Strakapoud velký – Dendrocopos major (Linnaeus, 1758)

Nápadně zbarvený pták, o něco větší špačka, je řazen do řádu šplhavců – Piciformes. Název řádu je odvozen od některých příslušníků tohoto řádu, u kterých se vyvinul výrazný způsob vyhledávání potravy. Šplhají po kmenech stromů, obvykle odspodu nahoru, a vyhledávají v kůře ukrytý hmyz. Dokáží také zobákem dobývat ve dřevě ukryté larvy dřevokazného hmyzu. Taková specifická činnost vyžaduje i zvláštní úpravy jejich těla.

Šplhavci nebo ne?

Něco podobného jako určitá řemesla vyžadují i zvláštní nářadí. Truhláři mají hoblíky, kováři zase kovadliny. Ovšem ne všichni ptáci, které do tohoto řádu řadíme, jsou pravými šplhavci v tomto smyslu. Někteří z nich po kmenech stromů nešplhají, žijí jiným způsobem života. Oproti tomu zase příslušníci jiných řádů využívají této potravní nabídky a čile rejdí po kůře stromů, někteří třeba i opačným směrem, šplhají hbitě hlavou dolů. V našich lesích a parcích můžeme pozorovat brhlíky a šoupálky, kteří však patří do řádu pěvců. Ne každý, kdo leze po kůře stromů, je šplhavcem. I u příslušníků řádu šplhavců se tak chová vlastně jen jedna čeleď, čeleď datlovití – Picidae Leach, 1820. Tato čeleď je dosti rozsáhlá, zahrnuje na 218 různých druhů ptáků. Celý řád je také hodně rozmanitý, když jsou tam řazeni další atraktivní ptáci, a to jak svým vzhledem, tak i chovatelsky. Je to čeleď vousákovitých – Capitonidae Bonaparte, 1838, která je dále členěna na další podčeledi a zahrnuje na 83 druhů. Velmi zvláštní ptáci, nápadní především svými zobáky, jsou tukanovití – Ramphastidae Vigors, 1825. Tato čeleď zahrnuje na 34 různých druhů. Potom patří dnes do řádu šplhavců také medozvěstkovití – Indicatoridae Swainson, 1837, kam je řazeno na 17 druhů. Některé jiné systémy řadí mezi šplhavce i leskovce, použitý systém je vyčleňuje do samostatného řádu. A nakonec, jak již bylo řečeno, jsou datlovití. Tato čeleď pak je dělena na více rodů, mnohem více, než používá čeština rodových pojmenování. My známe krutihlavy, datly, datlíky, datlíčky, strakapoudy a žluny. Datlovití žijí na všech kontinentech kromě Austrálie. Samozřejmě také kromě Antarktidy, ta se jaksi nepočítá, olympijských kruhů je pouze pět. V Austrálii pak vyplňují datly neobsazené pole potravní nabídky některé druhy papoušků, které olupují mohutnými zobáky kůru stromů, hloubí do dřeva hluboké otvory a hledají pod ní ukryté larvy dřevokazného hmyzu. Touto svou činností je znám třeba kakadu černý – Calyptorhynchus funereus (Shaw, 1794). Šplhavce charakterizuje především takzvaná šplhavá noha, zygodaktylní, kde dva prsty směřují dopředu, dva dozadu. U některých druhů je dokonce palec zakrnělý, třeba u našeho datlíka tříprstého. Datlovití mají pak velmi dlouhý a svérázně adaptačně utvářený jazyk, který dokáží vysunout velmi daleko před špičku zobáku, třeba žluna zelená asi 10 centimetrů. Kosterním podkladem jazyka je jazylka, která dozadu vybíhá dvěma kratšími nebo delšími jazykovými rohy, k nimž se upínají svaly posouvající celý jazyk. U datlů rohy jazylky obtáčejí ve volném oblouku celou lebku, u žluny zelené vnikají až do horního zobáku hluboko do pravé kosti předčelistní. Při vyplazení jazyka se dlouhé rohy jazylky odvíjejí stahem zvláštního svalu, který je přirostlý k rohům jazylky po celé délce. Datlům slouží dlouhý jazyk k vytahování larev z jejich chodbiček hluboko ve dřevě. Vole není vyvinuto. Ocasní péra jsou spíše krátká, tuhá a pevná, protože slouží datlovitým jako opora těla při šplhání po kůře stromů. Nejmenším datlovitým ptákem je africký Verreauxia africana, nyní spíše Sasia africana J. et E. Verreaux, 1855 – datlíček trpasličí, o délce těla 8 centimetrů, a největším pak mexický datel císařský o délce těla až 55 centimetrů.

23 různých druhů strakapoudů

Rodové jméno strakapoud používá čeština pro dva druhy datlovitých ptáků. Je to jednak rod Picoides a hlavně rod Dendrocopos. Do tohoto rodu je pak řazeno na 23 různých druhů strakapoudů, mezi nimi náš nejběžnější datlovitý pták, kterým je strakapoud velký. Mohlo by se zdát, že poznat u nás někde venku strakapouda velkého je jednoduchá záležitost. Je a není. Pokud uvidíte šplhat někde po kůře stromu takhle zbarveného ptáka, bude to opravdu s největší pravděpodobností tenhle druh. Jenže příslušníků tohoto rodu se u nás může vyskytovat více a jsou to ptáci téměř stejně zbarvení. Rozdíly jsou minimální a zapamatovat si je může být ošidné. Někdy je důležitá červená barva na hlavě, důležitější však černá kresba. Pokusím se to nějak vysvětlit. Samec strakapouda velkého má na zátylku hlavy červenou barvu, samice ji nemá. Ovšem mladí ptáci po opuštění hnízda mají červené temeno hlavy bez rozdílu pohlaví. Nejpodobnějším druhem je strakapoud jižní Dendrocopos syriacus (Ehrenberg, 1833), který se však u nás vyskytuje jen málo. Zatímco populace strakapouda velkého je odhadována na 200 až 400 tisíc hnízdících párů, populace strakapouda jižního jen na 120 párů, a to ještě jen někde na jižní Moravě. Odlišuje se od strakapouda velkého opravdu jen málo a při pozorování dalekohledem je asi nejdůležitější nedotažená černá kresba na lících, méně bílé na krovkách křídelních a drobné tmavé čárkování na bocích. Samec od samice se odlišuje stejně jako u strakapouda velkého. O něco menší v postavě je strakapoud prostřední Dendrocopos medius (Linnaeus, 1758). Ten má celé temeno hlavy červené, a to i samice. Ten je u nás rozšířen řídce ve středních Čechách a na jižní Moravě, může se ovšem objevit kdekoliv. Je to obyvatel hlubších lesů a jeho populace je odhadována na 1 000 až 2 000 hnízdících párů. Dalším naším strakapoudem je strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos (Bechstein, 1803). Je o něco větší strakapouda velkého, což ovšem v přírodě okem stěží rozeznáte. Má celé temeno hlavy červené a kresba na zádech je odlišná, celá záda jsou bíle pruhovaná. Je to lesní pták, který dává přednost bukovým porostům. Z tohoto důvodu mně kdysi nebylo uznáno jeho pozorování v pražské oboře Hvězda, i když tady jsou staré buky v hojné míře. V Čechách byl sice pozorován, ale jeho hlavním územím výskytu u nás je severovýchodní Morava, Beskydy. Jeho populace je odhadována na 150–250 hnízdících párů. Nakonec žije u nás strakapoud malý Dendrocopos minor (Linnaeus, 1758), zvaný lidově stráček. Je druhým naším nejpočetnějším strakapoudem. Je o tolik menší než strakapoud velký, že si jej nemůžete splést. Samec má celé temeno hlavy červené a záda pruhovaná, samice červenou barvu na hlavě nemá. I tento pták je však jen řídkým jevem, jeho populace je odhadována na 2 000–4 000 hnízdících párů. To je desetkrát méně než u strakapouda velkého. A úplně na závěr u nás máme ještě datlíka tříprstého – Picoides tridactylus (Linnaeus, 1758), který je svou černobílou kresbou po těle strakapoudům rodu Dendrocopos podobný. Je to pták seschlých horských smrkových pásem, s kterým se u nás můžeme potkat na Šumavě a v Beskydech. Z tohoto výčtu je patrné, uvidíte-li v přírodě někde strakapouda, bude to s největší pravděpodobností strakapoud velký.

Strakapoud velký

Strakapoud velký žije na rozsáhlém území, které zahrnuje téměř celou Evropu, kromě nejvyššího severu v Norsku a Švédsku a na ruském poloostrově Kola. Nežije také v Irsku. Setkáme se s ním na severním pobřeží Afriky od Maroka až po Libyi a také na Kanárských ostrovech. Na východ od Evropy se pásmo výskytu táhne mezi severním polárním kruhem a asi 50. rovnoběžkou až po Kamčatku. Při východním pobřeží Asie se výskyt táhne k jihu až po severní hranici Vietnamu a zahrnuje většinu čínského území od severu k jihu. Vyskytuje se i v Japonsku v jeho severní části. Na tak velkém území vytváří druh velké množství zeměpisných forem. Takzvané Nové české názvosloví uvádí 14 zeměpisných forem, které se dělí do dvou výraznějších skupin. Skupina major se vyskytuje v západní a severní části areálu rozšíření, skupina cabanisi v jeho jihovýchodní části. V dalších oblastech zastupují strakapouda velkého velmi příbuzné druhy, například strakapoud pradéšský – – Dendrocopos himalayensis (Sardine et Selby, 1835) v Hindúkuši a západní Himálaji a Dendrocopos villosus (Linnaeus, 1766) – – strakapoud americký, řazený však někdy do rodu Picoides. U nás pak žije strakapoud velký středoevropský – Dendrocopos major pinetorum (C. L. Brehm, 1834). Nominátní formou je strakapoud velký severoevropský – Dendrocopos major major (Linnaeus, 1758), který se vyskytuje v severní Evropě, na jih od Baltu se vyskytuje středoevropská forma. Obě formy se liší málo, jen délkou křídla a hlavně tvarem a velikostí zobáku. Takže pozorováním v přírodě se odlišit nedají. Dá se však předpokládat, že v zimních měsících se severní strakapoudi u nás objevují. Další zeměpisné formy se v Evropě vyskytují v jejích okrajových částech. V Anglii, Španělsku, severní Africe a na Kanárských ostrovech. Strakapoud velký je u nás stálým ptákem, v zimních měsících je nápadnějším než v létě, kdy se pohybuje spíše v korunách stromů a při pohledu zdola jej jeho zbarvení v protisvětle dokonce maskuje. V letních měsících se živí téměř výhradně hmyzem. Ten sbírá převážně v korunách stromů. Často jej můžeme vidět, jak pečlivě prohlíží až koncové větvičky listnatých stromů, kde se živí na mladém listí nejvíce housenek. Se zobákem plným úhledně urovnaného hmyzu odlétá nakrmit svoje mláďata. V době, kdy je všude plno volně se pohybujícího hmyzu, se příliš nenamáhá s dobýváním ve dřevě ukrytých larev. Takové larvy jsou však soustem vydatným, takže je dobývá příležitostně, odvážil bych se říci, když jej honí mlsná. Strakapoudi mají dobře vyvinutý sluch, takže ve dřevě se pohybující larvu slyší. V zimních měsících rozbíjejí i shnilé pařezy, ve kterých zimuje množství tučných larev. Ukazuji vám na fotografii takový pařez, na kterém se strakapoud snažil. Obvykle zůstává taková paseka spíše po větším datlovi černém, ale protože jsem právě na tomhle pařezu sledoval kdysi strakapouda dalekohledem, vím, že to dokáže také. Právě schopnost datlů bušit usilovně zobákem do tvrdých předmětů, aniž by došlo k poškození jejich mozků, je fascinující. Jen si zkuste udělat čelem „berany duc“ do zdi. Pokud to přežijete bez úhony, tak vás to již na podruhé ani nenapadne. A datlové si právě na tomhle založili svoji živnost. Nejen, že vytloukají ze dřeva pro sebe ta nejchutnější sousta, ale vyvinuli si i celou řadu dalších činností. Jsou to na dřevo na slovo vzatí odborníci. Pěvci ohraničují svoje území zpěvem, datlové bubnováním. Krátkou sérií rychlých úderů zobákem dávají ostatním na vědomí: tady je to moje. Vybírají si k této činnosti nějaké uschlé větve či stromy, jejichž dřevo dobře rezonuje. Někteří, zvláště vybíraví a nadaní bubeníci si dovedou najít i jiné předměty. Často jsem pozoroval strakapouda, jak tluče do kovové tyče hromosvodu. I jejich hnízda jsou typická. Vytloukají si do stromů hnízdní dutiny vakovitého tvaru s přesně okrouhlým vstupním otvorem. Takovou dutinu si však mohou vytesat pouze v mrtvém dřevě. Živou tkáň se totiž strom snaží zacelit, jehličnany roní smolu, listnáče mízu a otvor rychle zarůstá. Vhodné dřevo, dostatečně ztrouchnivělé, zjišťují poklepem. Moderní izolační materiály pro zateplení budov mají právě tu správnou tvrdost a rezonanci, takže se strakapoudi vesele vrhli na jejich zpracování. Často můžete vidět okrouhlé otvory vydlabané do fasády budov. Byl dokonce vypsán výzkumný úkol, jak tyto ptáky odradit. Jedině snad mňoukající fasády. Jednou jsem viděl jejich dutinu i v telegrafním sloupu. Výrobce to ovšem usvědčovalo z výběru nekvalitního materiálu. Můžete si všimnout, že často je vstupní otvor umístěn pod dřevokaznou houbou, chorošem. Dutinu dlabe samec i samice, samec však o něco pilněji. Práce trvá obvykle dva až tři týdny, někdy to dokáží i rychleji. Hnízdí jednou v roce. Většinou si dlabou vždy novou dutinu, v literatuře se však dočtete, že osidlují někdy i starší dutiny nebo dokonce i dutiny po jiných datlech. Zcela výjimečně zahnízdí i v budce. Jejich dutiny potom osidlují zase jiní ptáci jako sýkory, rehci nebo špačci. Mladí strakapoudi vyletují z hnízd tak asi po začátku června. Při ztrátě snůšky může následovat takzvaná snůška náhradní a potom se můžeme potkat s hnízdícími strakapoudy i o něco později.

Kovadlina

V zimních měsících se strakapoudi živí i rostlinnou potravou, především olejnatými semeny a semeny jehličnanů. Ze šišek dobývají semena jejich rozbíjením zobákem. Šišku si nejprve přinesou na vhodné místo, zasunou ji do nějaké dutiny v kůře stromů nebo vidlice větví. Říká se tomu kovadlina. Při krmení mláďat někdy vytloukají hnízda sýkor z budek a odnesou jejich mláďata, pokud jsou ještě malá a holá. Na jaře někdy vytloukají malé otvory ve stejné výši do kůry listnáčů a olizují prýštící mízu. Říká se tomu kroužkování. Lesníci je pro tuto zálibu nemají příliš v lásce, ale jak se zdá, stromům to nijak výrazně neškodí.

Dobrý příklad součinnosti

Strakapoudi jsou svou činností dobrým příkladem toho, jak v přírodě funguje součinnost. Jejich dutiny jsou výbornou příležitostí k hnízdění i pro jiné ptáky, kterou čile využívají. Proto ochránci vedou stálou válku s lesníky o zachování takzvaných doupných stromů. V poslední době byla podepsána i jakási dohoda v tomto smyslu, že lesy budou zachovávat vždy určitý počet doupných stromů ve svém okrsku. Pro některé druhy ptáků je to dokonce životně důležité, když třeba takový holub doupňák hnízdí téměř výhradně v dutinách po datlovi černém. Strakapoudi často dlabou svoje dutiny i do starých ovocných stromů, nejvíc třešní. V dnešní době, kdy si svoje ovoce pěstujeme již jen málo, nemusíme přece starý strom hnedka vyklučit. Nechte něco i pro tyhle přírodní tesaře. Možná že vám přinese více pobavení, když si sednete do lenošky a budete pozorovat jejich lopocení. Je to úžasné divadlo.