Anglicky: Regent Parrot. Německy: Bergsittich. Výskyt: Papoušek horský žije v porostech eukalyptů a jiných dřevin v subtropickém pásmu jihozápadní a jihovýchodní Austrálie.
U dospělých, plně vybarvených ptáků je rozlišení pohlaví jednoduché. Samec je převážně olivově žlutý, křídelní letky a ocas jsou tmavě modré. V křídlech jsou výrazná zrcátka stejné žluté barvy jako většina těla. Spodek ocasu je černý. Naproti tomu samice je zbarvena méně výrazně. Je převážně tmavě zelená, v křídlech jsou méně výrazná zrcátka světle zelené barvy, spodek ocasu je růžový. Zobák u obou pohlaví je červený, nožky šedé. Zajímavé je, že barva dospělých ptáků se u jednotlivých jedinců může výrazně lišit. Zatímco někteří samci jsou světle, citrónově žlutí, jiní mohou být tmaví až téměř zelení. Stejně tak některé samice jsou světlejší a jiné tmavší.
Mláďata jsou zbarvena stejně jako samice, to znamená tmavě zelená. U nich se pohlaví dá odlišit obtížněji, spíše ho můžeme jen odhadovat. Mladí samečkové mají výraznější, větší a mohutnější hlavu, zrcátka v křídlech bývají výraznější. Nejlépe tyto rozdíly vyniknou, pokud můžeme porovnat sourozence z jednoho hnízda. Mláďata z jednoho hnízda mají také různě intenzivní zelenou barvu opeření - některá jsou spíše tmavě zelená, jiná světlejší a některá mohou být i do žluta. Těmto rozdílům bych ale nepřikládala velkou důležitost. Sama jsem se o tom u svých odchovů přesvědčila – výrazně zelené mládě, které jsem podle barvy považovala za samici, začalo zpívat, a jednalo se tedy o samečka. Do šatu dospělých mláďata začínají přepeřovat zhruba v jednom roce stáří a ve dvou letech už by měla být plně vybarvena.
Papoušci horští skutečně nejsou nijak hlasití. Dalo by se říci, že se projevují jen brzy ráno a k večeru, po zbytek dne většinou jen tiše sedí, eventuálně pospávají. V případě, že jsou něčím vyrušeni, ozývají se jakýmsi „krákáním“, které sice není nijak melodické nebo příjemné na poslech, ale také není extrémně hlasité. Mláďata nebo samička, která požaduje po samci, aby ji nakrmil, se ozývá podobně, opět jakési „krákání“. Kromě toho jsem si všimla u samice, která brání svou budku před jinými ptáky ve voliéře, že vydává zvuky podobné „kňučení“ a zároveň budku aktivně brání a po ostatních ptácích seká zobákem.
Papoušek horský je blízký příbuzný papouška nádherného (Polytelis swainsonii) a papouška alexandrina (P. alexandrae). Z těchto tří druhů je zcela určitě nejméně náročný a dá se nejsnáze odchovat. Na běžné ošetřování během roku určitě není náročný, právě naopak, a s jeho chovem si snadno poradí i začátečník, který se bude řídit potřebami tohoto druhu a předem si o nich něco nastuduje. Pokud mají vhodné podmínky, také ochotně hnízdí a bývají dobrými rodiči. Jedinou nesnází pro nezkušeného chovatele může být sestavení páru vzhledem k tomu, že rozdíly mezi pohlavím jsou u mláďat zanedbatelné a z domnělého páru se po prvním přepelichání mohou stát dva samci nebo dvě samice.
Tito papoušci jsou velice klidní a vzhledem ke své velikosti až překvapivě snášenliví. Bez potíží je můžeme chovat s jinými snášenlivými druhy papoušků, dále například s holubovitými, bažanty, křepelkami nebo i drobnými ptáky, jako jsou astrildi nebo kanáři. Sama mám tento společný chov odzkoušený. Papoušci kouřoví nenapadají ani dospělé ptáky a dokonce ani mláďata. Bez potíží s nimi v společné voliéře odchovali mláďata i tak drobní ptáci jako např. křepelky čínské, holoubci diamantoví nebo chůvičky. Překvapilo mě, že si nijak razantně nebrání ani prostor okolo budky. Samec v klidu pozoroval, jak na střeše jeho budky či dokonce na bidélku před budkou sedí korely a nijak nezasáhl. V tomto směru byla trošku ostřejší samice, ale spokojila se s tím, že se zvláštním „kňučením“ přilétla, a už jen pouhá její přítomnost způsobila, že menší ptáci před ní ulétli, nanejvýš po nich samice výhrůžně sekla zobákem.
Papoušci kouřoví bez problémů snášejí celoroční chov ve venkovní voliéře. Patří k velmi otužilým druhům papoušků. Podmínkou pro přezimování venku je pouze závětří, kde nefouká, nesněží ani neprší. Nemusí se jednat o nic složitého. Stačí, pokud bude alespoň část voliéry (v místě, kde jsou umístěna bidla na spaní a papoušci zde tráví noci) ze tří stran chráněna před nepřízní počasí plnými stěnami, např. z prken. Dále bych doporučila před zimou dát do voliéry silnější bidla – taková, která papoušek nemůže zcela obejmout prsty, a může si tak prsty překrýt peřím. Zabráníme tak případným omrzlinám. Na druhou stranu, tito papoušci na omrzliny nožek zřejmě nejsou tak náchylní jako např. papoušci červenokřídlí a královští, které bohužel můžeme na chovatelských setkáních velmi často vidět bez drápků či dokonce bez prstů.
Papoušci kouřoví jsou štíhlí ptáci s dlouhými křídly a ocasem a jsou výborně přizpůsobeni k letu. Proto by voliéra pro ně měla mít alespoň tři metry délky, samozřejmě v ideálním případě klidně i více. Velikosti se meze nekladou. Ostatní rozměry už nejsou tak důležité. Šířka postačí asi 0,8 až 1 metr, výška přibližně 2 metry. V menších voliérách, kde papoušci nemají možnost proletu, se často stává, že samci ztloustnou a výsledkem jsou pak neoplozená vejce, v extrémním případě i smrt chovných ptáků následkem obezity.
Mezi kladné vlastnosti těchto papoušků patří i to, že nejsou žádní ničitelé. Zařízení pro ně může být zhotovené ze dřeva a je jisté, že papoušci si dřevěné konstrukce ani nevšimnou. Pletivo může být i tzv. králíkářské. Vzhledem k jeho krátké životnosti bych ale spíše doporučila klasické pozinkované, se čtvercovými oky, které nám bude sloužit déle a bude i lépe vypadat.
Základ krmiva pro tyto ptáky tvoří směs zrnin. Neměla by obsahovat mnoho slunečnice a jiných olejnin, protože, jak už bylo řečeno, tito ptáci jsou velmi náchylní na ztloustnutí. Mně se nejlépe osvědčila směs od firmy Deli Nature č. 69 (pro australské střední papoušky). Myslím, že svým složením papouškům horským zcela vyhovuje. Jejím základem jsou drobnější semena – proso Plata, lesknice, bílé a červené proso, nahý oves, čirok, pohanka, paddy rýže, len, niger, kardi, konopné semeno (semenec). Směs je doplněna pouze menším množstvím žíhané a bílé slunečnice. Odhaduji, že olejnatá semena v této směsi tvoří maximálně 25 %. Stejně jako u ostatních australských papoušků bychom měli krmit různě podle ročních období. Na jaře před chovnou sezonou (tzn. v únoru až březnu) zcela přestávám dávat suché zrniny, dávám pouze naklíčené zrní (nakličuji již zmíněnou směs Deli Nature č. 69) a průmyslově vyráběnou vaječnou směs smíchanou se strouhanou mrkví. Velkou výhodou kupované vaječné směsi je to, že se ani ve velkých vedrech nekazí. Papoušky je na ni ovšem potřeba naučit, není tak oblíbená jako klasická míchanice vyráběná ze strouhanky a vařeného vejce. Dále dávám zelené krmení (zejména pampelišku a ptačinec žabinec) a čerstvé větve na okus obalené pupeny a rašícími lístky, eventuálně květy. Jakmile samice zasedne na snůšku, vysadíme měkká krmiva a podáváme pouze suché zrní a trochu zeleného krmení, aby ji to případně nestimulovalo k zakládání dalšího hnízda a k opuštění snůšky. V době, kdy se líhnou mladí, opět začneme krmit pestře. Základ tvoří opět klíčené zrní, vaječná směs s mrkví a zelené krmení. Papoušci rádi berou jako doplněk také suché tvrdé rohlíky a piškoty. V této době (květen – červen) už také začínají dozrávat semena různých plevelů a travin. Ve velkém můžeme použít například semena pampelišek (podáváme celé úbory, pouze je vhodné odstřihnout chmýří, které jinak budeme mít všude). Trochu později pak začínají dozrávat také obilniny, ze kterých podáváme zejména klasy pšenice v mléčné zralosti. Dále můžeme nabízet také různé ovoce a zeleninu. Celoročně podáváme jablko a mrkev, v sezoně je dobré vyzkoušet drobné letní ovoce – rybíz, maliny, jahody nebo třešně. Papoušci kouřoví nejsou nijak vybíraví a zkonzumují téměř vše, co jim předložíme. Koncem léta a na podzim přestáváme krmit klíčené zrní a míchanici a nabízíme různé plody přírody. Velmi oblíbené jsou černé a červené jeřabiny, šípky, hloh, dále třeba celé rostliny šťovíků, lebedy nebo pelyňku. Zapomenout nesmíme také na palice kukuřice v mléčné zralosti. Přes zimu necháváme papoušky odpočinout a krmíme převážně suchým zrním, doplněným kouskem jablka, mrkve, případně listem salátu nebo čínského zelí. Do vody v této době přidávám vitaminové prostředky, například Supervit D. V zimě také můžeme mírně zvýšit procento slunečnice v krmné směsi, aby papoušci měli dostatek energie k přečkání nepříznivého období. Celoročně k dispozici musí být písek na trávení, grit a sépiová kost, případně nějaký minerální blok.
U těchto papoušků není příliš velkým problémem sestavit chovný pár. Ideální je pořídit si dvě nepříbuzná mláďata a nechat je společně vyrůstat. Papoušci nejsou vybíraví a zpravidla ochotně přijmou partnera, kterého jim dodá chovatel. I když se stane, že uhyne jeden kus z chovného páru, nebývá problém ho nahradit a „ovdovělý“ jedinec zpravidla hned následující rok s novým partnerem zahnízdí. Zcela dospělí jsou tito ptáci až ve třetím roce života, kdy také začínají hnízdit. Stává se, že zahnízdí už ve dvou letech (zejména pokud je dvouletý pták v páru se starším partnerem), ale v tomto věku zpravidla mívají snůšku neoplozenou. Nejdůležitějším předpokladem pro úspěšnou chovnou sezonu je správný způsob krmení. Ptáci po zimě nesmí být ztloustlí. Na vitaminy a energii bohaté klíčené zrní a vaječná míchanice ptáky přivedou do toku. Kromě krmení je významným „spouštěčem“ hnízdění také počasí. Nejdůležitější je prodlužující se délka dne. Teplota není pro papoušky až tak podstatná, často mají snahu hnízdit už časně zjara, kdy je ještě zima a mrazy. Tomu by ovšem měl chovatel zabránit, protože se často stává, že při chladném počasí mají samičky potíže se snášením vejce, což vede většinou k jejich úhynu. Z tohoto důvodu hnízdní budku vyvěsíme až v dubnu, kdy je už počasí stálejší a je tepleji. Na výběr budky nejsou papoušci kouřoví nároční. Ochotně přijmou obyčejnou budku vyrobenou z prken či překližky. Kmenová budka sice vypadá krásně, ovšem je zbytečně masivní a obtížně se s ní manipuluje. Stejně tak není vhodné dávat těmto papouškům budky zbytečně velké. Zcela postačí budka o základně 35×35 cm a výšce 50 cm s vletovým otvorem o průměru 10 cm. Budku je vhodné zevnitř vybavit žebříčkem nebo proužkem pletiva, abychom samici usnadnili vstup do budky a nehrozilo, že samice při seskakování na dno budky poškodí vejce či mláďata. Tok papoušků kouřových není nijak okázalý ani nápadný. Papoušci jsou oproti normálu více aktivní, častěji poletují po voliéře a křičí. Společně navštěvují budku, samec samici krmí a později se začnou pářit. Tyto aktivity ale můžeme pozorovat většinou, jen pokud mají papoušci dojem, že je nikdo nevidí, a nejčastěji jen brzy ráno (když se rozednívá, tzn. kolem páté hodiny) nebo naopak večer za soumraku (asi okolo dvacáté hodiny). Zajímavé je, že i když se jedná o partnery z výborného chovného páru, který spolu harmonizuje, tito papoušci nikdy nesedí těsně vedle sebe ani si vzájemně neprobírají peří a nedávají najevo žádné důvěrnosti. Také období, kdy samec krmí samici, trvá jen velice krátce. Po zbytek roku se k sobě chovají doslova „jako cizí“. Jakmile ptákům dáme budku, samice ji brzy obsadí a upraví si v podestýlce hnízdní důlek. Že bude brzy snášet, poznáme podle toho, že budku téměř neopouští, a také podle toho, že je tzv. „ohnutá“ – to znamená, že tělo a dlouhý ocas už nejsou v jedné linii, ale ocas je zvláštním způsobem svěšený. U dobrého chovného páru můžeme vejce očekávat zhruba do 2–3 týdnů od vyvěšení hnízdní budky. Samička snáší zpravidla 4 až 6 vajíček, pevně začíná sedět asi od třetího sneseného vejce – to z toho důvodu, aby se mláďata vylíhla přibližně najednou. Samice sedí sama po dobu asi 21 dnů. Pokud je teplé počasí, mohou se mláďata vylíhnout dříve a naopak. Budku opouští jen výjimečně, jednou až dvakrát denně, aby se vyprázdnila. Samec se o ni pečlivě stará a krmí ji. Mláďata rostou zpočátku velmi rychle. Přibližně v 7 až 10 dnech (když se jim otevírají oči) je kroužkujeme kroužky o průměru 6,5 mm. Pokud je již kroužek malý a přes nožku ho lze přetáhnout jen s obtížemi, použijeme raději průměr 7 mm. Růst mláďat je nejintenzivnější zhruba do věku tří týdnů, kdy se začíná objevovat krycí peří. Do té doby mají také největší spotřebu krmiva a je až překvapivé, co staří ptáci spotřebují, aby rodinu uživili. Jakmile se objeví první peří, růst mláďat se zpomaluje. Trvá poměrně dlouho, než mláďata opustí budku. Na rozdíl od jiných papoušků neopouštějí budku předčasně a z budky vyletují už jako „hotová“ ve stáří okolo 5 až 6 týdnů. V té době má jejich dlouhý ocas přibližně tři čtvrtiny konečné délky. Mladí papoušci kouřoví nejsou po opuštění budky lekaví a splašení. Obyčejně trochu těžkopádně vyletí z budky, usadí se na nejbližším bidélku a jen tiše a v klidu pozorují okolí. Velice rychle (během 2 až 3 dnů) se naučí za letu manévrovat a přistávat a pak už o ně nemusíme mít nejmenší starost. Ihned po opuštění budky také začínají oštipovat bidélka a ochutnávat krmení. Minimálně ještě 2 až 3 týdny po vylétnutí je oba rodiče krmí, ke konci už pak spíše jen samec. I po osamostatnění můžeme mláďata ponechat s rodiči. Staří ptáci je nepronásledují. Jakmile mláďata odrostou, staří ptáci začínají pelichat. Tito papoušci hnízdí většinou jen jedenkrát ročně. Vzácně mohou zahnízdit i podruhé, ale to jen v případě, že první hnízdění bylo neúspěšné, např. vejce byla neoplozená nebo mláďata uhynula.
Papoušci kouřoví patří mezi velmi klidné druhy papoušků. Větší aktivitu projevují zpravidla ráno a k večeru. Po zbytek dne jen tiše sedí a pospávají, nezkušenému pozorovateli se mohou dokonce zdát nemocní. Zvyknou si na svého ošetřovatele, a jakmile jim do voliéry přineseme něco k jídlu, hned to jdou prozkoumat. Zvláště výrazné je to v době, kdy mají v budce mladé a samec už netrpělivě očekává čerstvé krmení. Potravu si s oblibou hledají na zemi, proto je ideální na zem umístit misky s krmením a vodou. Vodu mají tito ptáci velmi rádi. V horkých dnech se koupou i několikrát denně, rádi se také sprchují – ať už za deště nebo pokud na ně stříkáme hadicí. Sprchu si vyloženě užívají, roztahují křídla a šplhají po pletivu hlavou dolů, aby jim voda zatekla pod peří. Často jsou tak promočení, že nemohou létat.
Existuje několik mutací tohoto papouška, všechny ale zůstávají velmi drahé a nepříliš rozšířené. Častěji se chová pouze mutace dilute, mezi chovateli většinou nazývaná žlutá nebo pastelová. Takoví práci jsou světlejší a výrazněji žlutí než přírodní jedinci. Existují ale velké rozdíly mezi barvou jednotlivých jedinců. Zatímco někteří jsou nádherně jasně žlutí, jen s mírným nádechem zelené barvy, jiní ptáci jsou nevýrazní, tmaví. Zejména v západní Evropě je více rozšířená také nádherná mutace lutino. U těchto ptáků je základní barva jasně sytě žlutá bez jakéhokoliv odstínu jiné barvy (pro lepší představu je možné přirovnat například ke žlutým kakarikům červenočelým). V křídlech zůstávají zachované červené skvrny. Asi poslední mutací, která je víceméně ustálená, je mutace lemovaná (německy zvaná „Gesäumt“). Tito ptáci jsou více žlutí než normálně a zejména pera v křídlech a na zádech mají tmavé okraje. Objevují se také zprávy o modrých a modropastelových ptácích.
Tento druh papouška patří mezi dlouhověké. Běžně se dožívají 10 až 15 let, výjimkou nejsou ani ptáci dvacetiletí.
Cena se mírně liší u mláďat a u dospělých jedinců vhodných do chovu. Obvyklá cena za mládě je asi 800 až 1 000 Kč, u starších ptáků se cena pohybuje v rozmezí přibližně 1 200 až 1 500 Kč za kus. Jen pro zajímavost – cena mutace lutino v západní Evropě je kolem 20 000 eur za pár.
Papoušci kouřoví jsou velmi tvrdí a nenároční ptáci, kteří nejsou náchylní k nemocem. Problém může způsobit začervení - vzhledem k tomu, že se ptáci zdržují převážně na zemi, mohou se snadno nakazit. Proto je vhodné udržovat dno voliéry čisté, občas (nejlépe na jaře a na podzim) zaslat vzorek trusu na rozbor, zda nejsou přítomni parazité, popř. ptáky odčervit. Jak už bylo několikrát řečeno, náchylní jsou k obezitě, proto je potřeba jim dopřát prostor k proletu a správné krmení.
Poděkování patří panu Jiřímu Liškovi za umožnění fotografování papoušků v jeho chovu.