Jak vnímají canisterapii děti a jejich rodiče

Na tři stovky dětí procházejí ročně kolínskou ordinací magistry Ivy Bajtlerové, kde je při jejich léčení využíván pes. Na tento počet dětí připadají nejvýše dva rodiče, kteří si takový způsob terapie nepřejí. I z toho je vidět, jaké oblibě se těší canisterapie u rodičů, kteří na vlastní oči vidí, jak blahodárný vliv má hluboce promyšlená terapie pomocí zvířete.

Léčení mentálních, řečových či pohybových poruch s využitím psů je stále žádanější. Přítomnost psa vnáší do ordinace jakýsi duch bezprostřednosti. Mnohé zaražené a nemluvné děti jako by roztály. Ordinaci navštěvují především děti i dospělí s poruchou komunikace při epilepsii, kterým se takzvaně rozpadá řeč. Dále dochází děti s vývojovou dysfázií, to je s opožděným vývojem řeči, výrazně narušenou schopností sluchového rozlišování, vnímání a chápání řeči.

Pomáhá ke spolupráci

V této kolínské ordinaci se setkáme s autisty více než v jiných terapeutických zařízeních. Především proto, že kvalifikace Ivy Bajtlerové v kombinaci s canisterapií a ve spolupráci s krajským koordinátorem pro tuto chorobu jsou velkou šancí pro děti s duševním postižením. To se projevuje narušenými komunikačními schopnostmi, stereotypními vzorci chování a abnormální sociální interakcí. Pomocí psů se daří před třetím rokem věku intenzivní terapií natolik získat děti ke spolupráci a zlepšit jejich sociální schopnosti, že se mohou účastnit běžné školní docházky. Na tři desítky dětí se zde léčí s poruchou zvanou elektivní mutismus. Jde o výběrovou nemluvnost vůči konkrétní osobě nebo prostředí. Tím může být třeba mateřská školka nebo například první třída základní školy, kde mohou být používány nevhodné výchovné přístupy. Během půl roku sedmi takovým dětem fenka peruánského naháče natolik pomohla, že si s ní povídaly, hladily ji a bylo jim s ní evidentně dobře. Už desítky dětí se pomocí canisterapie zbavily této poruchy.

Bez psa to nešlo

Velký problém s nemluvností měl čtyřletý Péťa. O její rozsáhlosti svědčí fakt, že ve třech letech používal jen deset slov. Přitom nešlo o zanedbanou výchovu, ale elektivní mutismus s kombinací vývojové dysfázie. Nechtěl spolupracovat ani s terapeutkou, ale jakmile se objevil před ním pes, jako by byl v jiném světě. „Možná to bylo i tím, že máme doma fenku belgického ovčáka malinoise, se kterou si rád hraje. V ordinaci začal dávat povely Agátě tak, jak to požadovala terapeutka. Po několika návštěvách se jeho pasivita vůči cizím lidem a i širšímu okolí postupně začala rozplývat. Když chtěl vydávat Agátě další pokyny a hrát si s ní, musel používat i nová slova. A to byl další pokrok,“ uvedla maminka Petra. Její syn prováděl i další cviky, jako přelézání či podlézání psa, čímž si rozvíjel potřebnou koordinaci hrubé motoriky. Péťova terapie probíhala rychleji i proto, že podobně mohl cvičit i doma. „Jak jsme to viděli v ordinaci, tak jsme to zkoušeli po dohodě s terapeutkou s naší maliňačkou. Naštěstí je odmalička zvyklá na děti, takže cvičení s ní bylo bezproblémové,“ uvedla maminka.

Místo loutek a jiných technik

Klinická canisterapie se těší mezi rodiči stále většímu zájmu, se zdravotními  pojišťovnami je to však složitější. Problémy nebývají v případech, kdy revizní lékaři jsou znalí terapeutických metod s využitím psů. Jsou však i takoví, kteří nechtějí pochopit význam této léčebné terapie, zvláště u těžkých diagnóz, kde už nezabírá jiný způsob pomoci. „Pes je mimo jiné formou kontaktu s přírodou, zmírňuje sociální izolaci i strach z medicínského prostředí procedur. Dokáže klienta rychleji a účinněji motivovat ke spolupráci, orientuje ho na okolí. Jedné revizní lékařce však nestačily ani zdokumentované případy, ve kterých bylo možné díky psům snížit dávky psychofarmak,“ vzpomíná Iva Bajtlerová. Nutno dodat, že canisterpie není pojišťovnami přímo hrazená, ale většina jich uznává výhody, kdy se při terapii místo loutek a jiných technik využívají psi.

Různé techniky

„Autistické děti mají rády to, co se pohybuje, je lesklé a mění tvar. Proto reagují nejprve třeba na rybičky a andulky. Se psem už je kontakt pro ně náročnější a s lidmi nejtěžší. Jsou to takové stupínky, jak se postupně přibližovat k normálnímu chování mezi lidmi,“ popisuje jeden z příkladů dlouhodobého léčení. Trochu jinak je to s dětmi, které si v rámci terapie se psem zlepšují koordinaci pohybu, jemnou motoriku či zdokonalují funkce mluvidel, jak v ordinaci předvedlo hned několik pacientů. „Prokazatelné výsledky máme a za perspektivní považuji také zlepšování zrakové percepce. To znamená řešení shodnosti a neshodnosti barev, tvarů, velikosti, pravolevé a prostorové orientace. Podobně je to se sluchovou percepcí. Tady bych mohla pro lepší představivost uvést třeba takzvané povelování: Písknu jednou – pes si sedne; písknu dlouze – lehne; dvakrát krátce – přijde. Takže vlastně poslouchej a napověz psovi, co má dělat,“ přiblížila magistra jeden z postupů.

Vývoj pokračuje

Mezi dlouhodobě vyzkoušené a osvědčené postupy patří zlepšování slovní zásoby, zvláště nácviky přívlastků, víceslovné vyjadřování, asociační cvičení a podobně. To se uplatňuje hned u osmi poruch, mezi nimi i u zmíněného autismu, mutismu či vývojové dysfázie. Pokračovat však v přiblížení dalších terapeutických cílů by bylo zabíháním do podrobností, které nemusí zajímat každého. Jisté ale je, že zoorehabilitace se vyvíjí dál a velký podíl na vědeckém zdůvodňování zooterapeutických postupů měl profesor Odendaal, který působil především na jihoafrické univerzitě v Pretorii. O jeho názorech a také o výběru a přípravě psů i dalších zajímavostech kolem canisterapie se dozvíme příště.