Lovecký pud

Výběr plemene je velice důležitý. Snad v každém psovi dřímá alespoň z dob dávno minulých lovecký pud. U některých plemen je nadále rozvíjen, u jiných s maximální pečlivostí potlačován a nemálo dalších je přesměrováno na jinou aktivitu nebo zájem.

Výběr plemene

Vedle typických loveckých plemen, jako jsou ohaři, slídiči, barváři a honiči, jsou také další lovecká plemena jako jezevčíci, většina teriérů, retrívři a vodní psi. Když k tomu přidáme zařazením nelovecká plemena, přesto s chutí lovit, a těmi jsou chrti, a v neposlední řadě i lovce z řad primitivních plemen, zúží se nám výběr ze všech známých plemen, která nejsou typickými lovci, na méně než jednu třetinu. Přesto není nutné hned propadat zoufalství, protože téměř mezi všemi těmito skupinami najdeme jednotlivá plemena, která již dlouhou dobu nejsou lovecky vedena. Jsou zejména výbornými rodinnými psy anebo jsou lovecky vedena spíše ojediněle. Alespoň základním vodítkem ke zjištění, zda se jedná o lovecké plemeno, by nám měla být skutečnost, jestli je či není potřebná „lovecká zkouška“ do chovu daného plemene. Ale pozor, tuto podmínku může mít třeba jen pes nebo fena, což ovšem neznamená, že jen feny nebo jen psi (samci) budou mít větší nebo menší lovecké sklony. Všeobecně by se dalo říci, že nejmenší sklony ke sledování stop zvěře a ke štvaní divoké zvěře mají plemena společenská, ovčácká a pastevecká. Tak či tak i mezi nimi se najdou výjimky, stejně jako mezi loveckými plemeny jsou výjimky, které se nehodí pro výkon práv myslivosti.

Jak psa pochopit a využít jeho nevhodné chování ve svůj prospěch

Jak již bylo zmíněno, téměř v každém psovi dřímá lovecká vášeň. Některý chce lovit myši, jiný pronásledovat kutálející se balonek, jiný sledovat stopy v lese, další lovit třesoucí se hadr a někteří vybíhají za každým běžícím či letícím zvířetem či rychle se pohybujícím člověkem. To vše je možné shodně označit jako „zájem o kořist“. Je jen na nás, co budeme považovat za nepřijatelné, nebo naopak žádostivé a co budeme chtít zatrhnout a nepodporovat nebo naopak prohloubit a zdokonalit. Již s příchodem štěněte musíme mít jasno, co s ním budeme dělat (jaké sporty) a jaké budeme od něj očekávat chování. K tomu musíme výchovou směřovat. Stejně tak od prvního dne je nutné štěně sledovat a vyvozovat z jeho chování závěry. Rozhodně nesmíme podcenit počátky nevhodného chování, abychom ho výchovou mohli usměrňovat do té „správné uličky“. To, co spatřujeme jako nevhodné chování, abychom přesměrovali do chování přijatelného či do závislosti na věc i nám přínosnou. A to bezezbytku platí i o chuti stopovat či pronásledovat divokou zvěř. Když se bavíme o závislosti, kterou je často vhodné podporovat, tak typickým příkladem je „lov míčku“. Chytat a přinášet něco pohyblivého se může opravdu stát pro psa závislostí, kterou je snadné obrátit ve prospěch člověka. Tu je pak snadné aplikovat při každém výcviku nových věcí, ale také použít při přesměrování nevhodného chování na něco, co má rád pes a člověk vlastně také (házení míčků). Proto prvním doporučením je „snažit se vytvořit v psovi závislost na házení míčků“, jestliže o toto pes projeví alespoň malý zájem. Většinou je ve výchově zapotřebí psa přesměrovat jinam, nikoli jen vše zakazovat. Chuť na zakázané se v něm pak jen hromadí a vypukne v momentě, kdy to nejméně budeme očekávat. Hledejme, jakou jinou přijatelnou alternativu jeho pudům nabídnout. Psovi tak nebude nic nepřekonatelně scházet. Jakýkoliv sport a zaměření psovi poskytuje dostatečný prostor pro vybouření a naplnění jeho pudů. Může to být „lov figuranta, respektive rukávu“, sledování stopy člověka, aportování věcí z vody, přinášení různých předmětů … Když se na výčet podíváme, zjistíme, že vše je o čichu nebo lovení. A to, že výkon psa ve sportech není dokonalý, přesný, úspěšný apod., ještě neznamená, že jeho nenaplňuje. Psa naplňuje zaměstnání jako celek, člověk v tom hledá dokonalost a úspěchy ze společné práce.

Lovecká plemena

Lovecká plemena, která jsou ve velké míře doposud chována právě pro jejich loveckou upotřebitelnost, ji předávají samozřejmě dalším generacím. Tedy při koupi štěněte loveckého plemene nás v žádném případě nemůže překvapit, že dané štěně má neodolatelnou chuť se v lese a na polích pouštět po stopě zvěře nebo vyběhne ihned za zvěří, kterou zrakem spatří. Lovecká plemena jsou zpravidla velice líbivá, elegantní, výborně pohyblivá a až na malé plemenné výjimky výrazně přátelská k okolí a milá k rodině. Není se pak čemu divit, že přitahují i laickou veřejnost, která nemá ani potřebu ani chuť se věnovat myslivosti. A tak se lovecká plemena dostávají i přes nesouhlas některých chovatelů – myslivců, kteří by rádi viděli „své“ plemeno jen v rukou zase myslivce, do rodin s dětmi a do rodin aktivních sportovců. Zde je třeba ale asi zachovat zdravý rozum všech zúčastněných. Pro plemeno, které je málopočetné a z řad myslivců není o něj téměř žádný zájem, může zájem nemyslivecké veřejnosti znamenat záchranu před vyhynutím. A zase naopak: o populárním čistě loveckém plemeni, které je po staletí lovecky vedeno ve všech generacích a jehož hlavní náplní života vždy byla a je práce v lese, by se člověk, který se nechce stát myslivcem ani poté, co si koupí takové lovecké plemeno, neměl zajímat, a tedy o něm ani snít. Jsem zastáncem toho, že plemeno, které má v myslivosti budoucnost a je z řad myslivců o něj velký zájem, by mělo mít zachováno v podmínkách uchovnění minimálně základní lovecké zkoušky a chovatel by se měl snažit štěňata dávat pouze do rukou myslivcům či budoucím myslivcům. Lovecký pud tak může být vhodně rozvíjen, bude dělat radost pánovi i psovi a nestane se tak překážkou v jejich příjemném soužití. Koupit si totiž lovecké plemeno jen proto, že se nám líbí, a pak se snažit řešit trápení, co s loveckým pudem, když nechceme, aby náš pes měl sklony k pronásledování zvěře či sledování jeho stopy apod., je nezodpovědné. Pak je každá rada drahá. Soužití psa a člověka je tak notně narušeno, a pokud se člověk nepřidá se svým psem do řad myslivců, bude řešit neustálé problémy s loveckou chtivostí svého psa. Pes pak bude nešťastný, že má problémy s tím, že se chová vlastně zcela přirozeně a jeho pánovi se to vůbec nelíbí. Přesto najdeme spoustu loveckých plemen, která jsou dnes již chována čistě jako rodinní psi anebo jsou využívána více směry. To, že se jedná o lovecké plemeno, ještě notně nemusí znamenat, že to nemůže být třeba canisterapeutický pes a pes sbírající tituly ve flyballu. Dokonce kombinace různého zaměření jednoho jednice (např. myslivost a agility) je možná, ovšem zejména pro nezkušené kynology často poměrně složitá. Člověk by si tedy měl vybírat plemeno podle svých zkušeností, možností a představ o využití či zaměstnání psa. Mít krásného psa ještě neznamená mít k našim potřebám a představám správného psa. Shrneme-li to: rozhodně nedoporučuji kupovat psa po lovecky vedených rodičích, jestliže se nechcete myslivosti sami věnovat.

Problémům je vhodné předcházet

Také jistě není od věci rčení „pes, který si hraje, nezlobí“… Jednoduše řečeno pes, který je dostatečně ke své nátuře zaměstnáván, nemá příliš velkou potřebu vymýšlet novou – „loveckou“ zábavu. Ani na procházce by pes neměl bezděčně bloumat po okolí, ale člověk by měl vymýšlet čas od času nějaké hry, aby odvedl pozornost psa od svádění okolních vlivů. To platí zejména o psech, kteří svým plemenným zařazením nebo náturou patří k lovecky náruživějším tvorům. Pokud přesto sáhneme po loveckém plemeni a nechceme se věnovat se psem organizované myslivosti, musíme od počátku s jeho loveckou vášní počítat. I když si nevybereme štěně po lovecky vedených rodičích, je nutné se snažit předcházet výraznému propuknutí lovecké vášně, která se nám rozhodně nesmí vymknout z kontroly. Základem tedy je psa nejen vhodně zaměstnávat, ale také rozvíjet vazbu na pána a rozšiřovat jeho obzory. Vždy a za každých okolností by měl být pes ovladatelný. Nemusí perfektně poslouchat na každý povel, ale měl by přijít kdykoli na přivolání a okamžitě reagovat na povel „fuj“. Socializace psa je velice důležitá, a to i z hlediska zvládnutí lovecké vášně. Seznamovat štěně (psa) s nejrůznějšími pachy, věcmi, osobami, živočichy, dějem … a to nejen ve městě, ale také v přírodě, je základem vyrovnanosti psa. Již osmi až desetitýdenní štěně by mělo poznat krásy lesa a luk, cítit vůni a slyšet zvuky pravé přírody, pach nejrůznější divoké zvěře. Je to období, kdy se ještě drží v blízkosti svého pána, protože v tu dobu nikoho jiného nemá. Očekává od něj rady a bere jej za vzor. Když se tedy člověk v přírodě bude chovat přirozeně, nebude se plašit, kdykoliv uvidí běžet srnu, nepovede štěně na napnutém vodítku ze strachu, že mu pes uteče za zvěří, ani pes se nebude stresovat a upínat se na věci a děje, na které by nemělo. Každopádně je namístě opětovné upozornění, že u loveckých plemen je probuzení loveckého pudu téměř nevyhnutelné a je jen potřeba ho udržet pod kontrolou. Pokud již máte se štěnětem vybudovaný nějaký základní vztah, kdy se bez dalšího zájmu o svého pána nevzdálí hned po odepnutí vodítka na velkou vzdálenost, nechejte ho na přehledném místě bez vodítka. Jestliže se příliš bojíte jej pustit z jakéhokoliv důvodu, nechte ho na co nejdelším vodítku prozkoumávat každý kámen, pařez, polní cesty a díry, o které pes projeví zájem. Rozhodně jej v ničem nepodporujte, na nic ho neupozorňujte a téměř nic nezakazujte. Slovem téměř se dostáváme k situaci, kdy pes (bez ohledu na věk) projeví výraznější zájem o sledování pachu zvěře nebo příliš se zajímá o volně se pohybující zvěř. Pes v ten moment na první pohled vypadá, jako když „nevidí a neslyší“. To je ten okamžik, kdy je nutné ihned a razantně zasáhnout. Opravdu se nebojte rázným a hlasitým povelem „fuj“ přerušit jeho urputný zájem, a jakmile pes poslechne (přestane být zaujatý jen zvěří), hned jej chvalte, pokuste se ho vtáhnout do jeho nejoblíbenější hry a jakkoliv ho odměňujte. Vaše pozornost pro něj musí být něčím extra příjemným. Pochvala a hra je na místě, protože vás poslechl. Rozhodně jej nemůžete trestat, hubovat, škubat vodítkem, pokud poslechl povel „fuj“ a věnoval raději pozornost vám nežli sledování stopy nebo vyběhnutím za zvěří. Pes v momentě problému (sledování stopy či zvěře) musí být pod vaším vlivem, tedy opravdu blízko. Volat na psa, že něco nesmí na vzdálenost padesáti metrů, je skoro bezpředmětné a jen opravdové výjimky jsou ochotné poslechnout. Už i proto je potřeba mít psa v přírodě opravdu blízko u sebe, ať už je na volno nebo na vodítku, abyste včas a správně mohli zasáhnout, bude-li potřeba. Nikdy vás nesmí rozhodit zájem psa o stopu zvěře či běžící zvěř. Obojí je pro zvládnutí loveckých pudů psa podobně nebezpečné. Celý život psa musíte být připraveni na probuzení loveckých pudů, i když asi nejvíce problémů vzniká „v pubertě“, tedy někde ve věku od čtyřech do dvaceti čtyřech měsíců věku. Pes, který se pro štvaní čehokoliv narodil a žije (např. některá plemena z řad chrtů), také s tím nepřestane mávnutím proutku jenom proto, že si to přejeme. Je potřeba mu nabídnout vhodnou alternativu, která bude ke spokojenosti všech. Typickým příkladem jsou psí dostihy a to jak na umělé dráze, tak v terénu – – coursing.

Když problémy nastanou

Problémům je velmi vhodné předcházet. Řešení již propuknutého výrazného zájmu o zvěř je velice složité, těžce zvladatelné a často nejde touhu po sledování pachu zvěře nebo jejího štvaní již zastavit. Pak ve většině případů přichází na řadu připínání psa na vodítko všude, kde hrozí výskyt divoké zvěře. Někdy může pomoci výcvik profesionálním výcvikářem, zpravidla za pomoci elektrického obojku. Použití elektrického obojku v případě takto těžce zvladatelných problémů není možné odsuzovat, jestliže je však strávně používán. Šance na odnaučení psa štvát zvěř tímto způsobem je poměrně velká. Existuje ještě několik možností, jak psa s nezvladatelnými loveckými pudy odnaučit honit zvěř, ale některé jsou velmi zdlouhavé, jiné často málo efektivní. Přesto stojí za to je zkusit, když už není zbytí, protože pes celoživotně připnutý na vodítku bude stejně nešťastný jako jeho pán, který mu chce volný pohyb dopřát. Jednou z možností může být regulovatelný pohyb na dlouhé šňůře, „tzv. stopovačce“. Dlouhá šňůra zaručuje manipulaci se psem (škubnutí) v případě, že se chce rozběhnout za zvěří nebo po stopě. Šňůru o délce přibližně deseti metrů je možné držet v ruce nebo ji nechat volně táhnout psem po zemi. Pes se nesmí vzdálit na délku větší než zmiňovaných deset metrů, aby mohl být pod vlivem psovoda, kdykoli bude potřeba. Vyškubání za dlouhou šňůru a ostré vyhubování musí přijít vždy, kdy se pes zachová, jak nemá. Nevýhodou dlouhé šňůry je, že se snadno zamotává do větví, stromů a silných travin. Pomoci může i plechová krabička naplněná kamínky, kterou je možné po psovi hodit v případě, že se dostane do „lovícího transu a nevnímá okolí“. Rachot plechovky může vrátit psa do vnímání svého pána. Někteří majitelé psů a dokonce psi samotní upřednostní zcela jiné zvládnutí problému a tím je zalehnutí. Znamená to, že když pes vyběhne za zvěří anebo se pustí po její stopě, člověk doslova zakřičí povel „daun“. Pes ve směru ulehne, ale dál se dívá za zvěří, což je pro něj přijatelnější než se od ní odvrátit a vrátit se k majiteli. Majitel pak spěchá za ležícím psem, aby jej pochválil, odměnil a snažil se ho jinak příjemně zaměstnat. Samozřejmě tento cvik je třeba začít učit v klidném prostředí a na různé vzdálenosti. Pak je možné jej začít používat i v lese a na polích, i když není zapotřebí. Teprve až když jej pes perfektně ovládá, je možné vydat povel „na ostro“ – vyběhne-li pes za zvěří. Do té doby musí být voděn na vodítku, aby se v případě vyběhnutí za zvěří nepokazil dosavadní výcvik. A ještě poslední pomoc z řad starých kynologů. Může se zdát poněkud drastická, což však nepřijde člověku, který si už se psem lovcem neví rady. Uváže se vhodně velký a těžký dřevěný špalek zespoda na obojek tak, aby rychlý pohyb psovi nebyl umožněn. Totiž rozhoupaný špalek rychlým pohybem psa bije do jeho předních končetin a pes pro velmi nepříjemné pocity raději pronásledování zvěře zanechá.

Lov hrabošů

I lovení hrabošů je určitým typem probuzení loveckého pudu. Co se týče vášně lovit hraboše, záleží na vaši benevolentnosti a místě pohybu psa. Tím chci říci, že každý, kdo si zakládá na krásné zahradě, s největší pravděpodobností nebude tolerovat psa „hrabala“. V takovém případě však doporučuji vybrat jednu ze dvou možností, neboť ani tuto touhu nelze úplně zadusit po celý život psa. Buď je možné psovi vyčlenit určitý prostor (na první pohled se zřetelnými hranicemi) a tam mu hrabání povolit dle libosti, anebo s ním absolvovat často procházky do polí a tam mu poskytnout čas pro vyřádění se v hledání a hrabání nejrůznějších malých obratlovců.