Canicross a spol. – díl 16.
V poslední době se mi nashromáždilo velké množství e-mailů s dotazy, na které pilně odpovídám. Pro tento díl seriálu vybírám alespoň ty, které se velmi často opakují nebo jsou v nějakém ohledu výjimečné.
Nejčastější otázky
Řada majitelů impozantního plemene se táže, zda je pro canicross vhodný rhodeský ridgeback.
Stručná odpověď zní: ano, ano, ano, samozřejmě! Bohužel znám mnoho těchto nádherných psů, které jejich pánové absolutně nezvládají. Ridgeback rozhodně na gauč nepatří (alespoň ne „trvale“). Toto sebevědomé a dominantní plemeno bezpodmínečně potřebuje práci a vybití temperamentu v adekvátních aktivitách. Ridgeback potřebuje každodenní práci. Canicross (stejně jako bikejöring a koloběžka) je vynikajícím a hlavně vhodným sportem, který toto plemeno zaměstná a odreaguje „nevyčerpatelnou“ zásobu jeho temperamentu a energie. Známé úsloví – „kdo si hraje, nezlobí“ – můžeme parafrázovat na „kdo běhá a tahá, nezlobí“.
Zahájíme trénink a pes perfektně táhne. Po několika stovkách metrů však zvolní, běží vedle mne nebo dokonce za mnou. Co dělat?
Psa je třeba motivovat. V canicrossu, bikejöringu i při koloběžce je naprosto nutné, aby pes v postroji před námi běžel na napjaté šňůře. Pes, který zvolňuje a běží u nohy (či se „fláká“ za námi) tuto práci buď ještě nechápe, případně ho nebaví, či je z formy (stále je třeba opakovat – neběhat za horkého počasí!). Psa, který tuto činnost dosud neovládá – je třeba motivovat. Pomoci může jiný běžec (nebo cyklista), který se pohybuje před námi a psa povzbuzuje. Ideální ovšem je, když před námi běží jiný běžec se psem, který tuto disciplínu již zvládá.
Když běžíme sami, pes pracuje skvěle. Jakmile potkáme cizího psa, můj chce „cizince“ napadnout a táhne mě k němu.
Je to nabíledni: majitel podcenil správnou socializaci svého psa. Na optimální socializaci je třeba pracovat stále. Potkáte-li cizího psa, přerušte trénink. Psa přepněte na obojek a umravněte ho. Pokračujte v tréninku, až rušivé vlivy zmizí. Socializaci svého psa se pokuste napravit, jinak byste se nikdy nemohli zúčastnit žádného canicrossového závodu. To však jistě není nejdůležitější: soužití s nesocializovaným psem přináší každodenní problémy takřka při každém venčení, a to není nic příjemného. Přináší to stresující situace pro člověka i psa. (A případné rvačky mohou být nebezpečné.)
Můj pes je při canicrossu úžasný, ale při běhu stále vzrušeně štěká. Může se to odnaučit?
To není zrovna obvyklé. „Canicrossoví psi“ (stejně jako při mushingu = při závodech psích spřežení) často vzrušeně štěkají a „povykují“ před startem. Jakmile odstartují – „zmlknou“; dech potřebují pro rychlý běh. Štěkavého psa našeho čtenáře canicross evidentně baví. Má patrně přebytek energie a trénink bere jako „štvanici“. Jak ho to odnaučit? Spolehlivou radu na to nemám. Pokud nemůžete zrychlit běh, vyzkoušejte bikejöring. Uvidíte, zda pes bude štěkat i při vysoké rychlosti. Předpokládám, že nikoliv.
Teď v létě běháme se psem v noci v lese při čelovce. Často narazíme na srnčí zvěř a pes se může zbláznit. Jak tlumit jeho loveckou vášeň?
Zkušený canicrossový pes zvěř sice registruje, možná se chvěje vzrušením, ale chápe, že práce v postroji je „holt“ práce a všechno ostatní je tabu! Škubnutí šňůrou a slovní zákaz jej vrátí „zpět na zem“. Je výhodné na vycházkách psa na vodítku zvykat na domácí zvířata i lesní zvěř. Navíc řada zoologických zahrad již umožňuje návštěvu se psy – využijme této možnosti k návyku i ke zpacifikování loveckých vášní svého čtyřnohého přítele. Pochopitelně existují případy, takříkajíc nenapravitelné (jsou však velmi vzácné!), jak nás na ně upozorňuje jeden z nejlepších etologů psího chování – německý specialista na psovité šelmy Eberhard Trumler: „Existují plemena psů, která si ještě v mimořádné míře uchovala původní vlastnosti divokých psů. To jsou psi, kteří jsou doma vysloveně vzorní, někdy dokonce pořádně rozmazlení. Jakmile se však ocitnou bez vodítka v přírodě, okamžitě jsou pryč – prostě zmizí a všechno volání a hledání je marné. Od hodiny se vrátí k volnému životu a věnují se štvaní kořisti. Něco takového neexistuje jen u psů, známe to i u koní a ještě známější to je u evropských krátkosrstých koček.“ Nevěšte hlavu nad dočasnými neúspěchy, usměrňujte své psy a trénujte. Harmonický pohyb s vaším psem volnou krajinou vám bude báječnou odměnou za vaše snažení a za vaši trpělivost. V žádném případě však nechci problematiku tlumení lovecké vášně našich psů podceňovat. Chce to vnímavost, empatii a trpělivost. V každém případě je nezbytné obrnit se vůlí běžce dlouhých tratí. Vždy, když uvažuji o tomto problému, nemohu si nevzpomenout na moudrá slova Elizabeth Marshall Thomasové, která ve své knize – Společenský život psů – píše: „Když si bereme od psí mámy malé štěně, klademe na ně nevídané nároky. Chceme, aby vyrůstalo bez rodičů uprostřed cizích tvorů, aby se naučilo věci, které se jeho vlčí předkové nikdy učit nemuseli, a aby v sobě potlačilo celou řadu vrozených vlastností jen proto, že se jejich majitelům nelíbí. Abychom si dokázali představit, co to pro štěně znamená, vžijme se do opačné situace: představme si malé dítě, které je vychováváno vlky, nuceno žít v podzemním brlohu, jíst vlčí zvratky, pít vodu z louží a zabíjet jiná zvířata vlastními ústy. Z dítěte, které tohle vše přežije, se rázem stane celosvětová senzace. Od psů přitom nežádáme nic jiného.“ Dobře ovladatelní psi, socializovaní, ochotní a nadšení s námi spolupracovat, jsou jen korunním svědectvím faktu, že vzájemná láska a porozumění dokáží narušit mezidruhové hranice.
Canicross trénuji s německým ovčákem, se kterým se věnuji i výcviku služební kynologie. Při povelech ke změně směru (gee a haw) se na mne otáčí. Při povelech je patrně zvyklý na vizuální kontakt. Jak to odstranit? Nepomáhají ani tresty.
Trestat psa za nejistotu je velká (a téměř neodpustitelná) chyba. Trest v tomto případě udělá hodně škody a užitek žádný. Důvodem jeho nejistoty patrně bude fakt, že jste ještě cviky společně dobře neprocvičili a psu „nevešly do krve“. Při povelu upažte k požadovanému směru odbočení (podobně jako paží děláte „směrovku“ při jízdě v silničním provozu na kole). Tím psa navedete správným směrem. Důležitá je trpělivost a „netlačit na pilu“! Canicross (a veškeré mushingové sporty) kladou na psa mimořádné nároky – vyžadují samostatnost a v určitých případech i vlastní rozhodování. V teamu je pes vpředu v „kokpitu u kormidla“ a je i zároveň hnacím motorem a od člověka „navigátora“ přijímá potřebné informace a současně i podporu a povzbuzení. Na mushingových sportech je fascinující především spolupráce psa a člověka. Je v nich kladen důraz na partnerství! Člověk a pes jsou sparingpartneři. S drilem zde moc nepořídíme, naopak: můžeme psa znechutit. Pes musí mít ze spolupráce s člověkem potěšení a radost, musí se na to těšit. Právě proto tažní psi, když spatří chystání postrojů, šílí nadšením. Klasická služební kynologie stále velmi (až přílišně) zdůrazňuje funkci: člověka – pána, člověka – – vůdce. Poslední studia veterinářů a etologů z Bristolu ukazují, že psi jsou více než na konkurenci směřovaní ke kooperaci. Přílišný autoritativní přístup výcviku a výchovy má menší naději na úspěch, nežli když je založen na partnerství a spolupráci. Ostatně největší respekt ve vlčí smečce mají důslední, ale i empatičtí a přátelští vůdci. Přílišný mocenský tlak vyvolává odpor a později i vzpouru.
Které plemeno je pro vrcholový canicross nejvhodnější?
V posledních letech na domácích i světových kolbištích jasně kraluje evropský saňový pes (ESP). Tito psi jsou bez průkazu původu. V jejich krvi koluje krev ohařů, pointrů, greyhoundů atd. V rychlosti prostě nemají konkurenci, ve spritovém mushingu jsou považováni za „psy formule 1“. Existuje řada linií. Kdo chce získat vhodné štěně, měl by se seznámit s mushery, kteří se chovem těchto psů zabývají. Na trůnu však může stanout pouze jeden. Určitě by byla škoda, kdyby startovní pole canicrossu bylo „jednobarevné“. Soňa Klikarová začala kralovat evropskému canicrossu s fenkou českého horského psa. Martina Štěpánková sbírala medaile na evropských trailech s pitbulteriérem. Martina Klimešová získávala medaile s fenkou belgického ovčáka. Jiří Suchý exceloval s českými horskými psy. (Je ovšem nutno přiznat, že všechny tyto výjimečné talenty nakonec rovněž „přesedlaly“ na ESP; kromě Martiny Klimešové, která se cele začala věnovat agility.) Existuje mnoho plemen vhodných pro tyto kynologické sporty. Zlaté medaile sice s nimi dnes patrně nevybojujeme, ale zažijeme s nimi spoustu radosti a zároveň mají i jiné přednosti. V zahraničí běhají i west highland white teriéři …
Mám „vysoký nárt“, jakou mám volit obuv?
Vysoký nárt = vyklenuté tzv. „duté“ chodidlo. V tomto případě spojuje patu a bříška v přední části nohy jen tenký vaz. Proto dochází k nedostatečné pronaci a chodidlo a kotník se (bezděčně a nevhodně) vytáčejí směrem ven. Proto dochází ke špatnému tlumení nárazů a běh způsobuje bolestivé problémy. V tomto případě je třeba vybírat pružný měkký povrch (např. lesní cesty) a používat měkčí obuv s dobrými tlumícími prvky; jen toto může eliminovat schopnost tlumení nárazů, kterou vlastní noha ztratila.
Mám náběh na ploché nohy. Je možné proti tomu bojovat?
Této otázce jsme se již věnovali v minulém díle. Dnes přidáme alespoň několik dalších preventivních cviků. (Posledně jsme zmiňovali, že bychom v létě měli co nejvíce chodit a běhat – pochopitelně v bezpečném a pružném terénu – naboso.) O další rady jsem požádal věhlasného českého ultramaratonce Miloše Škorpila. Ten mně i vám doporučil následující cviky … Prsty na nohou sbírejme malé předměty – kuličky, tužky, oblázky … Srolujte ručník a vymodelujte na něm varhánky. Pak se po něm procházejte bosýma nohama. Pozor: podélná klenba se při tomto pohybu nesmí prolamovat a nohy musí být v jedné ose. Na posteli si vleže či vsedě nechte nohy volně spočívat přes okraj lůžka. Vnější okraje chodidel vytočte směrem vzhůru a následně přitáhněte plosky chodidel k sobě. Opakujte alespoň patnáctkrát ve dvou až třech sériích.
P.S.
John Steinbeck řekl:
„Ze všech tvorů jen člověk pije, i když nemá žízeň, jí, i když není hladový, mluví, i když nemá co říct.“
Máme se od psů co učit …
