Měkkožraví chovanci našich voliér - Datlovití šplhavci

Z řádu šplhavců (Piciformes) jsme si představili tukanovité (Ramphastidae) a vousákovité (Capitonidae) ptáky. Jelikož z čeledi medozvěstkovitých (Indicatoridae) není v ČR chován žádný zástupce, zbývá nám poslední čeleď tohoto řádu, a to datlovití (Picidae). Ani u těch však není situace nijak zářivá. Jsou u nás chovány pouze tři druhy a z nich je pouze jeden exotický.

Krutihlav obecný

(Jynx torquilla)
Krutihlavové obecně mají na rozdíl od ostatních datlovitých krátký zobák a měkký ocas, tudíž nemohou šplhat jako ostatní. Dalším výrazným rozdílem je to, že krutihlav obecný je také jako jediný náš šplhavec stěhovavý a na zimu u nás nezůstává. Důvod je zřejmý, vzhledem k tomu, že svým slabým zobákem nemůže vytesávat hmyz zpod kůry ani rozbíjet šišky, oříšky či jiná semena, nenašel by u nás v zimě potravu. Velikostí a zbarvením připomíná samici ťuhýka šedého. Peří má krycí zbarvení a dokonale splývá s kůrou stromů. Obývá celou Evropu a mírné oblasti Asie až do Japonska. V těchto oblastech vyhledává především listnaté lesy a také smíšené lesy. Obývá však také remízky, sady a křoviny. Dokonce se může vyskytovat i v bezlesé krajině, najde-li zde dostatek hlinitých stěn s dutinami pro hnízdění. Evropské populace krutihlavů zimují v Africe (konkrétně v okolí Atlasu, jiní sledují Nil a táhnou do východní Afriky), asijské pak v Indii a jihovýchodní Asii. Na zimoviště přilétají v říjnu. Vytváří 4–6 poddruhů, jsou jimi J. t. chinensis, J. t. himalayna, J t. mauretanica, J. t. sarudnyi, J. t. torquilla a J. t. tschusii. Živí se především mravenci a mšicemi, ale také jinými bezobratlými, které jako ostatní šplhavci sbírá dlouhým lepkavým jazykem. Tok začíná od poloviny dubna do poloviny května, po návratu ptáků ze zimovišť. V této době však bývají dutiny již dávno obsazeny jinými ptáky a krutihlavi si je sami hloubit nemohou. Z cizí dutiny tedy vynášejí vejce i mláďata. Hnízdí v dutinách stromů, do kterých samice snáší 7–10 vajec. Inkubace pak trvá přibližně 12 dní a je zajišťována oběma rodiči. Hnízdo mláďata opouštějí ve věku 28–38 dní. V červnu často hnízdí podruhé.
České (ale i latinské a německé) jméno získal díky svému obrannému chování. Při ohrožení naježí peří, rozprostře ocas a svěsí křídla. V této pozici pak točí hlavou a očima, syčí a prská.¨V chovech je naprostou raritou, v současné době jej chová pouze Zoo Plzeň. Jako původní druh naší avifauny musíme mít jeho chov registrovaný. Ke krmení předkládáme nejrůznější druhy hmyzu a jiných bezobratlých, ale také granule a měkké směsi pro hmyzožravé ptactvo. Na zimu samozřejmě vyžaduje temperovanou ubikaci.

Strakapoud velký

(Dendrocopos major)
Popisovat vzhled strakapouda velkého je myslím zcela zbytečné. Jako velmi hojného zástupce naší přírody jej zná snad téměř každý. Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie. Na takto velkém území vytváří samozřejmě velké množství poddruhů, je jich uváděno dokonce až 14. Jmenovitě jsou to D. m. major vyskytující se v rozmezí od Skandinávie a západní části Sibiře po Ural, Polsko a Ukrajinu.
D. m. brevirostris – Sibiř, Amur, Mandžusko, okolí Ochotského moře, Ťan-Šan a Mongolsko
D. m kamschatichus – Kamčatka a sever Ochotského moře
D. m. pinetorum – rozmezí od Velké Británie, Francie a střední Evropy po Volhu, Itálii, Balkán, Turecko, jih Ukrajiny a Kavkaz
D. m. hispanus – Pyrenejský poloostrov
D. m. harterti – Sardinie a Korsika
D. m. canariensis – Tenerife
D. m. thanneri – Gran Canaria
D. m. mauritanus – Maroko
D. m. numidus – Alžírsko, Tunisko
D. m. poelzami – okolí Kaspického moře
D. m. japonicus – rozmezí od Mandžuska po Sachalin, Koreu a Japonsko
D. m. cabanisi – rozmezí od jihu Mandžuska po Myanmar, jižní Laos, Vietnam a jižní a jihovýchodní Čínu
D. m. stresemanni – rozmezí od Číny po Tibet, Indii a Myanmar
V Evropě se tedy vyskytuje ve všech oblastech s výjimkou Islandu, severu Skandinávského poloostrova a Irska. V Asii pak obývá široký pruh v rozmezí od její západní části až po Čínu a Japonsko. Izolovaně pak obývá i severozápad Afriky. V Evropě, ale také u nás se jedná o nejpočetnějšího šplhavce vůbec.
V oblastech svého výskytu je stálý, s výjimkou nejseverněji žijících populací, které se v zimě stěhují jižněji. Jeho přirozeným biotopem jsou jehličnaté, listnaté i smíšené lesy. Preferuje však rozsáhlé porosty se starými stromy. Díky jeho přizpůsobivosti se však vyskytuje také v přítomnosti lidských obydlí, a to v zahradách a městských parcích.
Pohybuje se v párech nebo jednotlivě. Většinu času tráví na stromech. Jeho potrava je velice různorodá, jedná se totiž o všežravce. V létě se živí především malými bezobratlými živočichy, včetně mravenců, pavouků, stonožek, motýlů, dřevokazného hmyzu a jejich larev, ale také semeny a různými plody. Příležitostně olizuje mízu stromů. Likviduje také snůšky a mláďata jiných, v dutinách hnízdících ptáků, jako například sýkor. V období nedostatku živočišné potravy ve skladbě jeho potravy stoupá podíl plodů, zejména různých bobulí, ořechů, žaludů, smrkových a borových semen. V zimě také často navštěvuje krmítka. Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku. Samec se od samice liší tím, že má červený týl, samice černý. Ve střední Evropě začíná hnízdit během dubna až do srpna. Hnízdí pouze jednou ročně. Hnízda si buduje zejména ve starých, hnijících rovných stromech s měkkým dřevem. Samotnou dutinu pak buduje minimálně 3 m nad zemí. Na hloubění se podílí oba partneři. Samice snáší 4–7 kulatých, smetanově bílých vajec, na kterých sedí oba partneři po dobu 14–16 dnů. Samice obvykle inkubuje ve dne, samec pak v noci. Oči se mláďatům otevírají ve věku 7 dnů, o dva dny později jim začíná růst krycí peří a od 12. dne je dospělí přestávají zahřívat. Dutinu pak mláďata opouští po 20–24 dnech. V dutinách pak strakapoudi spí i po vyhnízdění, pokud si jejich dutinu nezaberou špačkové, sýkory nebo plchové. V přírodě se strakapoud velký dožívá až 11 let, vůbec největší zaznamenaný věk, u jedince ze Švédska, činí minimálně 12 let a 8 měsíců. V našich chovech se také jedná o zcela výjimečně chovaný druh. Stejně jako u předchozího druhu k jeho chovu potřebujeme registrační povolení. Ze zoologických zahrad jej chová pouze ta plzeňská, a to poddruh D. m. pinetorum. Krmení nečiní potíže, nabízíme bezobratlé, myší holata, nejrůznější plody a bobule, granule a měkké směsi pro plodo- a hmyzožravé ptáky, v zimě pak také semena. Velkou výhodou je možnost celoročního chovu ve venkovních voliérách.

Žluna větší

(Picus flavinucha)
Žluna větší je jediným exotickým šplhavcem z čeledi datlovitých, chovaným v naší vlasti. Je také chována „nejčastěji“. Najdeme ji v Zoo Praha a Zoo Plzeň, a to poddruh P. f. mystacalis. V přírodě ji najdeme v Bangladéši, Bhútánu, Kambodži, Číně, Indii, Indonésii, Laosu, Malajsii, Myanmaru, Nepálu, Thajsku a Vietnamu. Vytváří až 7 poddruhů, P. f. lylei, P. f. wrayi z Malajského poloostrova, P. f. flavinucha z Myanmaru a západního Thajska, P. f. archon ze severovýchodního Thajska, Laosu, západního Tonkinu a severního, středního a jižního Annamu, P. f. ierrei ze severo- a jihovýchodního Thajska, Kambodži a Kočinčínska nebo P. f. styani z východního Tonkinu a zmíněný P. f. mystacalis. Jejím přirozeným biotopem jsou tropické a subtropické vlhké nížinné lesy a tropické a subtropické horské mlžné lesy až do 2 745 m n. m. Živí se různými bezobratlými a malými obratlovci, méně pak plody a semeny. Jelikož má poměrně slabý zobák, nemůže vytesávat bezobratlé zpod kůry, ani si sama tesat dutiny. Hnízdí tedy v dutinách, které obsadí po jiných ptácích. Samice snáší 2–4 vejce. Inkubují oba rodiče, přirozená doba inkubace není známa. V našich zoo je však odchovávána, například v roce 2005 získala pražská zoo za její odchov první místo v kategorii ptáci soutěže „Odchovek roku“, která probíhá mezi zoologickými zahradami. Krmení nabízíme podobné jako u výše uvedeného strakapouda většího. Na zimu je nutná temperovaná ubikace.
Příště: Srostloprstí (Coraciiformes), čeleď ledňáčkovití (Alcedinidae)