svého sedu. Dalším výsledkem takového ježdění bývá strach. Opakované nezvládnutí koně vede k vršení krizových situací a ztrátě důvěry jezdce v koně a koně v jezdce, což vede k nadměrné snaze ke kontrole koně.
Pravidelné ježdění pod dozorem zkušeného jezdce je nejjednodušší cesta, jak se jezdeckým zlozvykům vyhnout. Ne každý má však takovou možnost. Pro někoho může být finančně neúnosné platit si pravidelně lekce, pro jiného je problém v širokém okolí sehnat někoho, komu by ty lekce platil. Žádná okolnost by však neměla donutit jezdce na korektní ježdění rezignovat, naopak bude vyžadovat o to aktivnější přístup. Je potřeba si uvědomit, že i rekreační ježdění je sport, fyzická aktivita pro koně i jezdce, přičemž pro koně je podstatně náročnější. Správné dávkování zátěže a formování těla koně tak, aby mohl ve zdraví co nejdéle sloužit, je v zájmu každého majitele. V případě, že tyto věci nehlídá trenér, musí si je ohlídat sám jezdec.
(Pokračování příště.)