Peruánský deník I.

(Pokračování z Fauny č. 14/2010) Vydry obrovské. Pondělí 22. 10. 2007. Ráno vstáváme v šest hodin a jdeme snídat. Ládík se stále snaží sušit naše už dost zatuchlé prádlo, ale je to dost marné. A jde se na výpravu do džungle. Divoká, nedotčená příroda, ranní slunce prosvěcuje listy, zkrátka pohádka, splněný sen. I když nás ochutnávají komáři a jsme mokří, jako bychom právě vylezli ze sprchy, jsme šťastní.

Jezero Salvador

Opět se plavíme po jezeře Salvador a vyhlížíme vydry obrovské. Zdá se, že ani dnes nebudeme mít štěstí. Už je pokročilá doba. Skupina před námi se s nimi ale setkala. Alespoň máme naději, že zítra. Snad. Na vysokém suchém stromu přistál pár tukanů obrovských. Pečeme se na sluníčku a pomalu připlouváme k přístavišti. Najednou Rivelino zpozorněl a ukazuje směrem ke břehu. Zatím nic nevidíme, ale podle vzrušené gestikulace tušíme, že zahlédl vydru. A opravdu, jsou tam. Pět nádherných vyder obrovských. Loví před námi ryby. To je úplný zázrak. Vzhledem k tomu, že v celém Manu jich je jen asi šedesát kusů. Je to pár a jejich tři mláďata. Každý rok má prý tato samice jedno, někdy i dvě mladé. Letos se překonala. Jsou opravdu rozkošní a já prožívám úplnou euforii. Zvědavě si nás prohlíží, plavou kolem a my ani nedýcháme. Tak to skutečně nemá chybu. Jen nerada se s nimi loučím.

Návštěva indiánské vesnice

Vracíme se k lodi, čeká nás návštěva indiánské vesnice. Na náš vkus je příliš civilizovaná. Mají tu i sluneční kolektory. Jsem trochu zklamaná, těšila jsem se na opravdové indiány. Tak si děláme radost alespoň nákupem výrobků, které tady nabízejí a snad i sami vyrábějí. Korálky z různých semínek, šípy, taštičky. Záměrně se vyhýbáme výrobkům z peří, zubů a kostí zvířat a ptáků. Dokonce tu nabízejí i korále se zobákem z ary. Nechceme, aby indiáni propadli mylné domněnce, že je o tyto výtvory mezi turisty zájem, a vybíjeli proto tak nádherná zvířata.

Vstupujeme do pralesa

Po obědě máme, poprvé za celou dobu, co jsme v Peru, siestu. Po přibližně dvouhodinovém tvrdém spánku nasedáme opět do lodi, plavíme se na druhý břeh Rio Manu a vstupujeme do pralesa. Vzápětí nás vítá svými trylky střízlík zpěvný, je to úplný koncert, jak si samci vzájemně odpovídají a označují své teritorium. Po chvilce na sebe upozorňují velcí arové svým křikem, a z ohromného stromu nám na hlavu padají kusy ořechů. Fotit v pralese tyto ptáky je obtížné, protože se většinou pohybují v korunách vysokých stromů v listoví, ale přesto se nám je podaří zvěčnit, jako malé žluté tečky. Po chvilce přicházíme k tlupě hodujících chápanů. Jsme opět splavení a komáři nás štípou. Ale je to obdobné, jako když jsme v létě u vody v Čechách. Mysleli jsme si, že tady toho hmyzu bude mnohem víc. Sem tam se objeví v podrostu mnohonožka, pavouk či mravenec, ale zatím jsme nenarazili na větší množství hmyzu, jak nám ukazují v televizi.

Hnědá sprcha

Po procházce na nás čeká sprcha. To je také silný zážitek, protože do sprch je svedena voda přímo z řeky, která je jílovitá. Takže se myjeme v hnědé vodě, a jak později zjišťujeme, vůbec nám to neuškodilo. Dokonce mám pocit, že se mi zlepšila kvalita pleti a vlasů. Na toaletách zase veškerý použitý toaletní papír musíme házet do připravených košů. A jaké je moje překvapení, když opouštíme tuto lodge, veškeré odpadky jedou s námi zpět do civilizace. Nic tu nesmí zůstat, nic se tu nepálí ani nezakopává.

Opět balíme

Po večeři opět balíme. Nemám tuto činnost vůbec ráda, protože většinou balíme při světle čelovky a většinu našich věcí máme rozházenou všude po chatce. Elektřinu nám pouští z elektrocentrál tak na dvě až tři hodiny denně, hlavně proto, aby kuchař mohl uvařit, případně se naši průvodci vysílačkami spojili s civilizací a informovali své nadřízené o průběhu naší expedice. My se vždy snažíme v tomto čase dobíjet baterie do našich fotoaparátů a kamer, abychom byli opět na druhý den připravení zachycovat naše neuvěřitelné zážitky.