Peruánský deník I.

Otorongo. Úterý 23. 10. 2007. My máme budíček ve čtyři hodiny třicet minut, ale naši průvodci byli vzhůru už mnohem dříve. Vše balí, uklízí a kuchař má opět pro nás uvařený oběd. Nakládáme věci na loď. Většinou se zapojují i naši chlapi, pomocí živého řetězu jde nakládání rychleji.

Po dvaceti minutách plavby vystupujeme z lodi a jdeme na vyhlídkovou pozorovatelnu. Fotíme se u obrovského stromu, který, ani když se všichni chytneme za ruce a obstoupíme ho, neobejmeme celý. Blížíme se k jezeru Otorongo (v překladu znamená jaguár). Tato jezera se vytváří tím, jak řeka meandruje lesem a tyto meandry se postupně uzavírají. Cestu nám zkřížil aguti prchající do podrostu. Svým houpavým krokem rychle opouští pralesní stezku i velký černý hoko.

Pozorovatelna z kovové konstrukce

Pozorovatelna je vyrobena z kovové konstrukce a vysoká je dvacet pět metrů. Jsme v korunách stromů a máme krásný výhled na celé jezero, které je pod námi. Pozorujeme rodinku kardinálů, jak se starají o svého právě vyvedeného potomka, a párek rybaříků těsně před námi provádí ranní hygienu. Občas nad námi přelétnou velcí arové. Náhle přilétají dva amazonci modrohlaví, krásní modrozelení papoušci s jasně červenou skvrnou pod ocasem. Jak jsem poučena mým ornitologem, odtud je i jejich latinský název menstrus. Na zpáteční cestě nás překvapilo stádo pekariů. Jsou od nás vzdálení asi jen třicet metrů. Pár minut stojí, nasají vzduch a pak za ohromného lomozu a cvakání klů mizí v lese. Zůstane po nich jen typický zápach. Jak asi musíme pekariům zapáchat my? Chvíle to byla napnutá, průvodci nás nahnali do houfu a hlídali, abychom nikdo neudělali nějakou nepředloženost. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nebyl nijak ozbrojen, asi by případný střet nás a pekariů dopadl lépe pro divočáky.

Plujeme po řece až do Boca Manu

Snídaně se podává v lodi a my si vychutnáváme ranní kávu uprostřed amazonské džungle. Na Ládíka je v lodi roztomilý pohled. Připomíná mi slavného lovce Pampaliniho. Klobouk má naražen hluboko do čela, brýle zaprskané od rozstřikující se vody. Stále číhá připraven s fotoaparátem v ruce, aby mu něco neuniklo. Zastavujeme opět u vstupní brány do střežené části Manu. Opět vyplňujeme nějaký dotazník a strážci parku kontrolují naši loď i množství odvážených odpadků. Kupujeme si knihu s fotografiemi míst, která jsme zde navštívili. Plujeme dále po řece až do Boca Manu, které je považováno za hlavní město oblasti Manu. Už tady nacházíme školu, policejní stanici, polikliniku i s lékárnou, internet, telefon. Dokonce tu mají i veřejné záchodky. Za jejich použití platíme přibližně 0,5 solu. Zde se splachuje vodou z kýblu a tekoucí vodu při mytí rukou obstarává obsluha, která nám ruce polévá; tak to nemá chybu. Placené toalety v pralese. Nakupujeme pivo, whisky a další zásoby na tři dny. Ve škole si fotíme žáčky, přerušujeme tím výuku, ale paní učitelce to vůbec nevadí. Děti hned ukazují, že se chtějí na sebe podívat a sbíhají se kolem našich foťáků. Už asi měli možnost se seznámit s digitálními fotoaparáty. Procházíme se městečkem a nakukujeme lidem do obydlí. V jednom domku objevujeme malinkého papouška tiriku tui, jeho majitel nám papouška hned vyndává z klece a přináší své další chráněnce, dva bílé křečíky. Lidé jsou tu srdeční a usměvaví. Je to taková oáza, nesetkáváme se tu s žádnou agresí, spěchem. Zkrátka klid, pohoda, čas tu plyne pomalu, žádná zvláštní vzrušení. Na závěr pobytu tady v Boca Manu se všichni scházíme v prodejně na molu, kde si fotíme nádherného amazoňana žlutohlavého, kterého tu chovají jako maskota prodejny. A popíjíme chlazené pivo. Nasedáme do lodi a plujeme po proudu řeky Rio Madre de Dios. Pro dnešek máme zajištěno ubytování v ekology Blanquillo, kde spíme všichni v jednom velkém hangáru. Místnosti jsou rozděleny pouze slabými stěnami z palmového listí. Svítíme si petrolejovými lampami a máme překrásný, ničím nerušený výhled do přírody. Nejsou tu přední stěny, takže dnes v noci budeme chráněni před divou zvěří jen moskytiérami.

Laserové ukazovátko

Jdeme na vycházku a hned se na lesní stezce potkáváme s agutim. Přicházíme opět k nějakému jezeru, kde nasedáme na prám, na kterém nás zase naši průvodci obětavě vozí. Kvapem se stmívá. Sledujeme večerní život. Stačí zasvítit baterkou do vody a ukazují se červené tečky, oči kajmanů. Pobaví mě Rivelino, který je na noční pozorování vybaven laserovým ukazovátkem a ukazuje nám jím různá zvířata, která se chodí napájet k jezeru. My plnými doušky nasáváme večerní atmosféru. Tma tady přichází náhle, již v 18:00 hod. je naprostá tma, tedy pokud nesvítí měsíc. Na zpáteční cestě do tábora ještě Rivelino vytáhl na stéble trávy z doupěte krásnou velikou tarantuli. Podezřívám ho, že ji tady má schovanou pro všechny případy. Zkrátka průvodci mají svá místa, kde se vyskytují zvířata řádně zmapovaná. Po večeři jdeme hned spát, protože zítra nás čeká to nejdůležitější, proč se Ládík toužil podívat do pralesa, a to je kolpa.