Sám sobě trenérem – 3. část

Jak postupovat, pokud se chceme v jezdectví zdokonalovat, ale nemáme přitom možnost pravidelného ježdění pod trenérem?

Vytyčit si cíle

Mít cíl je pro jakoukoliv práci nesmírně důležité. Dokud je člověk pouze nespokojený se svým jezdeckým (ne)uměním a staví se k problému tím způsobem, že „se bude snažit pro zlepšení něco udělat“, nehne se z místa a bude stále nespokojený. Dokázat přesně pojmenovat problém je prvním krokem k tomu, abychom jej mohli řešit, a pocit, že jsme něco vyřešit dokázali, odbourává nespokojenost a nahrazuje ji dobrým pocitem úspěchu a radosti z dobře odvedené práce, což člověka motivuje k dalšímu sebezdokonalování. Přitom je podstatné, jak si cíle definujeme. Pokud nedokážeme zcela konkrétně říct, čeho chceme dosáhnout, nemáme šanci ke konkrétnímu výsledku dojít. Pokud si jako cíl dáme něco neurčitého, jako je například „zlepšit svůj sed“, neposuneme se dál. Na sedu bude stále co zlepšovat. Pokud se ale zaměříme na jednu nebo dvě konkrétní chyby v sedu, zjistíme, že je lze potlačit a odstranit, když si na ně budeme při ježdění myslet. Například pokud jezdí jezdec shrbený a chce se narovnat, musí se narovnat pokaždé, kdy si na svůj cíl vzpomene (a až se mu cíl zaryje do mysli, narovná se pokaždé i v okamžiku, kdy se posadí, tedy třeba i při práci s počítačem nebo u jídla). Samozřejmě rychlejšího výsledku dosáhne jezdec, na kterého bude někdo dohlížet a chybu mu připomene hned, jak k ní dojde, a ne až ve chvíli, kdy si jezdec opět vzpomene, že by se měl narovnat. Cíle se nesmí stavět pouze pro zdokonalování jezdce, ale pro zdokonalování ježdění. Projíždění jízdárenských figur ukáže, jak je působení jezdce na koně účinné a kde jsou rezervy, na nichž bude potřeba pracovat. Cíle si musíme zadávat reálné, odpovídající schopnostem, úrovni výcviku a kondici koně. Například takové cvalové piruety jsou sice hezký cíl, ale ne u celkově tuhého, slabého koně, který se v současnosti valí po předku, visí v otěži a při nacválání háže hrby nebo převrací hlavu tak, že se kouká jezdci z očí do očí.

Vytvořit si reálný plán

Když vezmeme v potaz aktuální kondici svého koně a své cíle, musíme si rozmyslet, jakým způsobem budeme postupovat při plnění svých cílů. To znamená nejen zamyslet se nad metodikou výcviku, ale i stanovení určitých časových mantinelů, v nichž bychom rádi požadovaných cílů dosáhli. Je sice možné, že během práce člověk narazí na nějaké překážky, které mu zaberou víc času, než původně předpokládal, ale přítomnost určitých předem stanovených termínů pomáhá člověku při vlastní motivaci k práci a budování prospěšných návyků, jako je třeba pravidelné ježdění i za mírně nepříznivého počasí, kterého by se jinak jezdec klidně zřekl. Snaha o splnění cíle však nesmí být nikdy v rozporu s psychickou a fyzickou pohodou koně, tedy v případě, že narazíme na problém, který zabere více času, je lepší časový plán rozvolnit než hledat zkratky ke splnění vlastních ambicí.

Zajistit si nezávislou zpětnou vazbu

Je bezpodmínečně nutné, aby někdo nezávislý čas od času posoudil, jak se výcvik posouvá dál, zda se daří cíle plnit, a tedy zda je práce smysluplná. Někdy má jezdec pocit, že se mu začíná konečně dařit, třeba že se s koněm už nepřetahuje o otěže a kůň si pěkně klene krk do obloučku. Realita může však v ten moment být taková, že se kůň jednoduše schoval za otěž, hlavu má zaklesnutou kdesi za kolmicí a s trpným výrazem čeká, kdy ty útoky na jeho hubu přestanou jezdce bavit. Komentáře videa z takové jízdy zveřejněné na netu typu „jé, ten je tak hezky sbalenej, jste šikulky (smajlík, srdíčko, muck)“ jezdci k nápravě také moc nepomohou, bohužel takový komentář je mnohem pravděpodobnější než seriózní rozbor problému. Nezbývá než se čas od času zvednout a zajet na nějaký jezdecký seminář, zaplatit si tréninkovou lekci nebo si někoho pozvat k sobě. Četnost takových kontrol si musí každý sám rozmyslet podle svých zkušeností a možností.
(Pokračování příště.)