Kos černý – Turdus merula Linnaeus, 1758

Kromě vrabce není u nás ptáka, kterého by lidé znali tak všeobecně jako kosa. Jak jej však ve skutečnosti známe? Pramálo. Ve skutečnosti víme jen o jeho existenci. Víme, že u nás žije nějaký pták, který se jmenuje kos, a možná si vzpomeneme, že je černý. To by bylo tak asi všechno.

Nevšímavost nás lidí

Možná, že by se nějaká hloubavější povaha mohla dopídit poznání, že ten pták se asi nějak vyzná, protože v přeneseném významu slova u lidí ten, který se nějak umí ohánět, je kos. Možná jej známe spíše z večerníčku pro děti, byl jeden z nejznámějších a jmenoval se Kosí bratři. Nebo stará taneční písnička, někdy ze čtyřicátých let minulého století. Zpíval kos kosici fistulí, že se k ní dnes večer přitulí, že přijde ve fraku, s žížalou v ruksaku … Přitom tenhle pták se nám pohybuje někde přímo před špičkou nosu, my o něm víme, avšak v podstatě si jej nevšímáme. Ani nás nenapadne, že by mohl vést nějaký krušný život, že se nám přímo před nosem odehrává každodenní boj o přežití, vždyť si pořád zpívá. Vůbec si neuvědomíme, jestli jsme ráno na trávníku viděli dva nebo tři kosy, anebo žádného. Stačí, když jej zahlédneme občas, a jsme spokojeni. Je všechno, jak má být, tak jak to až dosud bylo. To je klasická nevšímavost. Divoká zvířata o lidské nevšímavosti dobře vědí a umí tohle lidské chování také dobře vyhodnocovat. Vědí, kdy o jejich přítomnosti víte a pozorujete je, a umí odlišit, když o jejich přítomnosti tušíte, ale neberete je na vědomí. Podařilo se mi letos tohle dokonce fotograficky zaznamenat. Asi sto metrů od domu mám bruslařskou silnici. Ve dne v noci se tam někdo prohání na kolečkových bruslích. Šel jsem takhle na procházku s fotoaparátem, když jsem si všiml, že čtyři straky právě prohledávají trávník v těsné blízkosti bruslařské dráhy. Bruslaře nebraly na vědomí. Jakmile jsem si ve vzdálenosti asi 25 metrů připravil fotoaparát, dvě straky okamžitě odlétly. Jedna zůstala sedět, ve střehu, poblíž dráhy. Když přijížděla další bruslařka, připravil jsem se, že vyfotím straku v letu. Místo toho mám doklad, jak ta straka vyhodnotila situaci. Ačkoliv bruslařka projížděla okolo ve vzdálenosti jen asi tří metrů, straka neodlétla. Věděla, že ten člověk, co jede okolo ní, ji vůbec nebere na vědomí. Člověk je jediným živočichem, který se nemusí bát o život v každém okamžiku, tak jako všichni ostatní, proto je tak málo všímavým ke svému okolí. Ti ostatní, ať již jde o jakékoliv živočichy, musí být neustále ve střehu. Každé zaváhání, každé špatné přečtení situace je může stát život. 

Ukazatel situace v přírodě

Takový kos, který je nám zdánlivě stále na očích, může být pro nás více než dobrým ukazatelem situace v přírodě. Tedy toho, co se okolo nás děje. Pozoruji je léta, bývalo jich habaděj, ale i oni začínají mít na kahánku. Všímám si také, jak rok od roku mění, řekl bych, svoji bezpečnostní taktiku. Hlavně při stavbě hnízda. Doby, kdy ještě nebyly v okolí sojky a straky, jsou pryč. V té době si kos postavil hnízdo, které bylo i z daleka viditelné. Někde ve vidlici větví nebo na parapetu okna. Jednou jsem je našel postavené pod stříškou krmítka pro ptáky. Jakmile se v této oblasti objevily sojky, kosové začali pečlivě vybírat pro stavbu hnízda skrytá místa. Potom zase začaly sojky taková místa systematicky prohledávat. Kosové změnili taktiku a jejich hnízda jsem téměř výhradně nacházel umístěná velmi nízko ve spleti ostružin, což před tím nedělali. Potom zase objevili kouzlo popínavých rostlin. Dům mám porostlý přísavníkem trojcípým, u nás mu říkáme psí víno, a protože to jsou již rostliny prastaré, vytváří místy neprůhledný porost. V jeden čas bylo na domě i několik kosích hnízd, obvykle na různých stranách, a kosové si tak mohli vhodně vytyčit i hranice svých revírů. Sojky a straky se většinu dne drží dále od domu, jen brzy ráno těm hnízdům hrozilo nebezpečí. Ta hra na schovávanou přece jenom není zcela úspěšná a kosů začíná ubývat. V letošním roce jsem dokonce objevil kosí hnízdo postavené na odpadní trubce v podzemním parkovišti obchodního centra Globus, asi tak 40 metrů od volného prostoru a možnosti příletu. Je zajímavé, že většina hnízd byla zničena v období, kdy by měla mláďatům začínat vyrůstat z kůže první brka. Svědčí to o jediném. Sojky a straky o hnízdě vědí, ale nechávají si narůst největší sousta. Ta mláďata jsou ve stadiu brojlerů. Zničených, vypitých vajec je minimum. 

Draví ptáci ho rozhodně nemilují

Dospělého kosa jako potravu draví ptáci nemilují. Kdysi jsem byl u přítele Jakubíčka, který měl na zahradě samici jestřába. Hodil jí za potravu kosa sraženého autem. Sice hozenou potravu chytila v letu do pařátu, ale potom si ji jen nevěřícně prohlížela a do jejího zpracování se vůbec neměla. Sežrala ho až třetí den, když nic jiného nedostala. To samé můžete pozorovat i u jiných dravců, třeba u sov. Na dospělých kosech je něco, co je činí málo chutnými. Když čtu starší literaturu, třeba rozbory potravy krahujců, což třeba detailně rozebírá Dr. Jirsík, ovšem podle Uttendörfera, jde tedy o překlad, je kos uváděn jako dosti početná kořist. Na osmém místě, z 42 261 zkoumaných kusů potravy, bylo 1 848 kosů. Ovšem bez udání pohlaví a také stáří, což je důležité. Samec krahujce vybírá i mláďata z hnízd, což jsem viděl na vlastní oči. O starých ptácích však víme, že jim moc nechutnají. Pokud tedy najdeme v okolí krahujčího hnízda známky, že škubali kosy, pak se domnívám, že je to z nedostatku jiné potravy. Pokud má krahujec něco jiného, kosa nebere. Ale proč? Myslím si, že nějaké nechutné látky, nějaký ten jejich protikrahujčí antabus dostávají do sebe kosové pomocí břečťanu. Břečťan je pro člověka jedovatý, pro ptáky nikoliv. Kosové se mohou po břečťanu přímo utlouct. Letmo jsem si našel o břečťanu něco na internetu a tam se uvádí, že jeho bobule vydrží na rostlině až do jara. To je špatná informace, je to trochu jinak. Břečťan kvete až koncem léta a literatura uvádí, že až do listopadu. Přes zimu zůstávají jeho bobule zelené a dozrávají až následující rok na jaře. Tak od poloviny dubna až do poloviny května nastává ptačí sklizeň. Kosové, drozdi, špačci, ale i červenky se mohou přímo pominout. Dozrálé bobule je lákají neodolatelně. Létají na tento žír zdaleka a vznikají okolo někdy i rušné šarvátky. I pro chovatele měkkozobých ptáků je to krmivo, které by měli brát v potaz. Jeden z chovatelů mně vyprávěl, že právě díky bobulím břečťanu se mu podařilo odchovat exotické špačky tlustozobé. Kosové zřejmě umí nejlépe využít látky obsažené v břečťanu a uložit je ve vlastním těle. Zřejmě je něco v jejich svalovině, tedy mase. Jejich maso je tmavé, třeba i oproti masu drozdů, kteří jsou jim příbuzní.

Potrava

Potravou kosů je asi z poloviny potrava živočišná, z té druhé poloviny pak potrava rostlinná, kterou tvoří převážně různé plody. Je zřejmé, že potrava rostlinná má výrazně sezónní charakter. Ovšem pozor. Takhle formulováno by to svádělo k domněnce, že živočišná potrava převažuje. Opak je pravdou. V době hnízdění převažuje sice živočišná potrava, ovšem tu rostlinnou má kos k disposici po většinu roku. Jakmile se urodí první třešně májovky, má je kos na jídelníčku. Před tím, jak už jsme si řekli, měl dobře měsíc k disposici břečťan. Žere jahody právě tak jako rybíz. Nicméně jsou plody, které převažují, a můžeme si všimnout, že následují pěkně po etapách za sebou. Plody černého bezu, tedy bezinky, předcházejí jeřabinám a po sklizení jeřabin jsou ve velké oblibě plody přísavníku (psí víno). Je k nevíře, co vlastně dokáže takový kos na tak maličké, seschlé kuličce vlastně strávit, když ještě k tomu vlastní semena projdou jeho zažívacím traktem bez úhony. Dokonce s lepší klíčivostí. Dokonce to vypadá, že k rozšíření těchto rostlin musí semena ptačím zažívacím ústrojím projít, aby byla schopná vzejít. Zvláště znamenitě se kosí trus vyjímá v této době na bílém autě. Mám podezření, že mi je fialově značkují schválně. Znamenitou pochoutkou jsou v zimě také na stromech ponechaná jablka. I když tedy kos dokáže i za tuhé zimy najít obživu, hluboce jej obdivuji.

Dvě různé populace

Nutno říci, že u nás v podstatě existují dvě různé populace kosů. Jednak, řekněme, kos lesní. Jsou to plaší ptáci, jejichž domovem je les, případně všelijaké křovinné porosty mimo lidská sídla. A potom je kos městský. Jsou to ptáci, kteří mají obsazené revíry v okolí lidských sídel. Nejsou to vyslovení měšťáci, jsou i na vesnicích. Zatímco ti první jsou ve větší míře tažní, ti druzí u nás většinou zůstávají i přes zimu. Jak to vlastně s nimi je, se můžeme jen dohadovat. Z vlastní zkušenosti vím, že v zimě jsem kosa v lese nepotkal, na vesnici již běžně. Někde se píše, že proces pronikání kosa do lidských sídel započal někdy v polovině 19. století. To je tak asi doba, kdy ptáci přestali být součástí jídelníčku nás, lidí. I když tedy nevím, jestli byl na jídelníčku i kos, mohl být počátek konce masového pronásledování ptáků spouštěcím mechanismem kosího přesunu k lidským sídlům. Původně se asi k jídlu chytalo všechno, posléze se chytaly jen druhy skutečně atraktivní. Myslím k jídlu. Posledními ptáky, kteří se u nás k jídlu upravovali, byli asi skřivani, vrabci domácí a kvíčaly. Nehledě tedy na hrabavé, jako jsou bažanti, koroptve i další. Nakonec i tihle jsou již jen výjimkou.
Je sice prokázáno, že část naší populace kosů jsou tažní ptáci, kteří od nás táhnou jihozápadním směrem a zimují buď na severu Apeninského poloostrova, anebo na jihu Francie, ale není dost jasné, jestli táhnou převážně mladí ptáci a staří spíše zimují, anebo jestli táhnou převážně ti venkovští a ti z měst zůstávají. Tohle rozhodně vyřešeno není. Během dřívějšího šetření kroužky bylo některé druhy ptáků dokonce zakázáno kroužkovat a mezi nimi byl i kos. Tohle sice již neplatí, ale myslím si, že jistý výpadek údajů tady je.

Zbarvení

Kos je zbarven dostatečně typicky, aby si jej člověk nepletl. Samec je sytě, uhlově černý, s oranžově žlutým zobákem a očním kroužkem, samice je hnědočerná. Ostatně je to vidět na fotografiích. Mladí ptáci jsou rovněž hnědočerní, podobní samici, jsou však na spodní části těla hnědě skvrnití. V zimních měsících jsou i staří samci jen matně černí a intenzita vybarvení zobáku není tak silná. Jak a kdy na jaře dosáhnou plné intenzity vybarvení, to je mi záhadou. Letos jsem si řekl, že si toho budu všímat. Příležitost byla dobrá, dlouho ležel sníh a kosové mi létali okolo okna na psí víno. Jak se blížilo jaro, tak jsem ráno před rozedněním poslouchal, jestli již zpívají. Nic a všichni měli matnou zimní barvu. Až jedno ráno, nějak se oteplilo a sníh kvapem mizel, jsem otevřel okno a někde nade mnou zpíval kos. Pak se rozednilo a na trávě si to poskakoval kos, ze dne na den v čistě černém fraku, jako by jej právě koupil někde ve značkové prodejně. Včera tady žádný takový ještě nebyl. Tohle mi jen tak do hlavy samo o sobě nevleze. Vrtalo mi tohle hlavou již dříve, ale letos mi to nasadilo korunu. Také počet starších, již silněji vybarvených samců, je v zimě menší. Ty mladší sice rozeznáte, ale pořád jsou vybarveni silně dohněda. Je někdy skoro tak hnědý jako samice, ale zobák má již dosti oranžový. Všechno se to srovnává až tak někdy v polovině dubna. Potom se však již objevují první vylétaná mláďata a neznalého pozorovatele to může zmást.

Hnízdění

Kosové hnízdí obvykle tak od poloviny dubna, ale mohou existovat i výjimky. Počátek hnízdění může být i součástí kosí taktiky, samozřejmě určitý vliv hraje i počasí. Straka, největší plenitel kosích hnízd současnosti, hnízdí podle literatury naštěstí jen jednou v roce. Z toho vyplývá, že největší zájem o hnízda jiných má v době sháňky potravy pro mladé. Kos se tedy snaží hnízdit dříve než straka a jeho hnízda v této době nejsou tak ohrožena. Jednou jsme měli výroční schůzi KPEP ještě před polovinou března v takovém sídlištním, přízemním zařízení. Uvnitř toho areálu byl takový jako dvoreček v japonském stylu. Z kanceláře měli výhled skleněnou stěnou na jednu chvojku a dva keříčky. Shora byla volná obloha. To místo muselo být i teplejší než celé okolí. A byla tam právě vylétlá kosí mláďata. To znamená, že kosice musela na vajíčka zasednout již v polovině února. Po vylétnutí mladých strak z hnízd nastává pro kosy opět poněkud příznivější období. Není to sice tak příznivé jako dřívější hnízdění, protože mladé straky se již učí svému zlodějskému řemeslu, nicméně takzvaná třetí hnízda mají přece jen větší šanci na úspěch. Letos jsem první kosici na hnízdě našel sedět již prvního dubna, hnízdo však úspěšné nebylo. Hnízdo bylo v hustém břečťanu a nebylo vidět ani ze vzdálenosti půl metru. Bylo však posléze opuštěno, vajíčka v něm zůstala. Další hnízdo bylo opět v hustém břečťanu a bylo opravdu neviditelné. Našel jsem je jenom náhodou, když jsem si všiml kosa, který do toho místa zapadl zvláštním způsobem. Rozhrnoval jsem listí rukama a hnízdo našel až na druhý pokus. Bylo tak dobře ukryté, že jsem si říkal, tohle jim musí vyjít. Kdepak, vajíčka byla vypitá. Až třetí hnízdo bylo úspěšné a zase jsem si jej všiml jenom náhodou. Bratr totiž dal na zahradu svoji sbírku tillandsií k letnímu venčení. Dívám se z okna a takhle najednou v psím víně vidím texaský mech, což je Tillandsia usneoides, která se dává v Americe do matrací. Kosice si z toho postavila hnízdo. Dalo se dobře kontrolovat, takže vím, že nakonec byla s úspěchem vyvedena čtyři mláďata. To nakonec není v sezoně tolik, protože dříve to bývala až tři hnízda po pěti mláďatech, což stačilo na udržení celé populace ve stejné výši. Takže se nemůžeme divit, že celá populace kosů má v současnosti výrazně klesající tendenci.

Délka dožití

Kos se nedožívá příliš vysokého věku. Nejvyšší zaznamenaný věk kroužkovaného ptáka je 11 let, 6 měsíců, 13 dní. Což je ovšem výjimka. Takhle někdy v začátku devadesátých let prováděl výzkum kosů v okolí pražské Královky student přírodovědecké fakulty Bydžovský. V okolí byla většina kosů opraporkovaných, měli takzvané křídelní značky různých barev a tvarů, byli prostě nápadní a legrační. Těšil jsem se na výsledky té práce, bohužel ve známost nevešla. Někde to prostě zapadlo a dokonce sám autor je prý nezvěstný. Jediným poznatkem tedy je, že po skončení celé akce ti značení kosové velmi rychle zase zmizeli, což znamená, že se dožili jen nízkého věku.

Chov

Kos je v současnosti i chovaným ptákem, zvláště v oblibě jsou mutační jedinci. Mnohý z nás viděl třeba částečně bílého kosa i v přírodě. Na světových šampionátech lze vidět několik odchovaných kosů pravidelně. Dokonce i u nás jsou chovatelé, kteří drží a odchovávají kosy. Nakonec to není s ohledem na jejich krmení v současnosti nic složitého. Ale o tom až někdy příště.