Od dětství jsem toužila mít psa. Bohužel, rodiče byli proti a tvrdili, že pes ve městě se trápí. Užívala jsem si jen s loveckými psy u mého prastrýce v Divákách. Tak jsem doma měla jen rybičky, křečky, kočky. Až jsem měla vlastní domácnost a synové měli sedm a dva roky, nastal čas – pořídit si psa. Pro oblíbeného foxteriéra bych neměla lovecké využití, velkého psa do malého bytu jsem nechtěla, nemohla jsem si vybrat.
Jednou jsem měla veterinární službu na výstavě kolií a šeltií a tam přišel můj známý se psem, jakého jsem ještě nikdy neviděla. Tento malý pes se jako suverén procházel mezi ostatními a tvářil se, že je tam jen on sám. Jindy zcela klidné až povýšené kolie a šeltie zapomněly na svou důstojnost a mohly se uštěkat. A tento psík se nenechal vyprovokovat, nepřidal se ke štěkání a zcela se věnoval pouze svému pánovi. Začala jsem se o toto plemeno, zvláštní vzhledem i „vystupováním“, zajímat. Tak jsem se poprvé seznámila s plemenem velškorgi Pembroke, fenkou Zeta Moravia Mefistofeles. Byla z toho láska na první pohled a bylo rozhodnuto, jaké plemeno budeme mít doma.
Zanedlouho se v chovatelské stanici Moravia Mefistofeles narodila štěňata, a tak jsem se hned jela na ně podívat. Několikadenní štěňata spala, ale když jsem mezi ně dala ruku, jedno se hned k ní přimklo a celou dobu mé přítomnosti mou ruku vyhledávalo. Bylo rozhodnuto – tato fenka bude moje. I při všech dalších návštěvách mě štěně stále vyhledávalo, a zatím co všechna štěňata už usínala, ona stále se mnou komunikovala. Protože vrh byl na Y, vybrala jsem pro ni jméno Ypsilone.
Přivezla jsem štěně domů a hned si naši Ypsinku celá rodina oblíbila. Jediný problém měl náš perský kocour. Protože štěňata byla odchovávána v přítomnosti koček, štěně si chtělo hned s kocourem hrát. Ale náš důstojný rozmazlený jedináček takové jakési divné vlezlé zvíře neuznával a tvářil se velmi uraženě. Tak to zůstalo po celý jejich společný život, vzájemně se respektovali, krmili se z misek těsně vedle sebe, spali na jedné kožešině, ale vždy zády k sobě, žili vlastně vedle sebe, ne spolu. Pokud při česání kocour projevil nevoli, hned fenka přiběhla ho zachraňovat, pokud vypískl pes, utíkal to dát do pořádku kocour.
Sice jsem si umiňovala, že psa budu cvičit, ale času bylo málo, a tak se Ypsina nějak mimoděk naučila základní poslušnost, sedni, lehni (na záda), zůstaň, štěknout na povel, chodit bez vodítka u nohy, na písknutí přiběhnout, no prostě v našich očích ideální velmi inteligentní pes. Pastevecké geny ale nezapřela, stádo se nesmí rozebíhat. Tím nejvíc trpěl malý syn, který se rozběhl, ale korgi jako správný „patař“ ho chytl vzadu za nohavici a tím mu podrazil nohy. Po okřiknutí a vysvětlení, že se to nedělá, byla taktika změněna. Ypsa syna předběhla, takže o ni zakopl a také spadl, ale na ni, do měkkého.
Další problém byl, pokud jsme šli do lesa na houby. Je pravda, že v lese by měl být pes na vodítku, ale naši Ypsu nezajímaly žádné stopy nebo zvěř, jedinou její starostí bylo, aby se smečka nerozbíhala a trvale nás sháněla dohromady. Ještě jí nebyl ani rok, byli jsme na Slovensku pod stanem a ráno jsme slyšeli zvonečky, kolem šlo stádo ovcí, vpředu bača, vzadu pes. Ypsa se prodrala pod stanem ven a běžela ke stádu. Přiběhla ke psu, něco si „pověděli“ a hned běžel každý po jedné straně stáda a společně ho hnali. Když už byli na obzoru, tak jsem pískla, a ač nerada, poslušně se za námi vrátila.
Velškorgi je podle mého názoru všestranný pes, vhodný i do bytu. Tak jako každý pes, potřebuje dostatek pohybu, velmi snadno se udržuje, stačí pravidelné vyčesávání. Pokud si v nečasu zablátí „podvozek“, stačí jen otřít ručníkem, maximálně břicho opláchnout vodou. Koupání, šamponování není potřebné. Plavání v přírodě miluje, poměrně rychle uschne, protože hustá srst nedovolí promočení až na kůži. V moři plave bez problémů, naše Ypsa se ráda vozila na surfu (fotky nemohu zveřejnit, preferovali jsme nudapláž). Všechny dovolené prožila s námi – ať v přírodě nebo při návštěvách měst a památek. Chodila s námi na běžky, třicetikilometrová trasa nebyla problém. Nevýhodou bylo, že jako pastevec šla předposlední a rozšlapávala stopu.
Velškorgi bylo v republice téměř neznámé plemeno, proto jsem s naší Ypsilone jezdila nejen na mezinárodní, ale hodně i na malé okresní výstavy, abych plemeno propagovala. Na mezinárodní výstavě v Nitře v soutěži dítě a pes byl na prvním místě pár Slovenský čuvač s dcerkou místního funkcionáře, na druhém chlapec ve velšském kroji (celkem podařená napodobenina) s velškorgi pembroke – náš syn s Ypsilone. Naše krasavice se stala šampionem Maďarska, Polska, později Rakouska (vždy v konkurenci). Bohužel, nikdy v Československu. Po výroku posuzovatele na mezinárodní výstavě v Brně – proč jste to neřekla, já bych dal titul jí – jsem se přestala výstav zúčastňovat.
Když jsme v roce 1975 začínali s chovem, byl problém, že všichni velškorgi v republice byli příbuzní. Poradce chovu domluvil pro dvě feny, které háraly ve stejnou dobu, krytí v Rakousku. Tak jsme dovezli nevěsty do Mikulova, jediný poradce chovu měl povoleno projít na celnici a do hraničního pásma a tam fenky předal. Stejným způsobem se asi za tři týdny vrátily zpět, ale nakryty nebyly. Jedna prý měla falešné hárání (neznámá diagnóza), druhá prý tam přijela moc pozdě. Později se mi podařilo získat katalog ze západoněmecké výstavy psů a tam byla uvedena jedna fenka velškorgi. Napsala jsem majitelce, jestli neví o psovi na připuštění, a ona mě odkázala na předsedkyni klubu korgi do Hamburku.
Protože jsme nechali doma děti, podařilo se nám dostat povolení na vycestování do Německa, do Hamburku na tři dny, k tomu den na cestu tam a den na cestu zpět. Poučeni z předchozího neúspěchu jsme jeli dřív, aby zase nebylo pozdě. Takže jsme byli u psa příliš brzo, pes se snažil, ale fena ne a ne. Němci nedovedli pochopit, že nemůžeme zůstat déle, že není problém s prodloužením dovolené, že máme přesně stanovený termín návratu našimi úřady a při porušení bychom měli velké problémy. Tak jsme odjeli, svatba se nekonala … Cestou zpět jsme nemohli ani zastavit, sbíhali se psi z celého okolí a málem by nám nakryli auto. Ypsa jen nešťastně hleděla, že to nedovolíme.
Při dalším hárání jeli do Hamburku moji rodiče. Jako důchodci dostali povolení na delší dobu a ještě byli přesvědčováni, aby na Západě zůstali (nemusela by se jim vyplácet penze). U chovatelů v Hamburku už byla naše krásná fenka známá, a tak se mohlo z krycích psů vybírat. Krytí úspěšně proběhlo a pak se nám císařským řezem narodilo sedm štěňat.
Hned jsem volala poradce na kontrolu vrhu. Tenkrát bylo povoleno jen šest štěňat ve vrhu, tak prý se musí jedno utratit. Ale když je viděl, jedno jako druhé, krásné a bez vady, povolil výjimku a všechna štěňata mohla být ponechána na živu. Další výjimku povolil, když jsem zjistila, že majitel krycího psa je organizován v jiné mezinárodní organizaci, než bylo Československo. Poradci chovu vděčím za to, že po tak velkých peripetiích a finančních nákladech jsme neměli „bezpapíráky“. Štěňata vyrostla v krásné jedince, všichni se dostali k výborným majitelům. Zcela odpovídali standardu, byli výborně oceňováni na výstavách a hlavně odpovídali velikostí i váhou. Škoda, že šikovní pejsci nebyli využiti k chovu, fenky přece jen potomky měly.
Jeden z nových majitelů byl velký turista a měl obavy, jestli může štěně brát na túry, jestli bude stačit. Za nějaký týden jsme dostali dopis – já už nemohu, musím si sednout a Achab mě nutí jít dál, přebíhá po kládě přes potok a klidně ujde i desítky kilometrů. Z dalšího vrhu, který už byl z krytí psem dovezeným do republiky, se vyznamenal pes Berry Levada – podle tvaru bílé skvrny na krku přezdívaný Matterhorn – Matík – Matěj. Jeho majitel byl profesí psovod a figurant soutěží. Při předvádění služebních psů, zvláště pro děti, šel s korgi jako poslední. Všichni psi poslouchali, vykonávali povely, ale Matěj si sedl hlavou na opačnou stranu, lehl si na záda, na přivolání utíkal pryč, ze žebříku spadl, při zadržení figuranta se s ním začal mazlit. Všichni se smáli. Na další povel ale předvedl vše zcela precizně a vždy sklidil velké ovace. Lidská zloba jde ale tak daleko, že dokáže zabít psa záměrným vjetím auta na chodník …
Naše Ypsa se dožila šestnácti let, poslední rok byla téměř slepá a hluchá a přes silnici jsme ji museli vodit na vodítku. Za celý život měla jen jedenkrát průjem, když snědla nedopatřením celé máslo, jinak nikdy neměla žádné zdravotní problémy, druhý porod proběhl zcela fyziologicky.
Její následovnicí byla Berenice z Hermanova rodiště. Měla zcela jinou povahu. I když byla naučena na základní povely, nikdy nebylo jisté, jestli je splní. Proto ve městě musela stále chodit na vodítku. Také byla nesmírně žravá, kradla lidem jídlo z ruky. Měla jednou štěňata, ale protože ta byla pouze výborná a ne špičková, byla fena kastrována. Za celý život neměla zdravotní problémy, až ve vyšším věku onemocněla poruchou nadledvinek - Cushingova choroba. I přes terapii se dožila pouze čtrnácti let.
V tomto ohledu jsem velmi konzervativní, proto další pes je opět velškorgi pembroke. Pochází z Polska a oficiálně se jmenuje Szczekotka Lisiura. Štěkno jí říkáme, jen když zlobí, jinak Scoty. Tato už má ocas; však jsme se jí na něj dost našlapali, než jsme si zvykli, že nemá jen krásnou kulatou prdýlku. Ale tak rozmazleného psa jsme ještě neměli! Samozřejmě, i když má několik svých pelechů, spí v posteli, na křesle nebo na gauči. Celkem slušně poslouchá, miluje návštěvy u nás a ještě raději chodí na návštěvy k sousedům. Miluje všechny muže a dovede jim krásně „zpívat“.
Velškorgi, i když je to delší pes s poměrně krátkýma nohama, při správném chovu netrpí problémy s páteří. Všechna moje štěňata od chvíle, kdy dokázala vyskočit na schod, několikrát denně chodila do třetího patra (72 schodů). Jakmile se přestala ze schodů překulovat, chodila i dolů. Myslím, že trénink, a tím pevné svalstvo utužované dostatečným pohybem, udržuje jakéhokoliv psa ve výborné kondici a není třeba omezovat pohyb ani skoky, které pes sám bez nucení skáče. Toto plemeno netrpí kožními ani zažívacími problémy, změny počasí a teplot jim nedělají problémy. Korgi je ve své podstatě dobromyslný neagresivní nejmenší pastevecký pes. Pokud se tak nechová, je to vinou majitele a výchovy.
Mají velškorgi vůbec nějaká negativa? Lidé, kteří neznají plemena psů, se domnívají, že se jedná o zajímavého Křížence - ale to nám nevadí. Většina velškorgi má velký apetýt a sklon k obezitě. V součastné době má také mnoho psů tendenci k přerůstání a setkáváme se s jedinci příliš masivními, kteří de facto neodpovídají standardu.
Pro mě je velškorgi ten nejlepší a nejkrásnější pes, však s tímto plemenem žiji už třicet pět roků. Velmi se mi líbí, když malé děti, které ještě umí odezírat z tváře, volají – mami, podívej, ten pes se směje!