Terapie pomocí zvířat z pohledu vědy i praxe

Přestože se terapie pomocí zvířat učí v různém rozsahu na několika českých vysokých školách, nelze říci, že by míra a mechanismus pomoci zvířat, zvláště při psychoterapii, byly dostatečně vysvětleny. Profesor Johannes Odendaal se pokusil shrnout názory předních vědců a výsledky bádání v psychoterapii, které by mohly přispět k širšímu využívání zvířat v této oblasti.

Prof. Odendaal působil v Jihoafrické republice čtrnáct let jako veterinární lékař, potom se věnoval pedagogické práci na univerzitě v Pretorii, mimo jiné zastával funkci vedoucího katedry veterinární etologie. Později působil jako vědecký pracovník na Science Research Institute, Technicon Pretoria a je autorem řady příruček a vědeckých publikací. U nás vyšla jeho kniha Zvířata a naše mentální zdraví, přeložená pedagogem České zemědělské univerzity v Praze Ing. Ludvíkem Pincem. Publikace se zabývá využitím humánně-animálních interakcí. Objasňuje fyziologii pozitivních interakcí a nakonec konstatuje, jak je možné dosavadní poznatky využít při psychoterapii za pomoci zvířat.

Přirozené předpoklady

Interakce mezi lidmi a zvířaty je kromě jiného také vysvětlována tím, že když jedinci nemají možnost spojení s příslušníky vlastního druhu, mohou jak lidé, tak zvířata vytvářet funkční alternativní spojení s jedinci jiných druhů. Přitom nemalou roli hraje přirozená tendence k navazování spojení, jež je jednou z principiálních behaviorálních (vysvětluje principy chování) charakteristik všech druhů zvířat. Motivace ke sdružování je zjevná u všech druhů a má v chování takovou prioritu, že zaujímá důležité místo v nejzákladnějších behaviorálních programech zvířat. Autor dále konstatuje, že mnoho lidí často pociťuje silnou touhu po soužití se zvířaty jako po sociálním doplňku. Taková doplňková soužití ukazují, že dokonce i osoby, které zjevně nepotřebují úlevu od psychických nebo jiných problémů, mohou získat těžko definovatelnou psychickou podporu z trvalé společnosti zvířete. Mohlo by se zdát, že to jsou dávno známé pravdy. Johannes Odendaal však jde pod povrch těchto pravd a při čtení jeho knihy se zájemci dozvědí mnoho detailů, které už jsou veřejnosti méně známé, ale pro práci se zvířaty v oblasti terapie nesmírně důležité. Otevírají cestu k dalším úvahám o praktickém využití psů při zooterapii.

K výběru zvířat

Z výšin vědy se přenesme do všední reality. Mnoho z canisterapeutické praxe bylo sděleno v předchozích dvou článcích, tentokrát bude zmínka o výběru a přípravě psů. Psát obecně o volbě zvířat, které je vhodnější pro určitý druh terapie, by bylo široké téma. Snad lze jen konstatovat, že každé zvíře má svoje výhody. Například lama je často používaná při terapiích v Německu, a to pro její počáteční zdánlivou netečnost. Až po nějaké chvíli se pomalu dostává do kontaktu s člověkem. To na rozdíl od koně, který se dostává do kontaktu okamžitě, a podobně i pes. A to může být pro některé pacienty zpočátku příliš silný podnět. Lamám využívaným při terapii bude věnován příští a poslední díl seriálu.

Volba psa není rozhodující

Zatímco ve sportovní, myslivecké i služební kynologii je důležité, jaké plemeno a jak talentovaného jedince si pro určité zaměření vybereme, v canisterapii to tak zásadní roli nehraje. Agresivní pes není vhodný pro žádnou práci, pokud za pracovní využití nebereme strašení za plotem nebo léčení si komplexů některými majiteli psů. Ty tedy nechme stranou, stejně jako zvláště velká, těžká nebo slintající plemena. A mezi těmi ostatními si canisterapeuté už dokáží vybrat. „Je vášnivý aportér? Skvělé, máme pro něho bezpočet takových her sloužících k terapii pacientů. Neaportuje? Nevadí, víme o jiném širokém spektru, jak ho využít.“ Takové odpovědi dostávají začátečníci v canisterapeutických kurzech, které organizuje Anitera o. p. s. pod vedením magistry Ivy Bajtlerové. Na jednom z loňských kurzů bylo velmi pestré zastoupení, i když nejvíce bylo bernských salašnických psů spolu s labradory. Další ozdobou byl americký buldog, leoneberger, boloňský barevný psík, kolie a zastoupení měli i kříženci.

Cesty k terapii

Existuje mnoho způsobů, jak se pes dostane ke canisterapii. Třeba spolu se svou paničkou, která chtěla využít domácího mazlíčka k pomoci druhým lidem. Canisterapii může dělat jen člověk oddaný dobrovolnictví, neboť ho taková činnost stojí čas a také peníze. Musí se dělat s láskou, přitom hlava má zůstat chladná, neboť kynolog musí mít na zřeteli účinky terapie. Zároveň je mnoho dalších detailů, na které je třeba pamatovat, a o těch se frekventanti kurzů učí. Canisterapie však míří dál a v některých nemocnicích již očekávají víc, než že pejsek zalehne na postel k pacientovi, ten ho podrbe za ušima a dá mu pamlsek. Více se žádá také od psů, proto má trenér během kurzu stále co dělat. „Příliš velká vazba psa na páníčka či paničku není dobrá. Závislost má mít jen určitou míru. Proto je dobré, když k nám přijíždí frekventanti už se štěňaty. Ta se cvičí a ostatní účastníci vidí, jak předejít chybám při výchově budoucího canisterapeuta. Ovšem i zmíněná závislost se dá u dospělého odstranit, stejně jako mnoho jiných neduhů. Lepší však je, když se pes vede k terapeutickým výkonům od štěněte,“ vysvětlil trenér canisterapeutických psů Ladislav Pozdníček z Chomutova.

Skvělá pomocnice

Využít lze i psa, který se nemohl uplatnit v jiné kynologické disciplíně. Je to třeba případ labradorky, kterou měl Ladislav Pozdníček připravenou na záchranařinu. Náročný výcvik nemohl zúročit, neboť se u fenky projevila těžká dysplazie loketního kloubu. Při chůzi to příliš nevadilo, a tak bylo rozhodnutí snadné – lidem bude pomáhat jinak. Stala se canisterapeutickým psem. Dokonce tak oblíbeným, že by mohla být denně nejen u postižených lidí, ale i v mateřských centrech, pro která pracuje v rámci občanského sdružení „Na louce“. To už by ale páníček nemohl chodit do práce. Svoje úkoly plní i jako instruktážní pes během kurzů. Dana Kulčárová z Bratislavy zase potřebuje pro svoji práci dva psy. V Domu sociálních služeb profesora Karola Matulaye má klienty s rozdílným handicapem, proto má labradora El Chica a pudla. „Jsou bezvadnými motivátory, přitom každý dokáže zaujmout jiným způsobem. El Chico pomáhá především dětem s rozvojem hrubé motoriky, pudl slouží při vedení dětí k rozlišování barev, určování poloh a podobně. Velikostí, temperamentem a připraveností psa musím respektovat možnosti a potřeby klientů,“ uzavřela terapeutka téma k výběru psů.