Slavík obecný
Slavík je nenápadný svým vzhledem, vrchní část těla i s ocáskem jsou hnědé, spodní tělo je šedé. Mláďata mají spodní tělo šedě skvrnité. Poněvadž se pohybují v křovinách, kde vyhledávají potravu většinou po zemi, protože je tam šero, mají vyšší nožky a větší oko.
Slavík je tažný pták, přilétá k nám koncem dubna, samci o pár dnů dříve, aby měli možnost najít vhodné místo pro založení rodiny. Sotva se tak stane, dá se do zpěvu a dá se říct, že zpívá ve dne v noci. Svým zpěvem láká samičku na založení rodiny. Slavík nasedá pouze jednou. Slavík zpívá celý květen, až do poloviny června, kdy se vylíhnou mláďata. Pak mu nastane velká starost o krmení věčně hladových mláďat. Jednou jsem nahlédl do hnízda černohlávka, mláďata spokojeně spala, volátka měla naplněná bobulemi, které se daly spočítat. Toto se u slavíka nikdy nestane. Slavík je přísný, čistý hmyzožravec a mláďata krmí vždy jen hmyzem, sám sezobne nějakou bobuli bezu jen v krajní nouzi. Než nakrmí čtyři, ale nejčastěji tři mláďata pavoučky, na zpěv mu čas nezbývá. Po vyvedení mláďat se rodina drží nějaký čas spolu, mladí se učí vyhledávat potravu. V srpnu se staří ptáci vydávají zpět do rovníkové Afriky. Mladé ptáky jsem slyšel pískat v křovinách ještě v září.
Slavičí zpěv
Co příroda nedala slavíkovi na vzhledu, mnohokrát mu vynahradila na zpěvu. Slavík svým zpěvem dost vyniká nad ostatním ptactvem. Jeho zpěv se skládá až z devíti túr, které slavík různě obměňuje, túry se skládají z jednotlivých tónů a podle počtu tónů v túrách se pozná, zda jde o ptáka mladého nebo staršího. U mladých ptáků se túra skládá až ze čtyř tónů, u starších ptáků až z osmi tónů. Mezi túry vkládá krátké trilky. Když zmlkne štěbetání ostatního ptactva, nastane tma a ticho a slavík přednese svoje koncertní číslo, je to prostě paráda. V noci zní nejvznešeněji túra „ponocný“, tuto túru okopíroval člověk od slavíka na hlášení půlnoci. Zpěv slavíka je časté téma mezi milovníky ptačího zpěvu, nejčastěji je srovnáván se zpěvem šámy indického a to je něco, co se nemůže vůbec srovnávat. Slavík je něco jako pěvecký mistr s vysokým hudebním vzděláváním, šáma indický je jako venkovan, který má nadání na zpěv, zpívá rád a hodně, ale mele to páté přes deváté, má neuvěřitelné množství popěvků a túr a nikdy se nestane, že by zpíval stejně dva dny po sobě. Jediný pták, který se může se slavíkem srovnávat, je slavík tmavý. Mezi těmito slavíky je ale ve zpěvu velký rozdíl a je pravděpodobné, že ti dobří zpěváci jsou kříženci se slavíkem obecným. V knihách se často uvádí, že slavík je svým způsobem života vázán na zalesněné křovinaté nížiny kolem řek. Kdyby tomu tak bylo, byl by slavík na jižní Moravě vzácný pták. Slavík vyhledává prosluněné řídké listnaté lesy s křovinatým podrostem a je mu jedno, kde takový les na jižní Moravě najde.
Zarputilý obhájce svého revíru
Je jen několik kopců na jižní Moravě, kde slavík svým počtem převyšuje ostatní ptactvo. Nedaleko Kyjova. Věteřovský kopec, zde jsem šel po lesní silnici, proti mně šla skupina kluků v rušné zábavě, jeden kluk se zastavil a povídá, kluci poslouchejte, jak zpívají slavíci… A bylo opravdu co poslouchat, po obou stranách silnice zpívali slavíci jako o závod. V kopcovité krajině kolem obce Kadov u Moravského Krumlova, kde pro její členitost a velké množství hájků byl zachován z velké části původní ráz krajiny, se vždycky vyskytovalo velké množství ptactva, skřivan i slavík zde byli hojní ptáci. Množství slavíků na kopci Lácar u Kobylí na Břeclavsku bylo opravdu vyjímečné. Toho si všimnul i nějaký místní muzikant a složil písničku Nad Kobylím letěl malý ptáček, jeho jméno je slavíček. Zdejší slavíci nepotřebují tak velký lesní prostor, v lese sice hnízdí, ale za potravou mohou zalétat do vinohradů. Slavík je zarputilý bojovník při hájení svého revíru. Když se dva samečci uvidí, hned se do sebe pustí a už létá listí, válejí se po zemi, mydlí se hlava nehlava, po chvilce jeden odskočí a odlétá, vítěz ho nepronásleduje. Není to třeba jako u rehků, kde se sváry řeší ve vzdušných honičkách. Ve vítězově písni jsem slyšel jasný vzkaz, jen si leť srabe a víckrát ať tě tady nevidím. Nikde jinde jsem tyto slavíčí bitky neviděl. Jednou jsem ale viděl, že se slavíci nenapadali i když byli třeba jen metr od sebe. Menší skupina dubů vypadala jako by na ni napadl sníh. Větve dubů byly obaleny malými bílými můrkami, které byly podobné jepicím. Bylo to v době mláďat, na dubech byl úplný ptačí rej. Takové množství různého ptactva jsem pohromadě nikdy neviděl.Prošel jsem dost kilometrů kolem Dyje, kde je ideální terén pro slavíky. V tomto kraji je slavíků velké množství, ale řece se vyhýbají, asi jim vadí velké množství komárů. Hnízdili raději dál od řeky, například na Syslím kopci a nad Bulhary jich hnízdilo velké množství.
S revolucí úbytek slavíků?
Komunisté rádi řídili všechno, ale příroda tu dobu přežila v pohodě, v lesích zpívali ptáci. To abych kráčel po polní cestě a neslyšel skřivana, to se nestalo. Množství slavíků až do roku 1980 pomalu narůstalo. Zřízení podivné, české demokracie znamenalo konec této pohody. Byly zřízeny úřad pro ochranu přírody, úřad pro životní prostředí, ornitologická společnost a to je trochu moc úředníků na přírodu. Když si uvědomíme přísloví: Kam šlápne noha státního úředníka, tam deset roků tráva neroste, nemohlo to dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Můžeme se jen utěšovat, že podobné zákony na ochranu všech možných škůdců ptactva nejsou zavedeny v okolních státech. Snad se jednou stane, že některý politik nebo zákonodárce si vzpomene, jak vypadala příroda před pár roky a začne přemýšlet, co se to děje.
Krátký život v přírodě
Zajel jsem do Ivančic, kde jsem přes léto od roku 1950 bydlel. V té době se zde slavík občas objevil a stav slavíků pomalu narůstal. V roce 1980 nebyl problém v okolí Ivančic najít patnáct slavíků. Vznikala zde místa, kde slavík pravidelně hnízdil. Prošel jsem tato známá místa, kde se slavík dříve vyskytoval. Našel jsem jednoho mladého slavíka u Smolína. Na této trase před pár lety zpívalo nejméně dvacet slavíků. Je vidět, že slavík dopadne stejně, jako ostatní ptáci hnízdící na zemi. Slavík má v přírodě velice krátký život, každý zásah člověka má katastrofální následky. Je vidět, že ochránci přírody pracují organizovaně, prostřednictvím kuny, špačka a sojky hnízdící na zemi. Špaček svým přemnožením a při nedostatku dutin ničí nejužitečnější ptactvo. Sojka pro krmení svých mláďat plení volně hnízdící ptactvo. I oni do naší přírody patří, ale není možné, aby svým množstvím byli pohromou pro ty menší.
Úloha ornitologické společnosti
Nejpodivnější na této věci je úloha ornitologické společnosti. Tito pánové jen nečinně přihlížejí, jak se ničí naše ptactvo. Spokojí se s tím, že vyhlásí druh, který je na pokraji vyhubení, ptákem roku. U kukačky to udělali mazaně, aby nemuseli vyhlašovat jednotlivé druhy hmyzožravých, hlavně pěnice, které nejčastěji slouží kukačkám jako pěstouni, vyhlásili pouze kukačku. Doktor Zdeněk Kukx by se divil, co se z kdysi vážené společnosti stalo. Kdyby profesoři přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze věnovali našemu ptactvu tolik pozornosti a péče, co věnovali ptactvu v poválečné době, určitě by se nestalo to, co se děje v dnešní době.
