Zajímavosti o španělských koních – 1.
Paso espaňol – španělský krok. Španělský krok vypadá tak, že kůň jde krokem ve správném nohosledu (ale pomaleji), přední nohu vždy zvedne tak, že ji natahuje dopředu skoro do vodorovné polohy a noha nesmí být zlomena v předním koleni (zápěstí).
Jezdec dává pobídku koni tím, že přemísťuje svoji váhu tak, aby nezvedanou přední nohu zatížil a zvedanou odlehčil. Když pozorujeme jezdce u tohoto cviku, vidíme, že se kýve ze strany na stranu. Zároveň dává koni pokyn pro zvednutí nohy tím, že přiloží diagonálně (pro levou nohu pravá holeň a naopak) holeň za podbřišníkem a tahá otěž směrem nahoru na straně zvedané nohy. Takže pro zvednutí levé nohy je váha jezdce vpravo, holeň za podbřišníkem vpravo, levá otěž mírně směrem nahoru. Pro zvednutí pravé nohy je vše samozřejmě naopak. Španělský krok není silovým cvikem jako piafa, pasáž, pirueta a podobné cviky, a proto nepotřebuje silovou přípravu. Většina koní, bez ohledu na věk, je schopna se ho naučit. Je to dobrý cvik pro posílení hřbetních svalů.
Jak koně naučit Paso espaňol
Kůň je vyvázaný na dvou sloupech (jízdárenských pilířích) a my používáme tušírovací bičík. Touto tušírkou se přiměřeně dotýkáme nejprve levé přední nohy, ale tak, aby nám kůň i s bičíkem v ruce stále důvěřoval a nedostal strach. Hledáme na noze místo, na které kůň nejlíp reaguje, když ho najdeme, pokusíme se přimět koně, aby nohu zvedl, třeba i tak, že mu pomůžeme zvedat nohu rukou. Když se to podaří, odměníme koně pamlskem, hlazením, slovní pochvalou. Tak to několikrát opakujeme. Kůň brzy pochopí souvislost – zvednutá noha rovná se odměna. Tušírku pak začínáme používat jako komunikační prostředek. Pokud kůň zvedne nohu svévolně, odměnu nedáváme, je třeba dávat pozor na to, abychom koně nenaučili bezdůvodně hrabat. Teprve až kůň zvládne cvik s jednou nohou, začínáme pracovat s druhou. Pak osedlaného a nauzděného koně přivedeme na jízdárnu nebo na opracoviště. Měl by to být takový prostor, který slouží pro práci s koňmi a náš kůň je tam zvyklý pracovat. Teď už s koněm musí pracovat nejméně dva, jeden člověk stojí na zemi a druhý sedí v sedle. Necháme koně zvednout levou přední nohu a pobídneme ho vpřed. To opakujeme několikrát za sebou. Chodíme vedle koně a tušírkou mu dáváme pokyny. V pokročilé fázi už tušírku drží jezdec. Spolupráce jezdce na koni a člověka pracujícího „ze země“ pokračuje tak dlouho, až kůň začne pracovat pouze podle pokynů jezdce.
Drezura vakera – Doma vaquera
Vzhledem ke způsobu použití této drezury a k rozdílnosti použití jezdeckých postrojů, pomůcek a oblečení jezdců se tato drezura liší od drezury klasické, akademické, i od ostatních jezdeckých stylů známých u nás ve střední Evropě. Je to styl, ve kterém je jasně vidět jeho původ, jeho užití a jeho význam. Tento jezdecký styl vyšel ze starého stylu La Jineta (chineta) a tomu předcházel styl La Brida. Jineta se liší od Bridy tím, že je mnohem temperamentnější, živější a mrštnější, a je tedy pochopitelné, že se pro tento styl už nemohou používat velice těžcí koně a těžká zbroj. Na vakeře je dodnes vidět, že vzešla z tohoto stylu, který koni velice vyhovuje. Je založena na harmonii koně a jezdce, učí koně reagovat rozhodně, rozvíjet chody a cviky, které potřebují pro svoji práci. Dá se říci, že nejvyšším stupňem této drezury je rejoneo (rechoneo).
V současnosti se tento styl používá ve Španělsku pro práci s dobytkem na pastvinách a v soutěžích Doma vaquera a Acoso y Derribo (pronásledování a svalení), při kterých se dbá o zachování čistoty stylu. A hlavně rejoneo (rechoneo) ukazuje v koridách staré španělské tradice, kde při práci s divokým býkem je nejlépe vidět přímo umělecké ovládání koně a schopnosti dvojice kůň - jezdec, které neuvidíte nikde jinde. Soutěže v této drezuře pořádá FHE (Federación hípica espaňola), tel.: 0034 915 777 892.
Předvádí se: pozdrav, všechny chody, změna chodu, španělský krok, z couvání vpřed cvalem, cval krok cval, zastavení ze cvalu, cval v malém kruhu, cval a změna nohy, pirueta v kroku, pirueta ve cvalu, půlobrat v kroku a pokračování v kroku, půlobrat ve cvalu a pokračování ve cvalu.
Hodnotí se také oblečení jezdce a postroje koně.
Jednou z disciplín drezury vakery je také Acoso y Derribo: jezdec na koni pronásleduje tele a velice šikovným žduchnutím garočou (píka, tyč se třemi krátkými ostny) jej povalí na zem. Je to tradiční práce s dobytkem, která umožňuje zafixovat na krátkou dobu tele, aby se mohl vypálit výžeh nebo udělat nějaký jiný ošetřovatelský zákrok.
O tom, že jezdci této drezury jsou opravdu dobrými jezdci, svědčí i to, že mnozí z nich jezdí také parkury nebo klasickou drezuru. Například Alvaro Domeq, nejlepší rejoneador své doby, je dnes šéfem Královské jezdecké školy v Jerezu de la Frontera i aktivním jezdcem této školy. Antonio Caňero rejoneador z první poloviny 20. století byl také vojenským profesorem jízdy na koni a aktivním parkurovým jezdcem. Koně přiježdění na drezuru vakeru jsou velice šikovní a hodně toho umí, není proto divu, že se ve Španělsku při různých příležitostech – na výstavách (feria) a při slavnostech (fiesta) konají různé exhibice v tomto stylu. Nejznámější a nejlepší fiesty jsou v Andalusii koncem dubna, ale i ve Francii v provincii Camargue jsou o Velikonocích velké slavnosti, které trvají pět dní a hlavními hrdiny jsou místní honáci dobytka Gardians se svými koníky. Vyvrcholením slavností je rejoneo v jedné z nejstarších korid na světě v Arlesu, na které přijíždějí ti nejlepší rejoneadoři ze Španělska. Drezuře vakeře se ve Španělsku věnuje většina majitelů a milovníků koní, jsou to rejoneadoři, oficiální jezdci této drezury a hlavně drobní majitelé andalusanů a jejich kříženců. Kůň na tuto drezuru však nemusí být vždy andalusan.
