Canicross a spol. – díl 14.

Přišel mi e-mail se stručným dotazem: „Je plavání vhodnou aktivitou pro psa, se kterým se věnujeme canicrossu?“ Odpověď by mohla být velestručná: samozřejmě! Ale nebuďme tak lakoničtí …

Plavání

V horkém letním období je ochlazení v přírodních nádržích (s nezávadnou vodou) pro psy blahodárné. Jak známo – psi nemají vyvinuty potní žlázy (kromě potních žláz mezi polštářky tlapek); ochlazují se především vyplazeným jazykem se zřetelným oddechováním. Termoregulace jejich těl je tedy obtížnější a my tomuto podstatnému faktu musíme věnovat maximální pozornost (tragédie s uhynulými psy v zaparkovaných autech jsou smutné a výstražné, bohužel se však každoročně opakují). V horkých dnech tedy musíme samozřejmě omezit (či zcela vynechat) trénink: necháme psy odpočinout a na vycházkách (které směřujeme do lesa pod ochlazující stinnou klenbu stromů) ponecháváme aktivitu spíše na samotných psech a rozhodně je nenutíme k intenzivním honičkám. Plavání v přírodních nádržích (se zdravotně nezávadnou vodou!) je pro většinu psů báječnou zábavou (i když i mezi psy se najdou jedinci, kteří vodu nemají v oblibě), příjemně se osvěží a navíc pohyb ve vodě působí i jako rehabilitace.
Není tajemstvím, že plavání je jednou z nejzdravějších pohybových činností. Vzduch nad vodní hladinou je bezprašný; plavání zaměstnává všechny končetiny a výrazně odlehčuje páteř. Plaváním se i (přechodně) vyrovnávají deformity páteře. Navíc dýcháním proti odporu vody se posiluje dýchací svalstvo a rozšiřuje hrudník. (Plavání je obecně uznáváno jako normalizátor vysokého i nízkého krevního tlaku.) Energetický výdej při klidném plavání se přibližně rovná chůzi; intenzivní plavání (např. proti silnějšímu říčnímu proudu) naopak přináší velmi vysoký energetický výdej. Plavání rovněž posiluje srdeční činnost a působí rehabilitačně na klouby končetin. Psy samozřejmě můžeme k plavání povzbuzovat aportem, což vášniví aportéři obzvláště milují. Při společné plavbě se svými čtyřnohými kamarády buďte obezřetní: někteří čtyřnozí vtipálci se pokouší pánečkovi „usadit“ na zádech: škrábance po drápech bolí i ve vodě … Často jsem svého malamuta Frama brával na dlouhé plavby za loďkou a věřte, že trénovaný pes (a vášnivý plavec) s nadšením zdolá neuvěřitelné vzdálenosti. Na Jevišovické přehradě tak Fram ve svých nejlepších letech bez známek únavy uplaval poctivých jedenáct kilometrů. První plavání se psem krásně popsal ve své knize – Život se psem není pod psa – rakouský lékař, zoolog a otec etologie Konrad Lorenz: „Když se brodím mělkou vodou, přijde Zuzi (Lorenzova fenka – poznámka autora) těsně ke mně a tiše kňučí. Ještě nikdy neplavala přes řeku a trochu se její šíře bojí. Uklidňuji ji a brodím se dál; ona už musí plavat, když mně voda sahá sotva nad kolena. Proud ji silně strhává. Abych jí ušetřil námahu, plavu také. Protože mě proud unáší stejně jako ji, uklidní se a plave klidně a věrně vedle mne. Od psa, který plave se svým pánem, je vyžadován zcela určitý výkon inteligence. Vždyť člověk ve vodě nestojí kolmo, a to je pro psa cosi neobvyklého, mnoho psů to nikdy nepochopí. Pes se proto pokouší zůstat těsně za hlavou člověka, vyčnívající z vody, přičemž veslujícími předními tlapami úděsně rozškrábe pánova záda. Avšak Zuzi okamžitě pochopila, že plavající člověk má změněné držení těla, a starostlivě se snaží, aby se ke mně zezadu příliš nepřiblížila. Teď, protože se v široké řece přece jen bojí, plave vedle mne tak těsně, jak jen může. V jednom okamžiku ji úzkost přemůže natolik, že se ve vodě vysoko vzpřímí a ohlédne se ke břehu, odkud plaveme. Už se obávám, že se vrátí, ale ona se zase sama uklidní. Ale brzy je vidět, že má nové nesnáze: má dobrá Zuzi je neklidná, snaží se, aby měla tu hrozivou širokou vodní plochu co nejdříve za sebou, a tak plave rychle, že jí po chvíli nestačím. Trápím se a funím, abych s ní držel tempo, ale ona mě předhání a vzdaluje se ode mne čím dál tím víc. Mně by vůbec nevadilo, kdyby doplavala na druhý břeh mnohem dříve než já; to ale zase nechce ona, protože když se dostane několik metrů přede mne, obrátí se a plave ke mně zpátky. Teď ale vidí domovský břeh a vzniká nebezpečí, že poplave zpět. Neboť pro zvíře, které se bojí, má směr vedoucí k domovu jednoznačnou přednost před všemi ostatními. Měnit při plavání směr je pro psy vůbec těžké, proto jsem rád, když se mi podaří ji přimět, aby se znovu obrátila. Všemožně se snažím držet se za ní tak blízko, abych ji mohl voláním udržet v žádoucím směru pokaždé, když se chystá obrátit. Že tomuto volání vůbec rozumí a dá se jím ovlivnit, je novým důkazem její nadprůměrné inteligence.“

„Vodní“ poznámka na okraj

V USA je velmi populární kynologický „vodní“ sport – zvaný dock diving (ale také dog jumping či dock jumping). U nás je prakticky známý jen občas z televizních shotů jako rarita. První oficiální závody se v tomto sportu konaly v USA v roce 2000, od té doby získaly vodní psí hrátky obrovskou popularitu a už se kolem nich točí kolotoč velkých peněz. O co jde? Stručně řečeno: pesan se rozběhne po dřevěném molu (dlouhém 12,2 m), odrazí se a hupsne do bazénu. Délky skoku jsou ovšem impozantní – světový rekord prozatím činí 8,8 m. Soutěží se v několika disciplínách: Big Air (právě vzpomínaný světový rekord ve skoku dalekém do vody za hozenou hračkou); další disciplínou je Extreme Vertical = jedná se o skok vysoký – pes se z mola odrazí a vyskočí za hračkou umístěnou na posuvné konstrukci nad vodou (pes nemusí hračku chytit, postačí, když ji shodí); dosavadní rekord činí 2,4 m. Třetí disciplínou je Speed Retrieve = což je přinesení aportu z bazénu na rychlost. Pokud je mi známo, závody v dock divingu, který je za „velkou louží“ nesmírně populární, se už ukázkově konaly i v Evropě. V Česku prozatím nikoli, ale zřejmě je to jen otázka času, nežli tato atraktivní aktivita v české kotlině někoho nadchne a inspiruje … Zato u nás se můžete zúčastnit i kynologických triatlonů, které se skládají z canicrossu, plavání se psem a bikejöringu. Délky vzdáleností v jednotlivých disciplínách nejsou přesně stanoveny, určují je samotní pořadatelé konkrétních závodů.

Běh v horku

„Psal jste, že by se nemělo běhat se psy, když teplota vystoupí nad 15 °C kvůli nebezpečí přehřátí. To mám nechat Bucka povalovat?“ ptal se tazatel v dalším e-mailu. Povalovat nikoliv – vytvořte pro něj jiné aktivity: již výše zmíněné plavání je ideální. Vhodné jsou i delší vycházky s nízkou intenzitou ve stínu – v lese či ve vyšších polohách v horském terénu, kde bývá zpravidla chladněji. (Když to počasí dovoluje, můžete se zúčastnit i nějakého závodu dogtrekkingu, které se v poslední době konají i v letním období. Ale s rozumem!) Pokud to klima dovolí, můžete orientovat běžecký trénink do časných ranních či večerních (případně nočních) hodin. Vždy však věnujte maximální pozornost specifikům plemene svého psa (a jeho speciálním nárokům), jeho věku a momentální kondici a především úzkostlivě dodržujte optimální pitný režim. Přehřátí je opravdu nebezpečné. Musheři skutečně většinou své psy nechávají v létě „povalovat“, relaxovat a lenošit a s přípravou na další sezónu začínají teprve s podzimním ochlazováním. Lidé by se však v létě „povalovat neměli“ = trénovaný pes se do závodní kondice dostává mnohem rychleji nežli člověk. Canicrossaři by tedy měli věnovat běžeckému tréninku pozornost i v létě (i když zpravidla bez psa). Běh v horku má ovšem svoje úskalí. Oblékejte se vzdušně, volně a lehce. Neběhejte jen v trenkách, triko vás bude lépe chránit proti palčivým slunečním paprskům (preferujte světlou – nejlépe – bílou barvu oblečení; sice to není praktické, ale bílá lépe odráží sluneční paprsky). Rovněž noste čelenku nebo „piráta“, aby vám pot nestékal do očí. V horku bývá pokožka náchylnější na opruzeniny a odřeniny v místech, kde nastává tření (zejména na vnitřní straně stehen). Aplikace jeleního loje (či podobného „maziva“) vám udělá blahodárnou službu. Rovněž často dochází k nepříjemnému tření prsních bradavek o látku: osvědčuje se přelepit je před tréninkem náplastí. Nebezpečí běhu v horku rozhodně nepodceňujte: snižte zátěž, zkraťte délku tratí a zvolněte tempo. A samozřejmě i vy myslete na pitný režim! Používejte rozum: pro mnoho mužů „s železnou vůlí“ už přijela sanitka. Samozřejmě, že pro zdravý lidský organismus lze natrénovat takřka „vše“. Vždyť již dávno existují ultramaratony s romantickou tradicí – např. v Údolí smrti v Kalifornii či etapový běh Les Sables na Sahaře. Zrádnější než samotné horko je „vražedná kombinace“: vedro a vysoká vlhkost vzduchu. Při teplotách nad 32° C a při vlhkosti 80 % doporučuje americký vědec a trenér dr. Cooper aplikovat lehký klus kombinovaný chůzí či „pouhou“ intenzivnější chůzi. Při běhu v horku musíme nechat čas svému organismu dobře se aklimatizovat. Kvalitně aklimatizovaný běžec se méně potí a jeho organismus vylučuje méně solí. (V období aklimatizace je třeba, abychom v pitném režimu zajistili svému tělu zvýšený přísun nezbytných minerálních látek.)

Pocení

V horku člověk při namáhavé práci (a tedy při běhu) ztrácí až jeden litr vody za hodinu. Na hloupoučké televizní reklamy nehleďte: pocení je vysoce účelný mechanismus, který nám zajišťuje stálou teplotu organismu. Jinými slovy: čím větší je akutní nebezpečí přehřátí, tím se člověk intenzivněji potí, aby se ochladil jeho tělesný povrch.
Při normálním režimu přijímá lidský organismus denně dva až tři litry tekutin (z toho asi polovinu v potravě). Za obvyklých okolností vylučuje asi 200–600 ml vody dechem, asi 500 ml kůží a zbytek močí. Při vysoké tělesné zátěži se poměr mění – většinu vody ztrácí člověk pocením. Pokud se potíme a zároveň nepřijímáme dostatek tekutin, dochází k nevyhnutelné dehydrataci organismu. Krev se zahušťuje až o pět procent, čímž se snižuje její schopnost přenášet kyslík. Tím se pochopitelně rapidně zhoršují podmínky pro termoregulaci. Zvýšeným pocením se ztrácejí vylučované minerální látky. Nedostatek minerálních solí může v organismu způsobovat svalové křeče a celkové vyčerpání. (Proto je dobré zajistit přísun minerálních – i kuchyňské – solí. Východiskem mohou být speciální nápoje; v případě nouze lze využít i osolený obyčejný nápoj = soli na špičku nože.) Jaké jsou vhodné nápoje? Dáváme přednost minerálním vodám, ovocným šťávám (obsahují nejen vitamíny, ale i minerální látky), někdo preferuje studený či vlažný čaj = zvyšuje krevní tlak (i čaj je možno mírně osolit). (Je dobré varovat před chlazenými nápoji: představa, že těmi se člověk nejlépe osvěží, je mylná! Beduíni v poušti pijí nápoje horké! Náhlým ochlazením žaludku (a jeho sliznice) mohou vzniknout nepříjemné a závažné žaludeční obtíže! Lépe se osvěžíme nápojem vlažným!) Nikdy nepijeme naráz velké množství tekutin – příliš by to zatížilo náš zažívací trakt: raději málo a často! Náš organismus tekutiny lépe využije po menších pravidelných dávkách. (Naplnění žaludku velkým přísunem tekutiny by způsobilo i velký přítok krve, které by se pak nedostávalo ve svalech. Lapidárně řečeno: udělalo by se nám „blbě“.)

Mokrá varianta

Mnozí ze čtenářů mi teď možná lají: co nám tu mluvíš o vedru, když polovina letošního roku propršela … Pro ty jen douška: nebojte se trénovat v dešti! Nejsme z cukru! Při tréninku pouze zvolníme tempo = abychom se vyvarovali nebezpečí proklouznutí a případnému úrazu. Běh v dešti se většinou líbí i našim psům!

P.S.

Douška na závěr od moudrého muže Henryho Davida Thoreaua: „Nejbohatší je ten, kdo má nejlacinější koníčky.“