Mořské ryby, sůl, osmóza a my

Ačkoliv se tomu nechce věřit, mořským rybám stále hrozí vysušení, přestože žijí ve vodě. Je to je způsobeno osmózou, fyzikální zákonitostí, která říká, že kapaliny s nižší hustotou pronikají do kapalin s vyšší hustotou. Osmóza má velký význam v živé přírodě, hraje velkou roli při látkové výměně u rostlin i živočichů. Do buněk proniká voda přes obal díky osmóze právě proto, že mají uvnitř vyšší hustotu. Například díky osmóze i ty nejmenší květy u rostlin stojí zpříma.

Osmotický tlak

Přesněji – je to způsobeno osmotickým tlakem. Největší osmotický tlak je u rostlin rostoucích v blízkosti moře nebo na solných pláních. V jejich buňkách je tlak až 16 Mpa. Lidská krev má při teplotě 37 stupňů Celsia osmotický tlak 0,77 Mpa. Poznatku o osmóze se také využívá k odsolování mořské vody. Osmózu a její zákonitosti objevil a popsal nizozemský chemik Jakobus Henricus van´t Hoff, který žil v letech 1852 až 1911 a v roce 1901 dostal za tento objev, jako první v historii, Nobelovu cenu za chemii.

Mořské ryby vs. paryby

Mořské ryby mají tkáně a tělní tekutiny sladké a tedy s nižší hustotu než je okolní mořská voda, která má značně vyšší hustotu, a tak z ryb stále odchází přes kůži sladká tekutina do slaného moře. Ryby proto musí neustále polykat hodně slané vody a následně sůl z těla vylučovat žábrami. Paryby (od ryb se odlišují i tím, že nemají vzduchový měchýř a pevnou kostru, ale jen chrupavky), mezi které patří žraloci, rejnoci i chiméry, si tento problém vyřešily jinak. Tělní tekutiny mají zahuštěny močovinou, jejich tkáně jsou proto hustější, než jsou tkáně mořských ryb. Díky tomu je také maso paryb většinou nepoživatelné. Možná jste si v hypermarketu koupili maso žraloka a těšili se, jak si doma pochutnáte, protože to nebude jen ten „obyčejný“ kapr. Možná jste potom byli zklamaní jeho chutí, připomínající trochu moč. A to je právě ono. Je velmi málo druhů žraloků, jejichž maso se dá jíst a to ještě až po správné přípravě. Velká většina žraloků se nedá jíst vůbec, z některých se dají jíst jen ploutve. Když vidíme v televizi, jak z ulovených žraloků odřezávají rybáři jen ploutve, není to z nějakého rozmaru, ale proto, že maso těchto žraloků je pro vysoký obsah močoviny nepoživatelné. Otázka je, jestli jenom pro ploutve ty žraloky lovit. Na to však bude mít jiný názor rybář odkázaný svým příjmem pouze na rybolov a jiný názor člověk se stálým zaměstnáním, s plným břichem, peněženkou a ledničkou. Z pohledu rybáře je žralok také jeho konkurent, živí se totiž rybami, kterých je v mořích čím dál méně. Oproti roku 1975 kleslo množství vylovených ryb ve všech mořích a oceánech na jednu pětinu. Podobné problémy mají rybáři s u nás chráněnými kormorány velkými, také by je nejraději na rybnících a nádržích neviděli. Jsou chráněni, i když jejich počty se počítají v tisících kusech. Kormoráni u nás denně sežerou přibližně deset tun ryb a celoroční škody jimi způsobené se blíží k částce sto miliónů korun. Možná jsou však, na rozdíl od žraloků, jedlí. Ale zpět na moře.

Mořská voda a my

Co mořská voda a my? V posledních letech se od nás často jezdí k moři a to nejenom do Itálie nebo Chorvatska, ale i mnohem dál, na vzdálené ostrovy. Také stále více lidí vozí sebou na moře motorové čluny nebo se jezdí potápět na pokud možno málo zalidněné destinace. Mnohokrát jsem slyšel v Chorvatsku o větru Bora, jen jednou jsem ho zažil a po jeho skončení jsem si říkal:  „Ještě štěstí, že podél pobřeží je tolik ostrovů“. Tento vítr se z nenadání, během jediného okamžiku, i za krásně modré oblohy, přižene z pevniny a vše co je na vodě, žene směrem od břehu na moře. Dokud jsem ho nezažil na vlastní kůži, tak jsem historkám nechtěl ani moc věřit. Když přišel, ležel jsem naštěstí na břehu. Takže i v Chorvatsku bychom se mohli bez vlastního přičinění ocitnout na širém moři. Pokud by nás potkal takový špatný osud a zůstali bychom na moři bez dostatečných zásob pitné vody, tak v žádném případě nesmíme pít mořskou vodu. Raději se trápit žízní. S mořskou vodou vypijeme i velké množství soli, které naše tělo začne okamžitě ředit. Sladkou vodu mu nedáme, a tak k tomu použijeme zásoby vody z buněk, které nemohou bez vody fungovat. Současně ledviny, aby nás soli zbavily, začnou vylučovat velké množství moči a tím odvádět vodu z těla. Důsledkem je rychlá a maximální dehydratace. Za pár hodin následuje poškození mozku, halucinace, křeče, bezvědomí … Mnohdy vše končí již při halucinacích, člověk se vydá za vidinami na mořskou hladinu.

Jídlo přes palubu!

Odborníci zabývající se problematikou přežití na moři radí, aby v případě, kdy zůstane člověk někde opuštěný na moři se zásobami jídla, tyto okamžitě naházel do moře. Je to proto, že na jídlo, které sníme, potřebuje lidský organismus vodu na strávení a ta nám bude možná brzy chybět. Nejedná se jen o jídla ostrá nebo slaná, ale například i na strávení takového jídla, jako je sýr, potřebuje lidský organizmus hodně vody. Bez jídla vydrží člověk několik týdnů, bez vody tak dva tři dny, možná i více. Záleží jaká je teplota a jak moc je člověk vystaven slunečním paprskům. Pevně věřím, že tyto rady nebude nikdo potřebovat, ale je dobré to vědět, i když u nás moře nemáme.

Chiméry

A co jsou to chiméry? Je to podtřída paryb, která žije v mořských hlubinách. Nejznámější je chiméra hlavatá, která žije v Atlantském oceánu od Středozemního moře po Norsko a dorůstá do velikosti 150 cm.