Sobí pes. Historie tohoto plemene je velice málo probádaná. Finští a švédští chovatelé sice ve 30. letech 20. století nasbírali několik dokumentů, písemných faktů a fotografií, bohužel však během 2. světové války byly zničeny. Celkově se o lapinkoiře toho zrovna moc neví a neexistují skoro žádné záznamy starší sto let. Přesto díky zmínkám několika málo cestovatelů a psích nadšenců minulosti víme, že laponští psi existovali minimálně od 17. století. Tehdy neexistovala jednotlivá plemena, ale typy psů, kteří byli účelově využíváni.
Laponští psi se těšili u Saamů (Laponců) velké oblibě pro svoji skromnost, pracovitost a milou povahu. Je to tedy pes kočovného kmene – Laponců, kteří byli zaměřeni na chov sobů. Hlavním úkolem laponských psů bylo udržet rozsáhlé, i více než stohlavé stádo sobů pohromadě, což rozhodně nebylo nic lehkého. Zároveň pracovali jako tažní psi, kdykoliv bylo třeba, a navíc sami na sebe přebírali roli hlídačů obydlí. Byl nejen užitečný, ale i velice skromný.
Je to pes, který vznikl křížením různých ovčáckých a špicovitých psů. Je příbuzný se samojedem, karelským medvědím psem, islandským psem, ale také pravděpodobně se skotským ovčákem (kolií) a dokonce údajně i border kolií.
Pochází ze severu Skandinávie a Laponska, takzvané Fennoscandie. Na jih Finska se dostal kolem roku 1930. Tak jako u mnoha dalších plemen v první polovině 20. století velkou část populace laponských psů zničila 2. světová válka a následně i epidemie psinky.
I když se jedná o plemeno finské, tak jeho výskyt byl ve velké míře také v Norsku, Rusku a samozřejmě Švédsku. Jako první se ujali čistokrevného chovu Finové a Švédové. První standard „laponského ovčáka“ byl vytvořen Finským kynologickým klubem v roce 1945.
Švédsko a Finsko se dlouho nemohly dohodnout na tom, čí pes je ten pravý laponský. A tak FCI v dobré víře povolila rozdělení vlastně jednoho plemene na dvě. Nejdříve uznala švédského laponského psa (švédského lapphunda) a poté finského laponského psa (lapinkoiru). Podíváme-li se na jednotlivé standardy i fotografie, zjistíme, že jsou pramálo odlišní. Ovšem není to až tak neobvyklé, aby byla uznána velice podobná plemena jak původem, vzhledem, tak i povahou. Stačí zmínit jen pár známých plemen: Československý vlčák a Saarlosův vlčák, český fousek a německý drátosrstý ohař, různí francouzští ohaři, kteří jsou si velice vzájemně podobní a přitom mají své vlastní standardy a uznání, bostonský teriér a francouzský buldoček a tak dále. Rozhodnutí FCI tedy padlo a každé plemeno se vydalo svou cestou. Respektive cestou, jakou jim chovatelé a kynologičtí funkcionáři postupně určovali.
Laponští psi zahrnují tři uznaná samostatná plemena. Prvním je nyní námi popisovaný finský laponský pes neboli lapinkoira. Dalším je laponský ovčák (lapinporokoira), který je pro svoji o poznání kratší srst s lapinkoirou nezaměnitelný (zde hrozí jen záměna názvu). Posledním z trojice je švédský laponský pes (švédský lapphund – laponský špic), který se liší od finské koiry kohoutkovou výškou – lapphund je menší, a také většinou zbarvením, neboť je převážně černý, případně s bílými znaky.
Původně tato tři plemena tvořila jedno plemeno, ale ve 40. letech 20. století se jako první odtrhl švédský špic – švédský laponský pes. Až do 60. let se zbývající dva „lapoňáci“ drželi tak nějak pospolu pod společným označením „laponský ovčák“. V tu dobu, přesněji 10. 12. 1966, se oddělil lapinporokoira, a byl tak uznán jako nejmladší plemeno z trojlístku. Při rozdělování jednotlivých psů jednoho plemene na dvě různá plemena byla hlavním vodítkem délka srsti. Původní uznání a standard zůstal lapinkoiře - finskému laponskému psu, „nováčkovi s kratší srstí“ se dále říkalo lapinporokoira. Rok na to „původnímu laponskému ovčákovi ze 40. let“ byl vybrán nový název, a to „laponský pes“. Pojmenování „laponský ovčák – lapinporokoira“ zůstalo nejmladšímu uznanému členovi skupiny laponských psů. Avšak pojmenování „laponský pes“ nebylo konečné. Bylo k němu spoustu výtek, a tak v roce 1993 byl název plemene poopraven, respektive rozšířen o jedno slovo, a dnes je tedy znám pod označením: finský laponský pes - lapinkoira.
Již tak složité a různorodé pojmenování tohoto plemene umocňuje ještě fakt, že v různých zemích je „oficiální“ pojmenování rozdílné. Můžeme se mimo jiné setkat i s Finsk Lapphund nebo Suomenlapinkoira …
Snahy o čistokrevný chov započaly ve 40. letech 20. století. Ovšem ještě v 70. letech se názory na „čistotu krve“ tohoto plemene různily. Proto byla založena nová kniha, do níž byli zapisováni jen „prověření dlouhosrstí pracovní psi“. Prověřeni byli tím, že museli splnit alespoň dva uvedené body ze tří:
1. Musí se jednat o psa již evidovaného, nebo musí být evidováni jeho přímí potomci.
2. Zapisovaný jedinec musí pocházet z geneticky jednotné a známé populace ovčáckých psů, ve které je mnoho jedinců pracovně využíváno.
3. Exteriér psa musí odpovídat popisu lapinkoiry a v žádném případě nesmí jevit známky po křížení s jiným plemenem.
V roce 1981 byl založen „Spolek laponských ovčáckých psů“. Ten měl za cíl zabránit přikřižování jiných plemen a neprověřených psů. Chtěl chov vést jen na 40 psech zapsaných ve zmiňované knize. Jenže tento spolek se dostatečně nesnažil plemeno zviditelnit a dostat se do vyšších sfér organizované kynologie a plemeno bylo neustále v ústraní. Nikdy nespadali pod hlavní Finský kynologický klub.
Ve Finsku se udržují dvě základní lilie: pro pasení a výstavní linie. Ve Finsku patří na začátek žebříčku nejpopulárnějších plemen v zemi. Přesněji zaujímá 6. až 8. místo. I u tohoto plemene se však vyskytují velké exteriérové rozdíly mezi „pracovními a výstavními jedinci“. Jejich nejpřirozenějším pohybem je cval. Tedy klus ve výstavním kruhu nemají nijak prostorný a efektní. Je to ryze přírodní plemeno, toužící po práci a spolupráci.
Laponci si asi jako jediní na světě dodnes zachovali kočovný způsob života. A to kvůli chovu sobů, který v takovém množství ani není možné jinak obstarat. Dají se rozdělit na horské, jezerní a lesní. Zůstali i u svých oblíbených lapinkoir, které nadále slouží jako psí společníci, hlídači, pomocníci se stádem a i jako psi tažní. Laponci často pojmenovávali své psy podle jejich barvy srsti. A ta může být doposud téměř různorodá. Pojmenování „Laponci“ sami Laponci nemají rádi. Údajně je uráží. Když přeložíme slovo „lappi“, znamená to „severní neobyvatelná země“, tedy jen znázorňuje, odkud pocházejí, je proto zvláštní, že toto vžité pojmenování nemají rádi. Sami se označují pojmem „Saamové“. Dodnes představují etnikum o velikosti přibližně do 50 000 lidí.
Do ostatních zemí světa se lapinkoira dostal převážně v 80. a 90. letech 20. století. Například na Nový Zéland a do České republiky až ve 21. století. V České republice se chovu začíná věnovat zatím pouze jediná chovatelská stanice, a to „od Křemílka“ (paní Beranové z Litomyšle).
Vystihnout povahu lapinkoiry je velice těžké, neboť snad neexistuje člověk, který by o něm mluvil jinak než v superlativech.
Je to velice vyrovnaný pes, který zaujme svou skromností, trpělivostí, dobromyslností a ochotou. Nehodí se pro lidi, co chtějí agresivního hlídače nebo impozantní plemeno. Hodí se téměř do každé rodiny, výborně zapadne i v rodině s malými dětmi a je vhodný také pro aktivnější seniory. Kdo si pořídí tohoto psa, bude unesen jeho bezkonfliktní povahou a něžností. Finský laponský pes se vyhýbá problémovým situacím a konfrontacím.
Rád se zapojí do domácích aktivit, je bezproblémovým cestovatelem a uvítá každou hru či sport. Je učenlivý a výchova není problematická. Zvládne jej i začátečník či teenager. Nezneužívá občasných chyb při výchově a ani nepotřebuje striktní důslednost. Rozhodně není zapotřebí tvrdé výchovy a přísnosti. Snadno se učí díky vlídnosti a srozumitelnému vysvětlování jeho pána. Feny jsou ještě poddajnější.
I když je živý, rozhodně neoplývá nezvladatelným temperamentem. Je aktivní, rychlý a poměrně vytrvalý. A když se přidá jeho ochota ke spolupráci a radost z práce, je výborným parťákem v agility, flyballu, frisbee, ale také v obedienci, záchranářských a stopařských pracích. Mají rádi akci a volný pohyb. Výborně se hodí pro canisterapii. Ve Finsku je několik lapinkoir s titulem mistra agility, pasení a obedience. V zemi původu se poměrně běžně lapinkoira využívá právě na pasení hospodářských zvířat a právě tato činnost je rozhodujícím faktem při rozdělení lapinkoir na pracovní a výstavní linii. Na to, kolik je finských laponských psů, je až neuvěřitelné, jaké množství z nich vyniká v agility, canisterapii, ve zkouškách z pasení a z poslušnosti (obedienci).
Potřebuje nějaké sportovní vyžití a nebo alespoň delší procházky. Není to psí povaleč a jen na zahradě bez podnětů je mu smutno. Výjimečně může mít problémy s nadměrným štěkáním, ale to právě proto, že se nudí. Obecně to však nejsou uštěkaní psi. Lapinkoira většinou rád aportuje. Je to pozorný, ochotný, hravý, oddaný a pracovitý pes, se silnou vůlí. K lidem, zejména k rodině, je milý, přátelský, společenský a jemný.
Velmi dobře se snáší s jinými psy a rád vyhledává s nimi kontakt a hry. Samozřejmě, mohou se najít jedinci (zpravidla psi - samci), kteří nejsou zrovna nadšeni z některých arogantně vyhlížejících psů stejného pohlaví. S domácími zvířaty vychází dobře a snaží se o kamarádství. Někteří jedinci mohou začít v mladém věku projevovat nadměrný zájem o lesní zvěř. To je však třeba hned v počátcích utnout a sledování stop divoké zvěře psovi zakázat. U většiny lapinkoir však převládá ovčácký pud, a proto nemají tendence se od svého pána vzdalovat.
Jak již bylo několikrát zmíněno, ve Skandinávii a všech severských zemích je velice oblíben. Jinde je však prakticky neznámý. Vzhledově má nejblíže ke špicům, v FCI je také řazen ke špicům a primitivním plemenům – sekce severští pastevečtí a ovčáčtí psi. Povahou a využitelností je to čistě ovčácké plemeno, bohužel dost neprávem světem přehlížené. Možná je exteriérem „příliš obyčejný“, avšak povahově výborný pes do rodiny.
Je to pes, co miluje zimu a sníh. Je houževnatý, odolný, nenáročný a otužilý. Je přizpůsobivý různým požadavkům, místu bydliště i jednotlivým situacím. Může spokojeně žít v bytě, ale s ohledem na jeho hustou srst bude spokojenější při celoročním držení venku s častým kontaktem s rodinou. Samozřejmě nejlepší kombinací by bylo ubytování v domě i venku – dle chuti psa. Je to jedno ze dvou plemen, které mají ze zákona ve Finsku dovoleno žít celoročně, tedy i v nejkrutějších mrazech venku.
Je ostražitý a má výrazný štěkot, ovšem zpravidla není přehnaně uštěkaný, což jej pasuje za hlídače. Ovšem ne tak úplně, protože je mírné povahy a nedá se očekávat, že by jakoukoliv návštěvu kousl. Zaštěká, aby na někoho upozornil, ale s obranou majetku to nemá mnoho společného.
Jedná se o velice zdravé plemeno a jen maximálně tři procenta psů bývají postižena kataraktou nebo PRA. I pozitivní DDK kyčlí či loktů je spíše ojedinělou záležitostí. Lapinkoira se i přes svou velikost dožívá vysokého věku, a to až 17 let.
V době línání srst vypadává velmi výrazně a je zapotřebí ji vyčesávat. Jinak není zapotřebí jiné výraznější péče o vzhled tohoto plemene. Ani přes svou délku srsti a hustotu není nutné častého pročesávání srsti nebo jakékoliv střihové úpravy. Délka srsti je proměnlivá, neustálená. Často se vyskytují vlčí drápky - paspárky, ty by se však měly nechat v mladém věku odstranit.
Srst jej chrání i proti nejextrémnějšímu chladu a sychravému počasí. Jedná se o velmi přírodní plemeno, proto chovatelé nebazírují na typickém jednotném zbarvení srsti. Není povolené pouze žíhání, skvrnitost a tzv. černé sedlo. Jedna barva musí převažovat. Proto je jeho paleta barev srsti velice široká a o to je tento pes zajímavější. Nejčastějším zbarvením je černá s pálením. Toto pálení na končetinách, hlavě a hrudi je nejčastěji v barvě hnědé, žluté či stříbrné. Zajímavým zbarvením srsti je např. barva takzvaně modrá nebo hnědá s pálením, wolf-sable či sobolí. Další zvláštností ve zbarvení jsou také „brýle“, přičemž se na hlavě kolem očí vytváří kruh světlejší barvy a vyvolává dojem, že pes má nasazené brýle.
Datum publikace originálního platného standardu: 12. 3. 1999
Celkový vzhled: menší než střední pes, stavba těla je s ohledem na velikost silná, mírně delší než kohoutková výška. Pes s dlouhou a silnou srstí a vztyčenýma ušima.
Důležité poměry: hloubka těla je o trochu menší než polovina kohoutkové výšky. Tlama je mírně kratší než lebka. Délka lebky je o něco větší než její šířka, její hloubka je stejná jako šířka.
Povaha a temperament: horlivý, odvážný, klidný a učenlivý. Přátelský a věrný.
Hlava: v celkovém obrysu silná, poměrně široká.
Lebka: široká, mírně konvexní. Čelo je poměrně klenuté. Čelní vráska jasně patrná.
Stop: jasně patrný.
Nosní houba: nejlépe černá, ale harmonizující s barvou srsti.
Tlama: silná, široká a rovná; při pohledu shora a ze strany se rovnoměrně, ale jen mírně zužuje.
Pysky: těsně přiléhající.
Čelisti a zuby: čelisti jsou silné. Nůžkový skus.
Líce: jařmové oblouky jsou jasně vyznačené.
Oči: tmavě hnědé barvy, harmonizující s barvou srsti; oválné. Výraz je měkký a přátelský.
Uši: středně velké, nesené vztyčené nebo polovztyčené, nasazené poměrně daleko od sebe, poměrně široké v bázi, trojúhelníkové a velmi pohyblivé.
Krk: středně dlouhý, silný a pokrytý bohatou srstí.
Kohoutek: osvalený a široký, jen mírně vyznačený.
Hřbet: silný a rovný.
Bedra: krátká a osvalená.
Záď: střední délky, dobře vyvinutá a jen maličko spáditá.
Hrudník: hluboký, poměrně dlouhý, dosahující téměř k loktům, ne příliš široký. Žebra jsou mírně klenutá; předhrudí jasně viditelné, ale ne příliš silné.
Spodní linie: břicho mírně vtažené.
Ocas: poměrně vysoko nasazený, střední délky, pokrytý bohatou a dlouhou srstí. Špička ocasu může být stočena do tvaru J. V pohybu je ocas stočený do oblouku nad hřbetem nebo k boku, v postoji může být svěšený.
Hrudní končetiny: celkový vzhled – mohutné se silnou kostrou. Při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné.
Rameno: mírně šikmé.
Nadloktí: stejně dlouhé jako ramenní lopatka. Úhel mezi ramenem a nadloktím je poměrně otevřený.
Loket: posazen o něco níže než spodní linie hrudního koše, směřuje přímo vzad.
Předloktí: poměrně silné, vertikální.
Zápěstí: ohebné.
Nadprstí: střední délky, mírně šikmé.
Přední tlapky: dobře klenuté, spíše oválné než kulaté, pokryté hustou srstí. Polštářky jsou pružné, na stranách pokryté hustou srstí.
Pánevní končetiny: celkový vzhled – se silnou kostrou, mohutné, při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné. Zaúhlení je jasně, ale ne příliš silně vyznačené.
Stehna: střední délky, poměrně široká, s dobře vyvinutým osvalením.
Kolena: směřují dopředu, zaúhlení je poměrně jasně vyznačené.
Bérce: poměrně dlouhé a šlachovité.
Hlezenní kloub: poměrně nízko posazený; zaúhlení je jasně, ale ne příliš silně vyznačené.
Nadprstí: poměrně krátké, silné a vertikální.
Zadní tlapky: jako přední tlapky. Paspárky jsou nežádoucí.
Pohyb: očividně bez námahy. Snadno přechází z klusu do běhu, což je nejpřirozenější způsob pohybu. Nohy se pohybují paralelně. Při práci je pohyblivý a rychlý.
Kůže: po celém těle těsně přiléhající, bez vrásek.
Srst: bohatá srst, především psi mají bohatou hřívu. Krycí srst je dlouhá, rovná a hrubá. Na hlavě a na přední straně končetin je srst kratší. Musí být podsada, která je měkká a hustá.
Barva: povolené jsou všechny barvy. Základní barva musí dominovat. Barvy jiné než základní barva se mohou vyskytovat na hlavě, krku, hrudníku, spodní straně těla, na končetinách a ocasu.
Výška v kohoutku: ideální velikost psů 49 cm, ideální velikost fen 44 cm, tolerance plus minus 3 cm. Typ je důležitější než výška.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
– Psi postrádající samčí typ a feny postrádající samičí typ,
– lehká hlava,
– nedostatečný stop,
– zavěšené uši,
– ocas trvale nesen pod linií hřbetu,
– přeúhlené nebo příliš strmě úhlené pánevní končetiny,
– chybějící podsada,
– ploše přiléhající srst,
– kadeřavá krycí srst,
– nejasná základní barva.
Vylučující vady:
– agresivita nebo přílišná plachost,
– podkus nebo předkus,
– zalomený ocas.
Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.