Jako student zoologie, entomolog a terarista bych chtěl tímto článkem čtenáře seznámit s přírodními krásami a živočichy Maroka, které se nám podařilo objevit při loňské třítýdenní cestě po této velké a nádherné zemi. Celá expedice a jejích šest členů, včetně mě, byla zaměřena na entomologii a entomologicky nejzajímavější lokality. Ty se vesměs shodují s lokalitami herpetologickými, ornitologickými, ale třeba i botanickými. Zachovalých a přírodních biotopů je zde totiž poskrovnu, a tak se více života kumuluje v chráněných či zachovalých místech, která jsme se snažili navštívit a blíže prozkoumat.
Právě proto se nám podařilo setkat se s širokou škálou živočichů nejrůznějších velikostí a tvarů. Bohužel všechna veliká zvířata, jak tomu v severní Africe bývá, včetně větších druhů ptáků, jsou na většině míst už vyhubena. Setkávali jsme se nejvíce s obojživelníky, plazy a zmíněným hmyzem, proto bude článek z převážné většiny věnován jim. Navštívili jsme ale i několik rezervací se vzácným ptactvem a savci, takže přijde řeč i na ně.
Předešlých několik roků se našimi cílovými místy stával Blízký východ. Především Turecko, ale i Sýrie a Írán. V Maroku ještě nikdo z nás nebyl, proto nevíme, jak to zde vypadá, zda se trefíme do počasí a začátku místního jara, což bylo nejen z pohledu entomologického velice důležité. Vzhledem k mým školním povinnostem a pracovní vytíženosti dalšího účastníka volíme časnější termín a odjezd stanovujeme na 10. dubna. Máme obavy, zda to není příliš brzy, a sháníme co nejvíce informací od známých entomologů, zabývajících se různými skupinami. Také sháníme rozumy od turistů, kteří Maroko navštívili v obdobném termínu, a v dnešní době samozřejmě studujeme internet. Dohodli jsme se, že nejprve pojedeme podél atlantského pobřeží nížinami a podíváme se co nejjižněji do oblastí kolem západní Sahary, kde by mělo být počasí zhruba jako u nás začátkem června, teprve potom vnitrozemím přes pohoří Antiatlas, Atlas, k alžírským hranicím a do severního pohoří Ríf, kde by se mohlo zatím trochu oteplit, a nastat tak příhodnější období pro hmyz a studenokrevné živočichy.
Blíží se termín odjezdu. Balení a přípravy vrcholí. Zavazadel s nejrůznějším vybavením máme poměrně velké množství. Naštěstí si nemusíme lámat hlavy, co vzít a co nechat doma, protože jedeme autem VW Transporter, který má spoustu úložného prostoru a mnohokrát se na expedici, jak na silnici, tak i v terénu, osvědčil. Vyjíždíme v pátek dopoledne z jižní Moravy směr Rozvadov. Tentýž den projíždíme Německem (517 km) a kolem druhé hodiny v noci spíme na benzinové stanici ve Francii. Hned brzy ráno pokračujeme v cestě. Přes Francii je to dlouhých 880 km. Rychlost na dálnici je již oproti Německu omezena a také zdržují „mýtnice“. Jsou celkem čtyři, poplatek za průjezd je asi 65 eur. Také nafta je zde nejdražší. Jedeme celý den s krátkými přestávkami až do Španělska. Zde opět u silnice nocujeme. Přes Španělsko je to „jen“ 1 350 km s pěti „mýtnicemi“ a asi 65 eur za dálnice. U Granady děláme malý, asi hodinový průzkum terénu. Zjišťujeme, že i zde poměrně na jihu je na brouky přece jen brzy, i když teplota je příjemných 20 °C. Pouze náhodou se nám s velkým překvapením podařilo kousek od auta nalézt prvního plaza expedice. Nádhernou, asi 120 cm dlouhou užovku iberskou (Rhinechis scalaris). Tento druh může však dorůstat až 160 cm a obývá prosluněné, suché a křovinaté svahy s trnitými křovisky a také zemědělskou krajinu. Můžete ji znát i z terárií, kde se občas chová. Po samozřejmém focení je propuštěna na svobodu a my pokračujeme na jih. Čím více se posouváme na jih, tím je chladněji. Zprávou SMS se dozvídáme, že se zde silně ochladilo a v horách byly sněhové přeháňky. Nebylo tedy divu, že se život ve zdejší přírodě úplně nenastartoval. Několik hodin jedeme naprosto stereotypní krajinou. Všude pomerančové plantáže a úhledně obhospodařovaná políčka s artyčoky a jinými plodinami. V podvečer 12. dubna jsme se dohodli, že nejlepší bude přeplavení přes Gibraltar ráno, po nyní už nezbytném odpočinku. Hlavně otec, který řídil celou cestu sám, musí být hodně vyčerpaný, i když to nedává znát. Kempujeme tedy na pláži asi 50 km od Algecirasu, ze kterého hodláme trajektem doplout do Ceuty, jednoho ze dvou španělských přístavních měst na území Afriky. Tato varianta je bezesporu nejkratší – samotná plavba trvá jen 35 minut a je zároveň nejlevnější.
Po jídle a plánování trasy na další den se rozbíháme po pláži a prozkoumáváme nejbližší ruderální plochu mezi hustou hotelovou zástavbou. Objevujeme několik psamofilních střevlíčků a velkého střevlíka rodu Scarites, který imponuje svými mohutnými kusadly. Je zajímavý tím, že má hrabavé přední končetiny, jimiž si vyhrabává nory ve vlhkém písku. Při nočním lovu s baterkou objevuji na úpatí skal nedaleko moře druhého hada expedice. No, spíše hádka, a to asi 35 cm velikou užovku kapucínskou (Macroprotodon brevis). Zbarvení hřbetní části je většinou šedohnědé či žlutohnědé. Šíji zdobí tmavý obojek, podle kterého dostala své jméno, protože může připomínat jakousi kápi. Po celé délce těla se táhnou tmavší drobné skvrny v několika řadách. Tento druh může připomínat hady rodu Coronella. Velikostí zřídka překračuje 55 cm. Obývá sušší kamenité oblasti od jihu Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku až po Izrael. Vyskytuje se také v blízkosti lidských sídel, na polích a křovinatých stráních. Námi ulovený jedinec žil na malé plošce s křovinami mezi hotelovou zástavbou, navíc na místě hojně navštěvovaném turisty. Druh je ovoparní a potravu tvoří především menší ještěrky a gekoni. Tato užovka je vybavena zadními jedovými zuby s rýhou, podobně jako třeba hlavatka kočičí (Telescopus falax). Zdravotní následky nemají z toxikologického hlediska význam a vážnější otrava je vzhledem k velikosti hada a umístění zubů vzácná. Po ranním fotografování je kapucínka puštěna a my pokračujeme do Algecirasu. V hale v přístavu se o nás doslova tahají zástupci jednotlivých společností, kteří mají provize z prodaných lístků na trajekt. Vybíráme si samozřejmě nejlevnější, údajně i nejspolehlivější společnost FRS (ve znaku delfín) a kupujeme zpáteční jízdenky pro nás a auto (auto 170 a osoba 66 euro tam i zpět). Kolem dvanácté hodiny konečně odplouváme. V Ceutě tankujeme pro nás neobvykle levnou naftu (0,675 euro) a jede se na hranice. Okamžitě se nás ve frontě ujímá částečně německy i anglicky mluvící, ryze arabsky oděný muž. Jeho funkce zde není jasná, ale na hrudi má připnutou vizitku, která vypadá hodně obnošeně. Podařenější kopii by u nás zvládlo vytvořit každé dítě školního věku s běžnou tiskárnou. Pomáhá s vyplňováním papírů a radí, kde může. Je pravda, že nám jistě usnadnil a urychlil cestu. Celníci jen mrkli na něj, pak do pasů, a byli jsme konečně ve vysněném Maroku. A „bakšiš“? Přesně 5 eur.
Naše první zastávka byla jen několik kilometrů od hraničního přechodu v horách nedaleko Ceuty. Jsou zde poměrně staré borovicové porosty, lze jen těžko odhadnout, jestli jsou původní. Jako všude jinde v Maroku jim dávají dost zabrat pastevci koz se svými stády a domorodí obyvatelé, kteří dřevem topí a kácí nejenom suché stromy. Dřevo v nížinách je totiž cenné a nedostatkové zboží. Téměř nikde nebylo vidět malé semenáčky či mladé stromky. Po prvním dvouhodinovém průzkumu lokality v Africe konstatujeme, že jsme zde brzy. Zakopáváme zemní pasti a čekáme na zbylé členy, abychom mohli odjet jižněji. Na lokalitu se vrátíme při zpáteční cestě domů. Je totiž velmi nesnadné lovit brouky, ještě k tomu střevlíkovité: Carabidae, v lese s bohatým podrostem bez možnosti otáčet kameny nebo kusy kmenů. V takovém případě jsou zemní pasti jediná vhodná možnost, jak zachytit druhy normálně nechytatelné. Navíc fouká studený nárazový vítr od moře a vzduch neprotne ani moucha či blanokřídlý hmyz. I na kroužících starých známých poštolkách obecných (Falco tinnunculus) jde vidět, jaké mají problémy s letem.
Čeká nás teď delší, asi půldenní přejezd po pobřeží Atlantiku. Konečně zastavujeme na dva dny nedaleko historického rybářského města Larache. Kempujeme ve zbytku borového lesa s příměsí nepůvodního všudypřítomného blahovičníku – Eukalyptus. Tento strom se sem dostal z Austrálie a pro pěstování v horkých suchých oblastech je vhodný. Koření hluboko, je nenáročný na vodu a rychle roste (při vhodných podmínkách až čtyři metry za rok), jenže vytlačuje místní druhy dřevin a jeho dřevo je nepoživatelné nebo jedovaté pro většinu místních xylofágních druhů hmyzu. Jeho listí se těžko rozkládá kvůli množství éterických olejů a vytváří pod stromem koberec, který zabraňuje klíčení a růstu dalších dřevin. Sami jsme se přesvědčili, že druhová diverzita byla v eukalyptových lesích prakticky nulová, a vždy jsme se jim snažili vyhnout. Při nočním průzkumu lokality nacházíme konečně první gekony. Lovili na padlých kmenech hmyz a nesnažili se při nasvícení baterkou příliš uniknout, spíše spoléhali na své kryptické zbarvení. Ve dne je bylo možno nalézt schované pod odchlíplou kůrou. Jednalo se o notoricky známé gekony zední (Tarentola mauritanica mauritanica), se kterými jsme se setkávali pravidelně téměř po celém atlantském pobřeží. Ve dne se nám podařilo nalézt také dvě menší želvy žlutohnědé (Testudo graeca), vyskytující se po Maroku ve třech poddruzích, a to Testudo graeca graeca,T. g. lamberti, T. g. marokkensis a soussensis. Po průzkumu pláže nacházíme několik zajímavých denních střevlíků (Cathophilus asperatus ssp. asperatus), kteří mají hlavu a štít adaptovaný k lovu drobných hlemýžďů, které jsou schopny vystopovat i na vegetaci. Byl skutečný zážitek nalézt tohoto brouka napůl zastrčeného v ulitě, a to ještě metr nad zemí na tamaryškovém keříku. Všude je spoustu starých známých brouků rodu Scarites. O tom, že jejich kusadlům nic neunikne, svědčí mnoho rozdrobených hlemýždích ulit a torz hmyzu od potemníků až po kobylky. Je zde již příjemněji než na severu a ve stínu je teplota přes den okolo 25 °C. Jdeme se vykoupat do moře, ale když zjišťujeme, že má voda okolo deseti stupňů a bodá jako tisíce jehliček, necháváme to napříště. Při tom nás upoutal pronikavý zápach mršiny. Jdeme po větru a asi půl kilometru přímo na pláži nacházíme tři uhynulé delfíny. Dva z nich byli již ve značném stadiu rozkladu. Největší měl přes dva metry. Co se s nimi stalo, nám bylo hned jasné. Všichni měli kolem ocasu uvázané smyčky z lana, takže se pravděpodobně chytili do rybářských sítí a rybáři je sem odtáhli kvůli strachu ze sankce. Ani zde si rybáři nejspíš nedovolí maso delfínů jakýmkoli způsobem zpracovat. Pořídili jsme několik fotek a na památku jsem si vzal několik zubů z nejvíce ohlodaného a nejméně smradlavého jedince. Po obědě prolézáme travnaté kamenité stráně na druhé straně od moře. Na žlutě kvetoucím keříku jsme opodál objevili nádhernou kudlanku, vypadající jako část samotné rostlinky, a dalšího plaza. Velmi zajímavého, asi 40 cm velkého scinka (Chalcides chalcides). Tento vzácný, na první pohled velmi dlouhý a štíhlý scink s malými tříprstými končetinami velmi silně připomíná našeho slepýše (Anguis fragilis). Vyskytuje se v teplých nížinách na travnatých svazích a má velmi specifické nároky na životní prostředí. Neosidluje biotopy, kde výška porostu přesahuje zhruba úroveň kolen. To by odpovídalo i biotopu, kde jsme ho objevili. Všude probíhala intenzivní pastva, takže tráva neměla šanci narůst více než 10 cm. Občas byl biotop doplněn nějakým keříkem a hromadou kamenů. Zde se nám podařilo pod velkým balvanem na okraji pole ulovit také prvního obojživelníka. Byla to nádherně zbarvená ropucha berberská (Bufo mauritanicus). Silně se podobala, jak velikostí těla, tak kresbou, naší ropuše zelené (Pseudepidalea viridis). Pouze tmavě zelené skvrny na světlejším podkladu byly nahrazeny za odstíny hnědé. Čili na béžovém podkladu hnědě rezavé skvrny. Tělo bylo na první pohled zavalitější. U některých jedinců můžou být až do oranžova, nebo tmavě hnědé. Podle literárních zdrojů dorůstá o něco více než ropucha zelená. Tento druh obývá pouze Maroko, severní Alžír a Tunis. Setkat se s ní můžeme zřídka i u teraristů.
(Pokračování příště.)