Chov výstavních andulek – část I.
S pojmy, jako jsou výstavní andulky či výstava andulek, se setkáváme velice často. Ne každý však přesně ví, jak vlastně taková výstavní andulka vypadá či má vypadat. A stejně je to i s jejím pojmenováním – výstavní andulka – proč právě výstavní andulka?
Historie vystavování andulek
Výstavní andulky vlastně vznikly umělým šlechtěním andulek obyčejných. Nejdříve se začaly andulky šlechtit kvůli barvě a později též i kvůli tělesným proporcím. A protože se chovatelé chtěli pochlubit, co se kterému podařilo odchovat, jak zdokonalili barvy či tělesnou stavbu andulek, začali své andulky vystavovat na společných výstavách. A tím byl dán základ pro rozvoj dnes už vlastně samostatného plemene – výstavních andulek. Následovalo zakládání samostatných speciálních klubů – klubů chovatelů andulek. Každý klub si stanovil pravidla, jak má taková výstavní andulka vypadat, stanovil si pravidla pro soutěžení, a tak dostala lidská soutěživost zelenou. S postupem doby si upravovaly jak jednotlivá pravidla pro soutěžení, tak i předlohu – vzor ideální andulky. Také s rostoucí spoluprací jednotlivých klubů se postupně ujednocuje náhled na výstavní andulky a sjednocují pravidla pro jejich vystavování a posuzování. Zatím posledním krokem je založení Světové organizace chovatelů andulek (World Budgerigar Organisation), jehož členy je v současné době devatenáct států z celého světa (díky Klubu chovatelů andulek se sídlem v Praze je členem též i Česká republika).
No a tím jsme se dostali k názvu výstavní andulka. Ano, výstavní proto, že se šlechtí a chovají za účelem soutěžení na speciálních výstavách. Každý chovatel výstavních andulek má svůj cíl, chce uspět na výstavě a předvést své andulky – šampióny. Právě výstavy jsou tím jediným srovnávacím měřítkem pro určení kvality výstavních andulek. I ta nejlepší andulka, pokud se nezúčastní, je dobrá jen v teoretické rovině, a teprve když se prosadí na výstavě, se z ní stává opravdový šampión. Proto by se měl každý chovatel výstavních andulek i pravidelně účastnit výstav, protože jedině tak si neustále může hlídat, jakým směrem se chov andulek ubírá, a porovnává tak i kvalitu svého chovu vůči ostatním chovatelům. Také pozorování špičkových šampiónů na výstavách utváří vlastně názor na to, jak má taková výstavní andulka vypadat. Žádná teoretická příprava z knih či studování kreslených předloh nemůže nahradit živé pozorování andulek na výstavě. Všímáme si kladů vítězných ptáků a také jejich záporů, pokud se konají otevřené výstavy s veřejným posuzováním, máme tak jedinečnou možnost i vše konzultovat s posuzovatelem přímo při posuzování. Takto získané zkušenosti jsou jedinou cestou k úspěchu, jediným možným způsobem, jak načerpat zkušenosti, jak získat „náhled“ na to, jak má taková výstavní andulka vypadat, a toto pak následně zúročit ve vlastním chovu.
Rozdíl mezi normální a výstavní andulkou
Ačkoliv v dnešní době ubylo chovatelů exotického ptactva, přece jen je stále mnoho chovatelů a milovníků chovu těchto krásných opeřenců. Andulka si stále drží své místo v oblibě u chovatelů, a to především díky menším nárokům na chov, snadnou přizpůsobivostí a snadným odchovem svého potomstva. Nemálo domácností pak volí andulku právě pro její přítulnost a hravost a také kvůli jejím schopnostem se učit různým kouskům včetně imitace lidské řeči. Andulka je také jedním z nejvíce prošlechtěných druhů exotů a dnes je známo několik desítek nových barevných mutací a kreseb. Rovněž stavba jejího těla doznala velkých změn oproti andulkám žijícím ve volné přírodě. A tím se dostáváme k další z vlastností andulek, pro kterou si je mnozí chovatelé vybrali, a tou je snad nejvíce propracované soutěžení v oboru exotického ptactva. Právě chovatelé andulek, kteří chovají své svěřence za účelem soutěžních výstav, postupně šlechtěním vychovali (nebál bych se říci samostatné plemeno) výstavní andulku. Rozdíl mezi obyčejnou andulkou a andulkou výstavní je na první pohled patrný. Zatímco andulky v přírodě jsou asi 18 cm veliké, výstavní andulka měří 22 až 25 cm. Nejpodstatnější změnou pak šlechtěním prošla horní třetina těla, kdy největší důraz se klade na velikou hlavu, krátký krk a široká ramena. To vše je podtrženo širokou a hlubokou maskou, kde jsou pravidelně rozmístěny znaky, které opět šlechtěním dosáhly patřičného zvětšení. To vše jako celek musí působit ladně a proporcionálně vyvážené, jinak by výsledný efekt nebyl v souladu s vypracovaným standardem, podle kterého se výstavní andulky posuzují. Tolik tedy ve stručnosti k základním rozdílům mezi obyčejnou andulkou a andulkou výstavní.
Nejvýznamnější rozdíl v samotné podstatě chovu
Nejvýznamnější rozdíl ovšem spatřuji v samotné podstatě chovu a vůbec v rozhodnutí věnovat se chovu výstavních andulek. Chov za účelem soutěžení totiž s sebou přináší zcela odlišné nároky jak na chov, tak i mnohem větší nároky na chovatele (a jeho rodinu!). Zatímco pro chov jedné mluvící andulky nám plně postačí světlý kout v bytě, klec a rozpočet v hodnotě do 50 Kč měsíčně, pro hromadný chov pak postačuje obvykle jedna voliéra (např. 1 m×2 m×2 m) pro pět párů andulek a rozpočet asi 200 Kč měsíčně, pak chov výstavních andulek je mnohem náročnější. Aby se chovná linie výstavních andulek mohla vyvíjet a zlepšovat, potřebujete asi dvacet klecí pro dvacet párů a nejlépe samostatnou místnost. Vzhledem k výstavám je nutné hnízdit v zimních měsících, aby mláďata byla na výstavy již vyspělá. Z toho vyplývá nutnost přitápění, dostatečného světla v krátkých zimních dnech a zajištění plnohodnotného krmiva. Nehledě na strávený čas, který se pohybuje v hodinách denně, je nutné také investovat nemalé finanční prostředky. V mém chovu (třicet chovných párů + čtyřicet andulek do rezervy před začátkem chovné sezóny) se měsíční náklady na krmení pohybují kolem 2 000 Kč. A konečně největší rozdíl je rovněž v nutných investicích do nákupu kvalitních jedinců. Zatímco cena obyčejné andulky se pohybuje v rozmezí 50 Kč až 150 Kč, ceny výstavních andulek se často velice liší, a to v závislosti na kvalitě andulky samotné, ale často i v závislosti na kvalitě chovu daného chovatele. Proto se setkáváme s cenami za kvalitní jedince pohybující se v tisících korun, ale při nákupu v zahraničí často i ve stovkách až tisících eur. Z toho také vyplývá další odlišnost, a tou je vlastní nákup andulek. Zatímco normální andulky pořizujeme většinou na prodejních výstavách či burzách, andulky výstavní je pak nejlepší nakupovat přímo u chovatele doma. Získáme tak přehled o celkové kvalitě jeho chovu, v jakém prostředí je kupovaná andulka chována, a hlavně můžeme vidět předky kupované andulky (což je důležité pro pozorování případných kladných či záporných vlastností). Samozřejmě, že jsou s tím spojené další výdaje, ale uznejte, že nechat si posílat cenné chovné zvíře například poštou je čirý nesmysl! Navíc právě zde se projevuje už případný úspěch či neúspěch v dalším chovu, neboť vlastní výběr chovné andulky, to je často rozhodující faktor. Celý proces chovu výstavních andulek je totiž o mentálních schopnostech chovatele posoudit, nač je nutné se v chovu zaměřit, jak dosáhnout kýžených změn v kvalitě a jak se vyvarovat případných chyb.
Rozdíl v péči o andulky normální a výstavní
V dnešní první části bych ještě stručně zmínil rozdíl v běžné péči o andulky normální a výstavní. V podstatě jsou (nebo by měly být) potřeby andulek shodné. Avšak vzhledem k většímu zatížení výstavních andulek je třeba dbát na zvýšený přísun vhodných živin. Zatímco domácí mazlíček bude jistě spokojen s běžně prodávanými krmivy (většinou směs prosa, ovsa a lesknice) doplňované zeleným krmením (pampeliška, mrkev, jablko) a čerstvou vodou, pak krmení výstavních andulek si vyžaduje zvýšenou péči (i když na druhou stranu by nemělo zabírat zbytečně moc času). Proto se mi osvědčilo jednoduché a praktické krmení s dostatečným přísunem živin. Základním krmivem je zrninová směs, která se skládá z 50 % lesknice, 10 % proso bílé, 10 % proso zelené, 10 % proso žluté, 10 % proso červené a 10 % oves bezpluchý. Dále andulky denně dostávají máčený oves (bezpluchý oves na 24 hod. ponořený ve vodě a pak každých 12 hodin proplachovaný na sítě), který posypu suchou vaječnou směsí (je zde několik výrobců a prodejců těchto směsí) a dobře promíchám tak, aby výsledná směs nebyla ani suchá a ani se nelepila. Právě kvalitní vaječná směs je plná vitamínů a minerálů, které nahrazují přirozený přísun např. ze zeleného krmení. Krmícím párům a odstaveným mláďatům stejně jako andulkám, které jsou na výstavě, pak denně dávám senegalské proso v klasech. Samozřejmostí je pak denní výměna vody - v létě pak i dvakrát denně. Právě důslednost při krmení a vyvarování se krmení s nezaručenou kvalitou (např. zelené krmení často z nevhodných zdrojů – hodně hnojené či znečištěné atd.) vám může ušetřit mnoho problémů. Riskovat nákazu ze špatného krmiva v hejnu 200 ks výstavních andulek si prostě nemůžete dovolit, a tak jde krása a pestrost stranou před kvalitou a rutinou. Ona je krása i v tom, že vás andulky čekají v době krmení, i když mají ještě misky plné. Ale prostě se chtějí s vámi „pozdravit“ a dát vám vědět, že vědí, že jste ten, kdo jim denně přináší něco dobrého a přichází něco nového povědět.
(Příště: Chov výstavních andulek – část II. – Technika chovu.)
