Peruánský deník I.

(Pokračování.) Na cestě do pralesa - pátek 19. 10. 2007. Opět vstáváme brzy ráno (3:40 hod.). Lehce posnídáme, protože jinak to ani v tuto nelidskou hodinu nejde a vydáváme se na cestu do pralesa. Jedeme malým autobusem, kde máme naloženo všechno, co budeme v následujících dnech potřebovat. Kuchaře a zásoby jídla a vody, dva průvodce, kteří se budou starat o naši bezpečnost a upozorňovat nás na krásy, kterých by si naše netrénované oči ani nevšimly. No a nezbytnou lékárničku, kde jsou mimo jiné i různá séra proti hadímu uštknutí.

Jezero Huacarpay

První zastávka je u jezera Huacarpay, kde pozorujeme vodní ptactvo. Kousek dál kolibříky. Poprvé vidím kolibříka obrovského. Mám pocit, že poprvé toho bude na naší cestě opravdu dost. A čeká nás přejezd přes Andy. Opouštíme asfaltovou silnici a dál se do kopců šplháme po prašných serpentinách. Pod námi závratné hloubky, chvíli mi trvá zvyknout si na ten pohled a pocit, že jsme zcela v rukou řidiče, který snad ví, co dělá. Ale ty výhledy stojí za to. Od další cesty nás neodradí ani zážitek, kdy na jedné naší pozorovací zastávce (pokaždé když někde zahlédneme něco zajímavého, tak zastavujeme a vybíháme s fotoaparáty ven z autobusu) dotahuje řidič již velmi povolené kolo. Nechceme domýšlet, co by s námi bylo, kdyby na tuto závadu včas nepřišel. Pozorujeme život horalů a obdivujeme, že dokážou v tak drsných podmínkách vůbec přežít. Zastavujeme v horském městečku, kde se naši průvodci jdou posilnit do místní vývařovny před další cestou. Přidává se k nim i Magda (naše lékařka), my ostatní nenacházíme chuť ani odvahu. Nevoní to tu příliš lákavě. Nakupujeme si kukuřičné placky a přikusujeme k nim dovezené konzervy. Najednou se na ulici vyrojí spousta dětí v barevných krojích. Hrají na bubny a trumpety a nesou různé transparenty. Připadá mi vtipné, že i tady, na konci světa se setkáváme s osvětou typu potraty ne, kouření může poškodit vaše nenarozené dítě apod. Později se od průvodců dovídáme, že tímto slaví den dětí.

Park Manu

Pokračujeme naším autobusem dál do hor a krajina se začíná postupně měnit. Přibývá stromů a nádherných přírodních scenérií. Pomalu se dostáváme do mlžného lesa a my se konečně dočkáváme toho, na co jsme se nejvíce těšili. Vidíme první hejno papoušků arating tmavohlavých (10 až 15 kusů). To už jsme v parku Manu, největším chráněném území souvislého deštného pralesa na světě. Obědváme. Každý dostane plastovou krabičku s dušenou zeleninou a kuřecím masem. Tak to se kuchař vytáhl, že nám nachystal na cestu takovou dobrotu.

Pozorovatelna skalňáků andských

Další zastávka nás čeká na pozorovatelně skalňáků andských. Cestou se ovšem obdivujeme nádherným scenériím horského mlžného lesa. Neproniknutelná zelená džungle, kopce a hluboká údolí. Z lesa stoupá pára, všechno je tu nasáklé vodou a svěží. Kmeny a větve stromů porostlé epifyty (mechem a bromeliemi), různé druhy kapradin. Nádherně se dýchá. Jsem jak u vytržení. Zastavujeme u pozorovatelny skalňáků andských. Jsou krásní, září jak drahokamy. Naparují se před námi, ne pro nás, ale aby oslnili některou ze samiček. Zážitek na celý život. Pak jdeme asi hodinu pěšky a pozorujeme místní faunu a flóru. Na stromě v kopci zahlédneme opici, asi chápana.

Ekolodgi Orguideas de San Pedro

Ubytováváme se v ekolodgi Orguideas de San Pedro. Na pralesní podmínky úplný luxus. Povlečené postele s moskytiérami, splachovací záchody, sprchy a teplá večeře. Jdeme spát brzy, protože chceme být odpočinutí, abychom si následující dny mohli vychutnat naplno.