Peruánský deník I.

Rafty. sobota 20. 10. 2007. Ráno máme budíček v pět hodin, jdeme před snídaní pozorovat přírodu. Jsme opět u skalňáků a ti jsou i dnes velmi aktivní. Také se před námi producíruje banda opic. Jedna si nese miminko na zádech. Máme je na dosah ruky, ale bohužel fotky se nám příliš nepodařily, je ještě šero.

Kulturní část rezervace Manu

Při snídani pozorujeme kolibříky. Slétají se u jídelny na rozkvetlé keře. Je nám líto, že tady máme tak málo času, nestačili jsme si mlžný les pořádně vychutnat. Po snídani odjíždíme. Projíždíme kulturní částí rezervace Manu. Cestou navštěvujeme malou farmu, kde pěstují koku. Sbíráme si semínka, pokusíme se ji doma vypěstovat. V městečku Pilcopata dokupujeme chlebové placky pro náš další pobyt v pralese. My si kupujeme koku a nějaký „urychlovač“ (popel z rostlin), který když se žvýká společně s kokou, dokáže uvolňovat alkaloidy, které jsou v koce obsaženy, a tím umocňuje její účinky. A skoro nikdo z naší výpravy neodolá a všichni nakupujeme veliké ananasy, které tady stojí dvě soly kus (12 Kč). Později nám je kuchař ochotně připravuje jako zvláštní lahůdku po večeři.

Vyjížďka na raftu

Převlékáme se do krátkých kalhot a triček a jdeme na rafty. Dostáváme pár nezbytných informací o raftingu. Oblékneme si záchranné vesty, jsme rozděleni do dvou skupin a vyrážíme s rafty nad hlavou k řece. Ládík má z raftů respekt. Usuzuji to z toho, že když jsme měli loni sjíždět Vltavu, vystřihoval různé hrůzostrašné články o tom, kdo se kde na raftu utopil, a vzápětí s námi nikam nejel. Jistil nás ze břehu. Tady mě překvapuje, že zatím neřekl ani slovo a tváří se, jako by rafty byly běžná součást jeho života. Když vidím řeku, kterou budeme sjíždět, tak nemá s klidnou Vltavou vůbec nic společného. Konečně odrážíme od břehu a vydáváme se za zážitkem opravdu adrenalinovým. Po chvíli jsme všichni úplně zmáčení, jediná Anička měla rozum a vzala si plavky. Ještěže máme zkušeného kormidelníka, který náš raft dokáže uřídit. Já jsem ráda, že se udržím v raftu, a na příkazy, kdy mám zabrat, skoro nejsem schopna reagovat. Jak jsou na tom ostatní, nedovedu posoudit, není čas. Konečně se řeka zpomalí a máme možnost opět pozorovat přírodu. Vidíme hejno arating. Když se náhle spustí tropický liják. Jsme mokří, ale šťastní, déšť je příjemně teplý. Doplouváme do Atalaia Playo, kde se převlékáme do suchého oblečení a naloďujeme se na loď, kterou už budeme další dny cestovat.

„Urychlovač“

Nad námi přelétá párek arů. U břehu se krmí kapybara. Zažijeme i dramatickou bouřku, takže jsme opět mokří. Mokří jsme i od vody, která se při plavbě rozstřikuje. Máme přetížený předek lodi. Zastavujeme se v ekolodgi Erica, kde každý nafasuje jedny holínky. Nemám je ráda, ale později se nám moc hodí. Ještě jedna zastávka je v městečku Boca Manu, kde je poslední možnost dokoupit nezbytné zásoby. Fotíme si zde ochočeného amazoňana a opičku. Za dalších pár minut připlouváme do ekolodge Manu Inversiones, kde budeme trávit dnešní noc. V lodi jsme ještě s Ládíkem zkoušeli žvýkat koku, a jak nám bylo později vysvětleno, úplně blbě. Nacpali jsme si do pusy hrst lístků koky a přikousli k tomu kus „urychlovače“. Okamžitě se nám umrtvila celá pusa a šíleně to pálilo. Správně jsme měli „urychlovač“ v množství malinkého kousíčku zabalit do lístků koky a to všechno jen opatrně přemílat v puse. Spíš cucat, ne rozžvýkat. Všechno chce své.

Začínáme užívat antimalarika

Pro dnešní noc jsme ubytovaní v jednotlivých chatkách s vlastní sprchou a WC. Snažíme se usušit promáčené věci z dnešního dne, ale je to marné, stále prší. Začínáme užívat antimalarika. Po večeři jdeme spát. Krásně se usíná při cvrkání cikád, uprostřed divočiny.