Dalmatin - tečkovaný kamarád, 4. část

Historie. Starší kynologické prameny odvozují skupinu loveckých psů, k níž se dalmatin řadí, od tzv. psa popelištního – Canis familiaris intermedius (Woldřich). Toto zařazení je však postaveno na dnes již překonaných poznatcích. Klasifikace MVDr. Jana Kollera z roku 1953 ve skupině brakýřů řadí dalmatina za vestfálského a jurského brakýře a dále mezi vysokonohé brakýře (společné znaky – svislé, položené uši, střední nebo malá kohoutková výška a vrozený silný lovecký pud, schopnost snadno se učit).

Starodávné, původní plemeno

Dalmatin je starodávné, původní plemeno nápadné elegantním pohybem, atletickou postavou a nepřehlédnutelným zbarvením. Pravděpodobně pochází z oblastí východního středomoří, odkud se později rozšířil na východ od Indie a na západ do Evropy. Schopnost tohoto psa snášet horko, kterou si zachoval dodnes, krátká, bílá srst a kontrastní tečkování vedou k úvahám, že se plemeno vyvíjelo v horkém podnebí a tečkování mělo ochranný význam. Často je zmiňována jako země původu právě Indie.
Nápadné a nezvyklé zbarvení dalmatina také způsobilo, že si ho začali všímat umělci a setkáváme se s ním na staroegyptských a starořímských vyobrazeních. Dalmácii jako zemi původu pro dalmatina přisuzuje neznámý holandský cestovatel ve své zprávě z roku 1253, avšak dál se již nezmiňuje o tečkování ani zbarvení. Avšak jedinými dalmatiny, kteří byli kdy v bývalé Jugoslávii zaznamenaní, jsou jen a pouze jedinci dovezení z Anglie. Do Anglie se dalmatin dostal kolem roku 1650 jako import z Itálie (odtud původ označení italský pes), v 18. století pak začali angličtí chovatelé o plemeno jevit větší zájem a díky jejich chovatelským schopnostem a zkušenostem byl dalmatin postupně prošlechtěn k dnešní dokonalosti.

Název plemene

Název plemene – Dalmatin – byl poprvé použit v knize „Všeobecná historie čtyřnožců“ anglického dřevorytce a kreslíře Thomase Bewicka (1753 až 1828), proslulého dřevoryty s náměty ze života zvířat, zvláště psů. Ve druhém vydání z roku 1791 se objevuje kapitola o dalmatinovi, kterého nazýval dalmatským kočárovým psem. Existuje ale řada dalších, místně používaných názvů – například dánský pes, tygří nebo bengálský pes, brakýř, turecký pes, dalmatský brakýř, dalmatská doga, dalmatský kočárový pes (coach dog), dalmatský ohař, dánský honič, dánský ohař, francouzský pes, harlekýn, italský pes, kartounový pes, malý Dán, malá dánská doga, Panterhund, ragusanský brakýř, ruský pes, skvrnitý kočárový pes, tygrovitý ohař. Často ale docházelo i k záměnám s jinými plemeny, zejména se skvrnitými dogami. Svým označením přispěli také Američané, kteří dalmatina nazývají plumpudding dog a Němci s pojmenováním Wagenhund. Ze všech jmen a názvů se nakonec nejvíce rozšířilo a následně se vžilo pojmenování Dalmatin s tím, že jméno the Dalmatian dali tomuto plemenu Angličané podle reliéfu, který údajně našli kdesi v Dalmácii. Ve skutečnosti je pojmenování dalmatina odvozeno od jména slovinského spisovatele Jurije Dalmatina (1546 až 1589), který dostal párek těchto psů darem od české chovatelky paní Aleny Meziříčské z Lomnice. V celé složité historii označení dalmatina sehrály, jak je vidět, významnou roli i české země. Dalmatin doprovází člověka již dlouhé roky. Jeho původní poslání bylo lovit zvěř, osvědčil se jako hlásič požárů i jako pes válečný, jako doprovod kočárů a jezdců na koni. Původně byl dalmatin psem šlechty, v Anglii označován jako pes přepychový. Přizpůsobil se ale postupně době a svou mírnou, příjemnou povahou i nevšedním zjevem si udržel pozornost a zájem celého chovatelského světa dodnes.
První chovatelský klub pro dalmatiny na světě nebyl založen v Anglii, jak by se dalo předpokládat, nýbrž v Německu v roce 1920. Anglie následovala až v roce 1925. V Čechách byl klub chovatelů dalmatinů založen v roce 1970.

Dalmatin klub ČR

Po první světové válce byl u nás jediný chovatel dalmatinů, a to továrník Manek z Jablonce n. Nisou, který vlastnil chovnou stanici Miramare. Dne 26. dubna 1969 brněnský chirurg MUDr. Miloš Synek dovezl ze Záhřebu černě tečkovanou fenu Azru od Jadrana. Krátce nato přivezla z Anglie paní Anna Šatrová (Praha) černě tečkovaného psa Duxfordham My Magician. Historickým dnem pro organizaci a cílevědomý rozvoj chovu dalmatinů u nás se pak stal 1. duben 1970, kdy byl v restauraci „U Šumavy“ v Praze nadšenci pro plemeno založen Klub chovatelů dalmatinů. V den prvního výročí založení Klubu chovatelů dalmatinů u nás bylo registrováno celkem 24 dalmatinů, z toho 14 již z českých odchovů! První „Speciální výstava dalmatinů“ s mezinárodní účastí a klubem pořádaná se konala v květnu roku 1972 v rámci Oblastní podbrdské výstavy v Rokycanech a celkový počet vystavovaných dalmatinů byl úctyhodný – 62! První česká kynologická příručka, v níž byla dalmatinu věnována nejobsáhlejší kapitola, vyšla v roce 1973 – pouhé tři roky po založení klubu! Příručku vydalo SZN v Praze pod názvem „Psi společenských plemen“, autor: Ing. Jan Findejs, Karel Štěpánský. V průběhu 40 let existence klubu se plemeno neustále vyvíjelo, mnoho dalmatinů, odchovaných našimi členy, dosáhlo velmi významných výstavních i pracovních úspěchů jak u nás, tak i v zahraničí.

Zdroje: Findejs, Jan, „Dalmatin“, nakladatelství Cesty, 1995
Císařovský, M., „Pes“, nakladatelství Canis, 2009
Findejs, Štěpánský, „Psi společenských plemen“, SZN, 1973